Děti, které jsou viktimizovány v důsledku své zkušenosti s interpersonálním násilím, často bývají zaplaveny emocemi, hůře se soustředí a prožívají disociovaně. Jejich rodiče či pečovatelé nejsou pak zdrojem útěchy a bezpečí, ale nepředvídatelného nebezpečí, násilí a týrání, které u dětí vyvolávají pocity zrady, extrémního studu, bezmoci, ohrožení, intenzivního strachu, vzteku. Jádrem traumatického stresu je zhroucení schopnosti regulace vnitřního prožívání. V úvodní fázi léčby je nutné upřednostnit stabilizaci zdravotního stavu před dalšími psychoterapeutickými intervencemi. Klíčovým momentem psychoterapie traumatu je tvorba bezpečného terapeutického vztahu, což klade na psychoterapeuta vysoké nároky a zároveň sebou nese mnohá úskalí. V zájmu posílení pocitu bezpečí a jistoty klienta by terapeut do svého chování měl zahrnout především tyto složky integrativní léčby komplexního traumatu: neměl by být intruzivní, měl by klienta otevřeně chválit, měl by být spolehlivý, stabilní a transparentní. Součástí léčby komplexního / vývojového traumatu je také terapeutická expozice, tj. proces, během kterého je klient vystaven vzpomínkám na traumatickou událost v takové míře, dokud nedojde k desenzibilizaci emocí. Terapeutické okno v rámci léčby představuje hypotetické „místo“, kde bude terapeutická intervence pravděpodobně nejúčinnější. Navození důvěry a bezpečí v terapeutickém vztahu umožňuje zahájení funkční terapeutické práce, ve které posléze může dojít k verbalizaci ohrožujících traumatických zkušeností, jejich reflexi a následně ke zpětnému včlenění do životní zkušenosti.
Children who are victimized as a result of their experience with interpersonal violence are often overwhelmed by emotions, they have difficulties with concentration and are dissociated. Thus, their parents and caretakers are not a source of comfort and safety. Contrarily, they are a source of unpredictable danger, violence and maltreatment. This results to feelings of betrayal, extreme shame, helplessness, threat, intense fear and anger in the children. The core of traumatic stress is the collapse of the ability to regulate inner experience. In the initial phase of treatment, the clinician must prioritize basic stabilization of the client’s health over other psychotherapeutic interventions. Building a safe therapeutic relationship is a key moment of trauma psychotherapy. As a result, this process is extremely demanding for the psychotherapist who has to face a lot of difficulty. Therapist behaviours that can increase the client’s sense of safety and stability include especially the following components of integrative approach to the complex trauma treatment: nonintrusiveness, visible positive regard, reliability and stability and transparency. This approach includes therapeutic exposure, i.e. exposing the client to memories of a traumatic event until the associated emotions are desensitized. The therapeutic window represents a hypothetical “place” where therapeutic interventions are thought to be most helpful. Working towards trust and safety in a therapeutic relationship is essential to being able to start functional therapeutic work. Within this process, the client can verbalize threatening traumatic experiences, reflect them and reintegrate them in his or her life experience.
