BACKGROUND: Aspirin, a non-steroidal anti-inflammatory drug and platelet inhibitor, has been shown to reduce cancer incidence, lower metastatic rates and improve survival in certain cancer types. However, data on the effect of aspirin on prognosis in pancreatic ductal adenocarcinoma (PDAC) are limited. Therefore, we conducted a retrospective, single-center study to evaluate the impact of aspirin use on disease characteristics and survival in PDAC patients. MATERIALS AND METHODS: The study analyzed data from all consecutively treated PDAC patients over a 6-year period. Operability, Tumor-Node-Metastasis (TNM) stage, and survival endpoints were compared between patients who had used aspirin for 2 or more years prior to their diagnosis (ASA ≥ 2) and those who did not (ASA 0). RESULTS: A total of 182 patients were included. In the ASA ≥ 2 group, significantly fewer patients had metastatic disease at diagnosis, and a significantly larger proportion presented in the operable stages, compared to the ASA 0 group. No significant differences were observed between the two groups in the T or N stages, overall survival, disease-free survival, or time to progression-free survival. CONCLUSIONS: Although long-term aspirin use did not influence survival endpoints, it was associated with a significantly lower probability of demonstrable distant metastases at diagnosis and a higher rate of resectable disease. This finding warrants further research to explore new therapeutic approaches for the treatment of PDAC.
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
Stárnutí je proces postupného snižování funkčních kapacit lidského těla, který vede k významnému vzestupu rizika úmrtí v čase. Ačkoliv se jedná o proces univerzální všem živočichům, není jeho rychlost stejná. Biomarkery stárnutí si kladou za cíl lépe popsat proces stárnutí na úrovni jedince, orgánu, tkáně nebo jednotlivých buněk. Slouží k odhadu rychlosti stárnutí a predikci pravděpodobnosti úmrtí. Měly by dobře vypovídat o aktuálním stavu organismu a zpřesňovat predikci vnímavosti osoby ke vzniku onemocnění, jeho průběhu a pravděpodobnosti výskytu komplikací a smrti. Jednoduché biomarkery měří jen jeden parametr nebo úzkou skupinu parametrů spolu souvisejících, které mají známou asociaci s věkem, ať jde o změny v průběhu stárnutí člověka nebo u laboratorního modelu. Můžeme je rozdělit na molekulární (vycházející ze znaků stárnutí), funkční (popisující snižující se funkční kapacity v průběhu stárnutí) a antropometrické (popisující strukturální změny). Složené biomarkery představují nejkomplexnější způsob měření biologického věku. Kombinují v sobě velké množství dat, která pomocí algoritmů, často postavených na umělé inteligenci, vyhodnocují. Do této skupiny patří i aktuálně nejrozšířenější metoda měření biologického věku – epigenetické hodiny (epigenetic clock). Cílem tohoto článku je přehledně rozdělit množství existujících markerů stárnutí do skupin a popsat jejich vztah ke stárnutí.
Aging is a process of gradual decline in the functional capacity of the human body that leads to a significant increase in the risk of death over time. Although it is a process universal to all animals, its rate is not the same. Biomarkers of aging aim to better describe the aging process at the level of the individual, organ, tissue, or single cell. They are used to estimate the rate of aging and predict the probability of death. They are good indication of the current state of the organism and are more accurate in predicting a person's susceptibility to disease, its progression and the likelihood of complications and death. Simple biomarkers measure only one parameter or a narrow group of related parameters that have a known association with age, in human or in a laboratory model. They can be divided into molecular (based on features of aging), functional (describing decreasing functional capacity during aging) and anthropometric (describing structural changes). Composite biomarkers are the most comprehensive way of measuring biological age. They combine a large amount of data, which they evaluate using algorithms often based on artificial intelligence. The most widely used method for measuring biological age in composite biomarkers is the epigenetic clock. The aim of this article is to review the many existing markers of aging and describe their relationship to aging.
- MeSH
- biologické markery * MeSH
- lidé MeSH
- stárnutí buněk genetika MeSH
- stárnutí * MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- přehledy MeSH
Aging is a natural, gradual, and inevitable process associated with a series of changes at the molecular, cellular, and tissue levels that can lead to an increased risk of many diseases, including cancer. The most significant changes at the genomic level (DNA damage, telomere shortening, epigenetic changes) and non-genomic changes are referred to as hallmarks of aging. The hallmarks of aging and cancer are intertwined. Many studies have focused on genomic hallmarks, but non-genomic hallmarks are also important and may additionally cause genomic damage and increase the expression of genomic hallmarks. Understanding the non-genomic hallmarks of aging and cancer, and how they are intertwined, may lead to the development of approaches that could influence these hallmarks and thus function not only to slow aging but also to prevent cancer. In this review, we focus on non-genomic changes. We discuss cell senescence, disruption of proteostasis, deregualation of nutrient sensing, dysregulation of immune system function, intercellular communication, mitochondrial dysfunction, stem cell exhaustion and dysbiosis.
