Cíl: Posoudit léčbu suprakondylických zlomenin distálního humeru u souboru dětí s tímto poraněním, léčených v KNTB Zlín. Zhodnotit výsledky léčby, včetně procentuálního zastoupení jednotlivých komplikací. Úvod: Shrnuje současný pohled na problematiku suprakondylické zlomeniny. Metodika: Retrospektivní studie souboru dětí, ošetřených na Traumatologickém oddělení KNTB Zlín v letech 2014-2018 s tímto poraněním. Výsledky: V daném období bylo ošetřeno celkem 228 pacientů, z toho čtyři repozicí a sádrovou fixací v celkové anestezii a 95 repozicí a osteosyntézou retrográdně zavedenými Ki dráty. Většina pacientů (94,7 %) byla operována urgentně (do šesti hodin od příchodu do ambulance). Preferovanou metodou na našem pracovišti je zkřížená perkutánní fixace Ki dráty (CRCPP). U 12 dětí (12,6 % operovaných) bylo nutno přistoupit k repozici otevřené, prováděné převážně z limitovaného zadního přístupu. Ve skupině operovaných dětí bylo zaznamenáno 20 případů (21,5 %) neurologických komplikací, z toho nejčastěji poranění n. ulnaris (12), případně n. ulnaris i n. medianus (4), nebo samostatně n. medianus (3), u dvou případů byla vzhledem k přetrvávající poruše prokrvení periferie indikována otevřená repozice s revizí NC svazku z předního přístupu. Žádné z ošetřených dětí nevykazovalo závažné trvalé následky. Nejčastějším následkem bylo lehké omezení hybnosti, vyjádřené lehkým omezením flexe, lehkou hyperextenzí lokte, nebo kombinací obojího (celkově 14 případů). V celkovém souboru pacientů jsme pozorovali dva případy poruchy růstu ve smyslu cubitus varus. Nebyl zaznamenán kompartment syndrom ani Volkmannova kontraktura končetiny. Závěr: Suprakondylická zlomenina humeru je častý úraz s relativně vysokým rizikem komplikací. Některé otázky ohledně optimálního managementu této zlomeniny stále nebyly přesvědčivě zodpovězeny a zaslouží si další zkoumání.
Objective: To assess the treatment of supracondylar fractures of the distal humerus in children, which were treated in Tomas Bata Hospital, Zlin. To evaluate the results in the context of contemporary studies. Introduction: Study presents the supracondylar fracture. Method: Retrospective study of a group of 228 patients with this type of fracture, treated between the years 2014-2018 in Traumatology department of Tomas Bata Hospital, Zlin. Results: In this group, 4 children underwent closed reduction and splinting in general anesthesia, 95 were operated on, from which 94,5 % urgently (less than 6 hours after first contact with the patient). The prefered method was closed reduction and percutaneous pinning by crossed Ki wires (CRCPP). In 12 cases (12,6 % of the operations) it was necessary to perform an open reduction, mostly from the limited posterior access. In the group of operatively treated children, there have been noticed 20 cases of some neural injury, mostly n. ulnaris (12), both n. ulnaris and medianus (4), n. medianus only (3). There were 2 cases of pale-pulsless hand after the reduction, which led to the revision of the neurovascular structures from the anterior access. None of the children displayed permanent consequences envolving their everyday lives. In minority of cases (14) at the end of the follow-up, persisted slight deficiency of the flexion, or slight hyperextension of the elbow, or the combination of both. We have recorded 2 cases of the cubitus varus deformity. In this cohort, there was no incidence of the compartment syndrome nor the Volkmann contracture of the extremity. Conclusion: Supracondylar fracture is a frequent injury with relatively high risk of complications. Some questions of the optimal treatment have still not been answered and need further research.
