Úvod: Jedním z hlavních trendů u chronické lymfocytární leukemie (CLL) se v posledních letech stalo hledání nových prognostických faktorů umožňujících zpřesnit prognózu, a předpovědět tak klinický průběh onemocnění již v době stanovení dia­gnózy s možností načasování a přizpůsobení intenzity léčby individuálnímu riziku nemocného. Pacienti a metody, cíle práce: Cílem naší práce bylo zhodnocení prognostického významu vybraných ukazatelů apoptózy a angiogeneze: byly měřeny sérové koncentrace tumor nekrotizujícího faktoru α (TNF‑α) a transformujícího růstového faktoru β‑1 (TGF‑β1) metodou ELISA a exprese receptoru typu II pro TGF‑β (TGFβRII) a receptoru typu 2 pro fibroblastový růstový faktor (FGFR2) průtokovou cytometrií na lymfocytech periferní krve u 75 neléčených pacientů s CLL (47 mužů a 28 žen, medián věku 65 let, rozmezí 38–82 let). Výsledky: Sérové koncentrace TNF‑α byly významně vyšší u nemocných s CLL v porovnání s kontrolní skupinou (p < 0,0001) a byly spojeny s nepříznivou prognózou: významně vyšší TNF‑α měli nemocní s vysokým rizikem dle Raie v porovnání s nemocnými s nízkým i středním rizikem (p = 0,0008, resp. p = 0,0097), nemocní s vysokou hodnotou sérového b2-mikroglobulinu (p = 0,045), masivní lymfadenopatií (p = 0,0083), nemutovanými geny pro variabilní části těžkých řetězců imunoglobulinů (p = 0,041) a nepříznivými cytogenetickými aberacemi (p = 0,0014). Nemocní s progresí CLL měli významně vyšší hodnoty TNF‑α než nemocní se stabilním průběhem (p = 0,0009) a období do zahájení léčby bylo významně kratší u pacientů s vyššími koncen­tracemi TNF‑α (p = 0,0049). Zvýšené koncentrace TGF‑β1 byly naopak spojeny s příznivou prognózou: významně vyšší TGF‑β1 byl zjištěn u nemocných s nízkým rizikem dle Raie v porovnání s vysokým rizikem (p = 0,011), u nemocných bez masivní lymfadenopatie (p = 0,041), s mutovanými IgVH geny (p = 0,012) a negativitou ZAP‑70 (zeta-asociovaný protein o 70 kilodaltonech) (p = 0,044). Nemocní s progredující chorobou měli významně nižší hodnoty TGF‑β1 než nemocní se stabilním onemocněním (p = 0,0014). Období do zahájení léčby bylo významně delší u nemocných s vyšším TGF‑β1 (p = 0,016). U nemocných s vysokým rizikem dle Raie v porovnání s nemocnými s nízkým rizikem byla zjištěna významně nižší exprese TGFβRII (p = 0,022). Prognostický význam exprese FGFR2 nebyl prokázán. Statisticky významnými a nezávislými prognostickými faktory pro celkové přežití byly zvýšené sérové koncentrace TNF‑α a masivní lymfadenopatie (p = 0,036, resp. p = 0,047). Závěr: Další výzkum TNF‑α a TGF‑β je cenný nejen z prognostického, ale také léčebného hlediska, neboť signální dráhy těchto cytokinů by se mohly stát terapeutickým cílem u nemocných s CLL.

Introduction: Search for new prognostic markers in order to improve prognostic accuracy and predict clinical outcome at the time of dia­gnosis has recently become one of the major trends in chronic lymphocytic leukemia (CLL). Patients and methods, aim of study: The aim of our study was assessment of selected markers of apoptosis and angiogenesis and their potential as new prognostic factors. We evaluated serum levels of tumor necrosis factor α (TNF‑α) and transforming growth factor β‑1 (TGF‑β1) using comercially available enzyme‑linked immunosorbent assay; furthemore, we quantified expression of type II receptor for transforming growth factor beta (TGFβRII) and type 2 receptor for fibroblast growth factor‑2 (FGFR2) on CLL cells using flow cytometry analysis in 75 previously untreated patients with CLL (47 males and 28 females, median age, 65 years, range 38–82) and healthy donors. Results: We found significantly elevated TNF‑α in patients with CLL compared to the control group (p < 0.0001); high expression of TNF‑α was associated with unfavourable prognosis: significantly higher concentrations were found in patients with Rai high‑risk group compared to low and intermediate-risk group (p = 0.0008 and p = 0.0097), with high serum β2-microglobulin (p = 0.045), massive lymphadenopathy (p = 0.0083), unmutated genes for variable region of immunoglobulin heavy chain (IgVH) (p = 0.041) and unfavourable cytogenetic aberrations (p = 0.0014). In addition, patients with progressive CLL had significantly higher TNF‑α than those with stable clinical course (p = 0.0009); time to treatment was significantly shorter in patients with higher TNF‑α (p = 0.0049). Higher TGF‑β1 concentrations were associated with favourable subgroups: with Rai low‑risk group compared to high‑risk group (p = 0.011), patients without massive lymphadenopathy (p = 0.041), patients with mutated IgVH (p = 0.012) and ZAP‑70 negativity (zeta‑associated protein of 70 kilodaltons) (p = 0.044). Patients with progressive CLL had significantly lower TGF‑β1 levels than those with stable course (p = 0.0014) and time to treatment was significantly longer in patients with higher TGF‑β1 (p = 0.016). Patients with Rai high‑risk group had significantly lower TGFβRII expression than those with low‑risk group (p = 0.022). The prognostic significance of FGFR2 was not found. Significant and independent prognostic factors for overall survival were high serum concentrations of TNF‑α and massive lymphadenopathy (p = 0.036, resp. p = 0.047). Conclusion: Based on our results, TNF‑α and TGF‑β1 possess prognostic significance in CLL; further research in this direction may also be important therapeutically, because these signal pathways could serve as possible treatment targets.

4 interní hematologická klinika Lékařské fakulty a FN Hradec Králové

Transfuzní oddělení Lékařské fakulty UK a FN Hradec Králové

Ústav klinické imunologie a alergologie Lékařské fakulty UK a FN Hradec Králové

Assessment of selected markers of apoptosis and angiogenesis in chronic lymphocytic leukemia