- MeSH
- lidé MeSH
- mezibuněčná komunikace MeSH
- nádory * MeSH
- stárnutí buněk genetika MeSH
- stárnutí * metabolismus MeSH
- zkracování telomer MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
- přehledy MeSH
Stárnutí je proces postupného snižování schopností a funkčních kapacit organismu. Jedná se o univerzální děj se značným stupněm variability, který je charakteristický pro všechny vyšší živočichy. Mezi teoriemi popisujícími stárnutí dominuje v současné době teorie akumulace poškození, která integruje dosud známé mechanismy stárnutí. Teorie se opírá o skutečnost, že při patofyziologických procesech může v lidském těle docházet k nežádoucím změnám, které lze chápat jako poškození. Vlivem průběžné akumulace těchto poškození dochází následně k deterioraci celého systému. Uvádíme základní patofyziologické mechanismy stárnutí (poškození) s ohledem na nejnovější vědecké poznatky a ukazujeme jejich hierarchické souvislosti.
Aging is a process of gradually reducing abilities and functional capacities of the organism. It is a universal process with a considerable degree of variability that is characteristic of all higher animals. Among the theories of ageing, the theory of damage accumulation, which integrates the mechanisms of ageing known to date, is currently widely accepted. This theory is based on pathophysiological processes, injurious changes can occur in the human body. These changes can be understood as damage. Due to the continuous accumulation of damage, the whole system is subsequently deteriorated. The aim of the present work is to characterize the basic pathophysiological mechanisms of aging (damage) in the light of current scientific knowledge and to show them in their hierarchical context.
- MeSH
- genom lidský fyziologie genetika MeSH
- lidé MeSH
- senioři nad 80 let MeSH
- senioři MeSH
- stárnutí buněk fyziologie genetika MeSH
- stárnutí * fyziologie genetika patologie MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- senioři nad 80 let MeSH
- senioři MeSH
- Publikační typ
- přehledy MeSH
Imunoterapie se stala běžně používanou systémovou léčbou pokročilého a metastatického karcinomu z renálních buněk. Role radioterapie u karcinomu ledvin se přesunula z paliativní indikace ke stereotaktické, kraniální a extrakraniální, radioterapii a radiochirurgii, která může být účinnou alternativou k chirurgickému řešení, zejména u oligometastatických onemocnění. Slibně se jeví hypotéza, že radioterapie může aktivovat imunitní systém a tím zvýšit účinnost imunologické léčby. Bohužel je stále velmi málo klinických dat o skutečné účinnosti kombinace radioterapie a imunoterapie pro karcinom ledvinových buněk. Skutečný klinický přínos mohou potvrdit až výsledky randomizovaných klinických studií.
Immunotherapy has become a commonly used systemic treatment for advanced and metastatic renal cell carcinoma. The role of radiotherapy in renal cancer has shifted from palliative irradiation to the stereotactic, cranial and extracranial, radiotherapy and radiosurgery, which can be an effective alternative to surgery, especially in oligometastatic disease. The hypothesis that radiotherapy can activate the immune system and thus increase the effectiveness of immunological treatment seems promising. Unfortunately, there is still very little clinical data on the true efficacy of the combination of radiotherapy and immunotherapy for renal cell carcinoma. The true clinical benefit can only be confirmed by the results of randomized clinical trials.
- MeSH
- inhibitory kontrolních bodů terapeutické užití MeSH
- ipilimumab terapeutické užití MeSH
- karcinom z renálních buněk * imunologie radioterapie terapie MeSH
- kombinovaná terapie MeSH
- lidé MeSH
- metastázy nádorů radioterapie terapie MeSH
- nivolumab terapeutické užití MeSH
- radiochirurgie * metody MeSH
- stereotaktické techniky MeSH
- výsledek terapie MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
The following main treatment approaches are currently used in locally advanced adenocarcinomas of the oesophagus and gastrooesophageal junction (GOJ): preoperative chemoradiotherapy and surgery, and perioperative chemotherapy and surgery. While preoperative chemoradiotherapy is used primarily in oesophageal tumours, perioperative chemotherapy is the treatment of choice in Western countries for gastric cancer. The optimal treatment strategy for GOJ adenocarcinoma is still not clear. In comparison to other malignancies, biomarkers are used as predictive factors in distal oesophageal and GOJ adenocarcinomas in a very limited way, and moreover, only in metastatic stages (e.g., HER2 status, or microsatellite instability status). The aim of the article is to provide an overview of current treatment options in locally advanced adenocarcinomas of oesophagus and GOJ based on the latest evidence, including the possible potential of predictive biomarkers in optimizing treatment.
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
- přehledy MeSH
