Kontext: Termínem supraventrikulární tachykardie (SVT) se označuje abnormálně rychlý srdeční rytmus v důsledku poruchy elektrické aktivity v horních segmentech srdce. Akutní léčba dětských pacientů se SVT může představovat náročný úkol, protože přesný mechanismus vzniku tachykardie často není znám. Volba léčebné strategie závisí na projevech a na klinickém stavu pacienta. Metodologie: Byla provedena systematická rešerše literatury s cílem vyhledat a vybrat zprávy a články o originálním výzkumu na téma farmakologické léčby SVT u dětí a kojenců bez strukturálního onemocnění srdce (všichni od první hodiny života až do 17 let věku) v souladu s doporučenými postupy PRISMA. Údaje byly analyzovány s použitím softwaru Review Manager version 5.4. Statistická významnost rozdílů se vyjadřovala hodnotou p a heterogenita/homogenita analyzovaných studií indexem I2. Výsledky: Do přehledu bylo zařazeno 26 studií z celkem původně vybraných 65 studií hodnocených z hlediska vhodnosti a splnění zadaných kritérií. Údaje se týkaly 8 103 pacientů se SVT ze 13 zemí, léčených různými antiarytmiky včetně adenosinu a dexmedetomidinu v akutních případech, a podáváním amiodaronu, beta-blokátorů, flekainidu, digoxinu a ivabradinu pacientům sloužícím jako chronické kontroly. Byl nalezen statisticky významný rozdíl mezi pacienty užívajícími uvedená léčiva a pacienty, kteří na léčivo reagovali (p < 0,005 a I2 = 72 %). Závěr: V pediatrii neexistuje léčba SVT první nebo druhé linie a účinnost léčiv se může mezi jednotlivými pacienty značně lišit; pro léčbu je nutno zvážit všechny možnosti. Na rozdíl od podávání jednotlivých léčiv jsou jejich kombinace účinnější při menším počtu nežádoucích účinků. Podle tohoto přehledu závisí léčba SVT u kojenců na anamnéze pacienta; přitom je třeba mít na paměti možné nežádoucí účinky některých léčiv.
Background: Supraventricular tachycardia (SVT) is an abnormally rapid heart rhythm that results from improper electrical activity in the upper part of the heart. Acute management of children presenting with SVT may be a challenge, as the exact tachycardia mechanism is often unknown. The strategy for treatment depends on the presentation and clinical status of the patient. Methodology: A systematic literature review was conducted to identify and select original research reports on supraventricular tachycardia management drugs in children and infants with no structural heart disease (all children from 1 hour to 17 years of age) in accordance with the PRISMA guidelines. Data were analyzed with Review manager version 5.4. P-value and I2 were used to test the significance difference. Results: 26 studies out of 65 total studies assessed for eligibility were included in the review by fulfilling the inclusion criteria. There were 8103 patients from 13 countries with SVT who were treated with different antiarrhythmic drugs including (Adenosine, Dexmedetomidine) as acute management and (Amiodarone, Beta-Blockers, Flecainide, Digoxin and Ivabradine) as chronic control. There was a significant difference between the patients who took the drugs and the patients who responded to the drugs, with P-value <0.005 and I2 = 72%. Conclusion: There is not a first line treatment or second line treatment for SVT in pediatrics, and drug effecti- veness can vary greatly between patients; all choices should be considered during the treatment protocol. The combination of drugs, as opposed to a single drug, is more efficient with less side effects in these patients. According to this review, the management of SVT in infants is highly dependent on the history of the patient and the probable side effects of some treatments that must be avoided.
Onemocnění covid-19 má neblahé důsledky jak pro infikované, tak neinfikované jedince. V době pandemie se snížily počty pacientů podstupujících kardiochirurgické výkony. Tito pacienti vykazovali více symptomů, výkony trvaly déle a byla vyšší nemocniční mortalita. Zatímco všechny důsledky pandemie dosud nejsou plně známy, jedna věc je jistá, musíme se připravit na možnou další vlnu tohoto onemocnění. V současnosti je budoucnost kardiochirurgie po pandemii nejasná, protože neustále přibývají nové důkazy a poznatky v tomto směru. Nicméně se lze z těchto nebývalých událostí v novodobé historii poučit a mít je na paměti při plánování zdravotnických služeb do budoucna. Při vyhledávání asymptomatických nebo subklinických forem infekce bude bezpochyby klíčovou úlohu hrát rutinní screening pacientů na přítomnost infekce virem SARS-CoV-2. Rovněž bude nutno uvádět do praxe i jednoznačná doporučení, aby bylo možno znovu bezpečně provádět chirurgické výkony a současně uklidnit pacienty strachující se o svoji bezpečnost. I když další průběh pandemie není vůbec jistý, poznatky z důsledků onemocnění covid-19 pro kardiochirurgii jako takovou nepochybně ovlivní strategii rozvoje tohoto oboru v budoucnu.
COVID-19 is having an impact on both infected and non-infected patients. During the outbreak period, a smaller number of patients underwent cardiac surgery. These patients experienced more symptoms, had longer procedures, and had a higher in-hospital mortality rate. While the consequences of the pandemic are not fully understood, one thing is certain; we must prepare for a possible new outbreak. Currently, the future of cardiac surgery after the pandemic is unclear as the evidence is still emerging. However, the lessons learned from these unprecedented times can be taken forward to inform future service planning. Moving forward, routine screening of patients for SARS-CoV-2 infection will undoubtedly play a key role in identifying asymptomatic or subclinical infections. Ultimately, clear guidelines should be implemented to ensure the safe resumption of surgical services, while also reassuring patients concerned about safety. Although the future trajectory of this pandemic is uncertain, the insights from the impact of COVID-19 on cardiac surgery will undoubtedly shape the future delivery of cardiac surgery.
