JavaScript NENÍ povolen !

* Zobrazit nápovědu

10 záznamů v Medvik Filtry

Článek

23 případů metforminem indukované metabolické laktátové acidózy
[23 cases of Metformin-induced Metabolic Lactic Acidosis in Patients treated with Metformin]

Klinická biochemie a metabolismus. 2017 ; 25 (2) : 77-85.

Klin. biochem. metab.
ISSN 1210-7921
Medvik
Zdroj

Metformin je v současné době základním lékem v léčbě diabetes mellitus 2. typu s obezitou (DM2). Jeho nejzávažnějším nežádoucím účinkem je metabolická laktátová acidóza (MLAC), v anglické literatuře nazývaná metformin-induced lactic acidosis (MILA). Tato práce si vzala za úkol podat přehled nemocných s MILA zachycených v nemocnici se spádovým územím 90 000 obyvatel. Celkově bylo zachyceno 23 případů MILA během 18 let (0,2 za rok na 1000 léčených). U většiny nemocných byla zjištěna kombinovaná porucha acidobazické rovnováhy. Hodnota pH krve byla snížená (průměr pH 7,13), nejnižší 6,81, nejvyšší 7,47. Byla přítomna významná hypokapnie (průměr pCO 2 2,80 kPa.). Laktátémie byla 10,10 mmol/l (maximum 19,8 mmol/l). Hodnoty base excess (BE) byly snížené (-19,25 mmol/l), podobně jako hodnoty hydrogenuhličitanů (9,43 mmol/l). Hodnoty anion gap (AG) byly vysoké: 36,55 mmol/l. Parciální tlak kyslíku (pO 2 ) byl relativně vysoký (13,25 kPa). Obvykle bylo proká - záno prerenální selhávání. Hodnoty glykémie byly v průměru zvýšené (15,85 mmol/l), hypoglykémie byla zjištěna jen u tří nemocných. První poruchou (a pravděpodobně příčinou vzniku MILA) bylo obvykle postižení gastrointestinálního traktu. Běžná infekce či samotný efekt metforminu vyvolaly zvracení a průjmy. Následná hypovolemie způsobila prerenální selhání, které zpětně vedlo ke zvýšení koncentrací metforminu na toxické hodnoty. Prognóza nemocných s MILA byla nepříznivá, úmrtnost byla 48%. Podání bikarbonátů u většiny léčených nevedlo ke zlepšení klinického stavu. Nepříznivá prognóza byla u ventilovaných nemocných, zemřelo 75 %. Hypokapnie zřejmě představuje základní mechanismus, který při MILA brání vzniku kritické acidózy intracelulárně. Nízké dechové objemy omezující hypokapnii jsou u nemocných s MILA zřejmě rizikové. Nejúčinnější léčebnou metodou ve sledovaném souboru bylo odstranění metforminu z organismu (hemodialýzou, či CVVHD). Omezení aerobního metabolismu pravděpodobně není jen nežádoucí, ale i hlavní léčebný efekt metforminu. Snížený zisk energie, nedostatek ATP ovlivňuje základní mechanismy určující energetiku buněk. Konečný efekt spočívá ve zvýšení příjmu glukózy buňkou, což umožní tvorbu dalších molekul ATP anaerobně a zároveň i snížení hyperglykémie. Unikátní kinetika metforminu umožňuje do určité míry autoregulaci. Metformin dnes patří k nejbezpečnějším lékům ve své kategorii. Přesto – pokud jsme v léčbě DM2 nuceni užívat léky, které omezují vliv nežádoucího chronického přebytku energie – je nutné očekávat výskyt MILA i nadále.

Metformin is currently the cornerstone of treatment of Type-2 diabetes mellitus with obesity (DM2). Its most serious side effect is metabolic acidosis referred to as metformin-induced lactic acidosis (MILA). The aim of our paper was to provide an overview of patients with MILA treated in a hospital serving a catchment area of 90 000. Overall, 23 cases of MILA were identified over a period of 18 years (0.2 a year per 1000 patients). Most patients were shown to have developed a mixed disturbance of acid-base balance (with other acidifying but, also, alkalizing disorders). Blood pH was on average low (pH 7.13), with the lowest and highest values being 6.81 and 7.47, respectively. Significant hypocapnia was present (average pCO 2 , 2.80 kPa), Lactate levels were 10.10 mmol/l (max. 19.8 mmol/l). Levels of BE were on aver - age lowered (-19.25 mmol/l) as were bicarbonate levels (10.10 mmol/l). Levels of AG were high: 36.55 mmol/l. Patients’ partial pressure of oxygen was relatively high (pO 2 , 13.25 kPa). Patients were usually diagnosed to have pre-renal acute renal failure (ARF), whose causes were later fully corrected in most survivors. In 17 patients, we were able to track down their creatinine levels before the pre-renal ARF, which were significantly higher in two cases only. Levels of glycemia were on average higher (15.85 mmol/l), with hypoglycemia detected in only three cases. The first significant disturbance and, probably, also the cause of MILA development in our patients was gastrointestinal tract involvement. While common infection – or the effect of metformin itself – caused vomiting and diarrhea, subsequent hypovolemia resulted in pre-renal ARF, which in turn led to an increase in metformin levels up to toxic values. Development of kidney failure was often unexpected and fast. The prognosis of patients with MILA was rather grim, with death rates reaching 48%. Administration of bicarbonates failed to improve the clinical status of most patients. The prognosis was poor in ventilated patients, with a 75 % death rate. Hypercapnia seems to be the underlying mechanism preventing the development of critical intracellular acidosis in MILA. The low respiratory volumes limiting hypocapnia appear to pose a risk in MILA patients. The most effective therapeutic option in our group of patient was elimination of metformin from the body (using hemodialysis or CVVHD)