Reliable quantification of aortic regurgitation (AR) severity is essential for clinical management. We aimed to compare quantitative and indirect echo-Doppler indices to quantitative cardiac magnetic resonance (CMR) parameters in asymptomatic chronic severe AR. Methods and Results: We evaluated 104 consecutive patients using echocardiography and CMR. A comprehensive 2D, 3D, and Doppler echocardiography was performed. The CMR was used to quantify regurgitation fraction (RF) and volume (RV) using the phase-contrast velocity mapping technique. Concordant grading of AR severity with both techniques was observed in 77 (74%) patients. Correlation between RV and RF as assessed by echocardiography and CMR was relatively good (rs = 0.50 for RV, rs = 0.40 for RF, p < 0.0001). The best correlation between indirect echo-Doppler and CMR parameters was found for diastolic flow reversal (DFR) velocity in descending aorta (rs = 0.62 for RV, rs = 0.50 for RF, p < 0.0001) and 3D vena contracta area (VCA) (rs = 0.48 for RV, rs = 0.38 for RF, p < 0.0001). Using receiver operating characteristic analysis, the largest area under curve (AUC) to predict severe AR by CMR RV was observed for DFR velocity (AUC = 0.79). DFR velocity of 19.5 cm/s provided 78% sensitivity and 80% specificity. The AUC for 3D VCA to predict severe AR by CMR RV was 0.73, with optimal cut-off of 26 mm2 (sensitivity 80% and specificity 66%). Conclusions: Out of the indirect echo-Doppler indices of AR severity, DFR velocity in descending aorta and 3D vena contracta area showed the best correlation with CMR-derived RV and RF in patients with chronic severe AR.
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
Background: Determining the value of new imaging markers to predict aortic valve (AV) surgery in asymptomatic patients with severe aortic regurgitation (AR) in a prospective, observational, multicenter study. Methods: Consecutive patients with chronic severe AR were enrolled between 2015-2018. Baseline examination included echocardiography (ECHO) with 2- and 3-dimensional (2D and 3D) vena contracta area (VCA), and magnetic resonance imaging (MRI) with regurgitant volume (RV) and fraction (RF) analyzed in CoreLab. Results: The mean follow-up was 587 days (interquartile range (IQR) 296-901) in a total of 104 patients. Twenty patients underwent AV surgery. Baseline clinical and laboratory data did not differ between surgically and medically treated patients. Surgically treated patients had larger left ventricular (LV) dimension, end-diastolic volume (all p < 0.05), and the LV ejection fraction was similar. The surgical group showed higher prevalence of severe AR (70% vs. 40%, p = 0.02). Out of all imaging markers 3D VCA, MRI-derived RV and RF were identified as the strongest independent predictors of AV surgery (all p < 0.001). Conclusions: Parameters related to LV morphology and function showed moderate accuracy to identify patients in need of early AV surgery at the early stage of the disease. 3D ECHO-derived VCA and MRI-derived RV and RF showed high accuracy and excellent sensitivity to identify patients in need of early surgery.
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
BACKGROUND: Cardiac resynchronization therapy (CRT) improves symptoms of heart failure (HF), morbidity and mortality in selected population. The aim of the study was to investigate the impact of cardiac magnetic resonance (CMR)-guided left ventricular (LV) lead placement on clinical outcomes and LV reverse remodelling in CRT recipients. METHODS: Patients with CRT indication were randomized for CMR-guided (CMR group) or electrophysiologically guided (EP group) LV lead placement between 2011 and 2014. The target site in the CMR group was defined as the most delayed, scar-free, in the EP group as the site with the longest interval between the QRS onset and local electrogram. The primary endpoint was a combination of cardiovascular death or HF hospitalization. Secondary endpoints were New York Heart Association (NYHA) Class improvement ≥1, LV endsystolic diameter reduction >10%, B-type natriuretic peptide reduction by ≥30%. RESULTS: A total of 99 patients (47 in the CMR and 52 in the EP group) were enrolled. During a median follow-up of 47 months, primary composite endpoint occurred in 5 patients in the CMR group and 14 patients in the EP group (HR = 0.46; 95% CI: 0.16-1.32). Patients with left bundle branch block and NYHA Class >2 had better clinical outcome in the CMR group (HR = 0.09; 95% CI: 0.01-0.75). CONCLUSIONS: The use of CMR did not result in significant reduction of combined endpoint of cardiovascular death or HF hospitalization in the total study population. Significant clinical benefit from CMR-guided procedure was observed in a subgroup of optimum CRT candidates with advanced HF.
- MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- magnetická rezonance kinematografická metody MeSH
- následné studie MeSH
- prospektivní studie MeSH
- senioři MeSH
- srdeční resynchronizační terapie metody MeSH
- srdeční selhání diagnostické zobrazování patofyziologie terapie MeSH
- výsledek terapie MeSH
- Check Tag
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- senioři MeSH
- ženské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
- randomizované kontrolované studie MeSH
- Publikační typ
- abstrakt z konference MeSH
Úvod: Perikardiocentéza je invazivní výkon pro léčbu velkého perikardiálního výpotku nebo srdeční tamponády a pro diagnostiku perikardiálního výpotku neznámé etiologie. V posledních desetiletích je preferovanou metodou skiaskopická navigace. Jako alternativní metody vedení perikardiocentézy se nicméně objevily nové zobrazovací metody jako echokardiografie. Tyto metody mohou zvýšit bezpečnost uvedeného výkonu. Metody: Prospektivně byly zaznamenávány všechny po sobě následující perikardiocentézy provedené v období mezi roky 1998 a 2012 na oddělení neinvazivní kardiologie terciárního kardiologického centra. Zaměřili jsme se na bezpečnost a úspěšnost výkonů. Výsledky: Během 15 let bylo u 185 pacientů provedeno 253 perikardiocentéz. Většina těchto výkonů (240 případů) byla provedena pod echokardiografickou kontrolou v naší laboratoři neinvazivní kardiologie za přísně sterilních podmínek a s dostupným vybavením pro kardiopulmonální resuscitaci. Mezi příčiny výpotku patřily transplantace srdce u 38 pacientů (25 %), pooperační stavy u 20 pacientů (14 %), infekční perikarditida u 25 pacientů (16 %), nádorové onemocnění u 18 pacientů (12 %) a invazivní výkony u 19 pacientů (8 %). Nejčastěji byl volen apikální přístup u 218 pacientů (92 %), parasternální u 13 pacientů (5 %) a subxifoideální u sedmi pacientů (3 %). Celková úspěšnost výkonu dosáhla 97 %, komplikace se vyskytly ve 3 % případů (dvě závažné komplikace [0,3 %]; sedm menších komplikací [2,7 %]). Mezi méně závažné komplikace patřily dva případy malého pneumothoraxu, dva případy drenáže perikardiální tekutiny do pleurálního prostoru, dva případy přechodného průniku do pravé komory; v jednom případě byl výkon komplikován hemoperikardem nevyžadujícím chirurgické řešení. Mezi závažné komplikace patřily dva případy perforace srdeční komory, v jednom se jednalo o laceraci stěny levé komory u lokalizovaného výpotku a druhou komplikací byla lacerace pravé komory; v obou případech došlo k rozvoji hemoperikardu vyžadujícího neodkladné chirurgické řešení. Závěr: Perikardiocentéza pod echokardiografickou kontrolou, provedená erudovaným echokardiografistou na oddělení neinvazivní kardiologie za přísně sterilních podmínek a s vybavením pro kardiopulmonální resuscitaci, je bezpečný výkon s nízkým procentem komplikací. Apikální přístup představuje bezpečný a hlavní přístup pro provedení perikardiocentézy pod echokardiografickou navigací.
Introduction: Pericardiocentesis is an invasive procedure for treatment of large pericardial effusion or cardiac tamponade and for diagnostics of pericardial effusion of unknown origin. Fluoroscopy navigation has been the preferred method during last decades. Nevertheless, new imaging methods such as echocardiography emerged as an alternative guiding method for pericardiocentesis. These methods may improve safety of the procedure. Methods: All consecutive pericardiocenteses performed in noninvasive cardiology department of a tertiary cardiovascular centre during the period between 1998 and 2012 were prospectively recorded. We focused on the procedural safety and procedural success rate. Results: During 15 years period, 253 pericardiocenteses were performed in 185 patients. Most of the procedures (240 cases) were performed under echocardiographic control in our non-invasive cardiology laboratory with strictly sterile conditions and equipment for cardiopulmonary resuscitation on site. Etiology of effusion was heart transplantation in 38 patients (25%), postoperative in 20 patients (14%), infective pericarditis in 25 patients (16%), malignancy in 18 patients (12%), invasive procedures in 19 patients (8%). Apical approach was the most frequent in 218 patients (92%), parasternal in 13 patients (5%) and subxiphoideal in 7 patients (3%). The procedural success rate was 97% overall, with a total complication rate of 3% (two major complications [0.3%]; seven minor complications [2.7%]). Minor complications included two cases of small pneumothorax, two cases of pericardial fluid drainage into pleural space, two cases of transient right chamber entries, and in one case the procedure was complicated by hemopericardium without the need for surgical management. Major complications included two cases due to ventricular perforation, one with left ventricle wall laceration in a loculated effusion and one complication due to right ventricular laceration, both resulting in hemopericardium and required emergency surgical repair. Conclusion: Echocardiography guided pericardiocentesis performed by echocardiologists in noninvasive cardiology department under strictly sterile conditions and equipment for cardiopulmonary resuscitation is a safe procedure with infrequent complications. Apical entry site is safe and dominant approach for pericardiocentesis under echocardiographic navigation.
Traumatická trikuspidální regurgitace bývá považována za vzácnou komplikaci tupých nepenetrujících poranění hrudníku. V posledních desetiletích je však popisován nárůst její incidence. Nejčastější příčinou traumatického poranění trikuspidální chlopně jsou autonehody a zvýšené procento aut vybavených airbagy, které se mohou na mechanismu poranění podílet. Nárazem na hrudník může dojít k různým typům postižení závěsného aparátu chlopně; dominuje ruptura šlašinek následovaná rupturou papilárních svalů a roztržením cípů. Klinický obraz tak může být velmi rozmanitý: od akutního pravostranného srdečního selhání až po asymptomatický průběh. Základní diagnostickou metodu představuje v současnosti echokardiografické vyšetření, které dokáže zhodnotit hemodynamickou významnost trikuspidální regurgitace a popsat její morfologickou příčinu. Optimální léčba je stále předmětem diskusí. Chirurgická korekce vady, optimálně v podobě záchovné operace, by však měla být jednoznačně provedena před vznikem dysfunkce pravé komory. Autoři představují případ 53letého muže, který prodělal tupé poranění hrudníku při autohavárii. S ročním odstupem byl pacient vyšetřen pro progredující dušnost a příznaky pravostranného srdečního selhání. Echokardiograficky byla zjištěna významná trikuspidální regurgitace při ruptuře předního papilárního svalu. Stav si vyžádal chirurgické řešení, kdy vzhledem k atrofii a retrakci zbytků závěsného aparátu chlopně nebylo možno provést záchovnou operaci a trikuspidální chlopeň musela být nahrazena chlopní umělou.
Traumatic tricuspid regurgitation is generally considered a rare complication of blunt non-penetrating chest injury. However, its incidence has been reported to be increasing in recent decades. The most common cause of tricuspid valve trauma injury are road accidents and the higher proportion of car equipped with airbags, with the latter potentially contributing to the mechanism of injury. Impact to the chest may result in various types of the valve chordae, dominated by chordal rupture followed by papillary muscle rupture, and cusp tear. The clinical pattern may thus be most varied—from acute right-heart failure to an asymptomatic course. The current principal diagnostic method is echocardiography, capable of assessing the hemodynamic signifi cance of tricuspid regurgitation and identifying its morphological cause. Optimal therapy continues to be open to debate. However, surgical correction of the defect, ideally taking the form of sparing surgery, should be doubtless performed before right ventricular dysfunction has developed. The authors present the case of a 53-year-old man sustaining blunt chest injury in a car accident. One year later, the patient was examined for progressive dyspnea and symptoms of right-heart failure. Echocardiography demonstrated signifi cant tricuspid regurgitation in the presence of anterior papillary muscle rupture. The patient’s condition required surgery; as valve-sparing surgery could not be undertaken given the atrophy and retracted remnants of the valvular chordae, valve replacement was performed.
