Q124643485
Dotaz
Zobrazit nápovědu
Úvod: Diabetes mellitus (DM) asociovaný s cirhózou jater (tzv. hepatogenní DM) má od klasického DM 2. typu (T2DM) řadu odlišností, data o jeho prevalenci, rizikových faktorech a vývoji po transplantaci jater (LT) jsou však omezená. Cílem této studie bylo posoudit prevalenci, rizikové faktory a potransplantační vývoj DM diagnostikovaného v rámci předtransplantačního vyšetření u prospektivně sledované kohorty kandidátů LT. Metody: Do studie bylo zařazeno 122 dospělých pacientů, kteří byli v období 5/2015 až 4/2017 zařazeni na čekací listinu (WL) k LT. Přítomnost DM byla hodnocena na základě standardních kritérií včetně orálního glukózového tolerančního testu (OGTT). Výsledky: U 54 pacientů (44,3 %) byl před LT přítomen DM, z nichž u 26 pacientů (21,3 %) byl známý již dlouho před zařazením na WL (klasický T2DM) a u dalších 28 pacientů (23,0 %) byl DM diagnostikován v průběhu předtransplantačního vyšetření na základě patologických hodnot OGTT (hepatogenní DM). U 13 pacientů byl zjištěn de novo DM po LT. Dle multivariantní analýzy měli pacienti s hepatogenním DM oproti klasickému T2DM významně nižší BMI (p = 0,015), nižší lačnou glykemii (p = 0,002) a nižší glykovaný hemoglobin (p = 0,010). Oproti pacientům bez diabetu měli pacienti s hepatogenním DM častější výskyt metabolického syndromu (p = 0,033). Pacienti s hepatogenním DM byli méně často léčeni inzulinem 1 měsíc po LT (32,0 vs. 76,2 %; p = 0,002), 6 měsíců (20,0 vs. 76,2 %; p < 0,001), 1 rok (20,0 vs. 75,0 %; p < 0,001) a 2 roky po LT (23,8 vs. 66,7 %; p = 0,007) než pacienti s klasickým T2DM; oproti skupině bez předtransplantačního DM byli častěji léčeni inzulinem 1 měsíc po LT (32,0 vs. 7,7 %; p = 0,015) a 2 roky po LT (23,8 vs. 9,1 %; p = 0,029). Závěr: Hepatogenní DM je u kandidátů LT častý (23,0 %), u většiny pacientů po LT na rozdíl od klasického T2DM regreduje, nicméně inzulinoterapie je nutná až u jedné čtvrtiny pacientů i 2 roky po LT.
Introduction: Diabetes mellitus (DM) associated with liver cirrhosis (hepatogenous DM) has several differences from classical DM type 2 (T2DM), data about its prevalence, risk factors and outcome after liver transplantation (LT) are limited. The aim of this study was to evaluate the prevalence, risk factors and posttransplant outcome of DM diagnosed during the pretransplant investigation in a prospectively followed cohort of LT candidates. Methods: The study included 122 adult patients who were listed for LT in the period from 5/2015 to 4/2017. Presence of DM was evaluated by standard criteria including oral glucose tolerance test (OGTT). Results: DM was present in 54 patients (44.3%) pretransplant, of whom 26 patients (21.3%) had long-term history of DM before they were listed for LT (classical T2DM), and in other 28 patients (23.0%) DM was diagnosed during the pretransplant investigation based on pathological results of OGTT (hepatogenous DM). In 13 patients, de novo DM after LT was diagnosed. On the multivariate analysis, patients with hepatogenous DM had significantly lower BMI (P = 0.015), lower fasting glucose (P = 0.002) and lower glycated hemoglobin (P = 0.010), compared to classical T2DM. In comparison to patients without DM, patients with hepatogenous DM had more frequent occurrence of metabolic syndrome (P = 0.033). Patients with hepatogenous DM were less frequently treated with insulin at 1 month (32.0% vs. 76.2%; P = 0.002), 6 months (20.0% vs. 76.2%; P <0.001), 1 year (20.0% vs. 75.0%; P <0.001) and 2 years after LT (23.8% vs. 66.7%; P = 0.007) than patients with classical T2DM; but they were more frequently treated with insulin than patients without pretransplant DM 1 month after LT (32.0% vs. 7.7%; P = 0.015) and 2 years after LT (23.8% vs. 9.1%; P = 0.029). Conclusion: Hepatogenous DM is frequent in LT candidates (23.0%), it regresses in the majority of patients after LT unlike the classical T2DM, however, insulinotherapy is still necessary up to one quarter of patients even 2 years after LT.
- Klíčová slova
- hepatogenní diabetes,
- MeSH
- diabetes mellitus 2. typu * diagnóza farmakoterapie MeSH
- jaterní cirhóza diagnóza komplikace MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- příprava pacienta k transplantaci MeSH
- prospektivní studie MeSH
- rizikové faktory MeSH
- senioři MeSH
- transplantace jater * MeSH
- Check Tag
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- senioři MeSH
- ženské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- práce podpořená grantem MeSH
Úvod: U pacientů s nealkoholovou tukovou chorobou jater (NAFLD), jejímž typickým znakem je inzulinová rezistence (IR), bylo popsáno horší dlouhodobé přežívání a častější výskyt chronického onemocnění ledvin (CKD) než u pacientů bez NAFLD. Cílem naší studie bylo zhodnotit, zda má NAFLD a IR vliv na přežívání a renální funkci u pacientů po transplantaci jater (LT – liver transplantation). Metody: Naše prospektivní studie zahrnula 96 kandidátů LT, kteří byli sledováni po LT. Hodnotili jsme přežívání pacientů a výskyt CKD (definované jako odhadovaná glomerulární filtraci [eGFR] ≤ 1,00 ml/s/1,73 m2 nebo zjevná proteinurie) 5 let po LT a ke konci sledování. U pacientů bylo provedeno klinické, laboratorní, MR a elastografické vyšetření před LT a 1 rok po LT a biopsie jater 1 rok po LT. Výsledky: Z faktorů přítomných 1 rok po LT zvyšovaly riziko úmrtí ke konci sledování vyšší ALT (p = 0,021), ALP (p = 0,012), léčba everolimem (p = 0,025), hraničně významné byly vyšší obvod pasu (p = 0,058), AST (p = 0,059), HOMA-IR (p = 0,056) a fibróza stupně ≥ 3 v biopsii (p = 0,055). Kromě přítomnosti CKD již 1 rok po LT (p < 0,001) patřila mezi potransplantační nezávislé rizikové faktory CKD 5 let po LT přítomnost IR definované jako HOMA-IR ≥ 3 (odds ratio [OR] 4,33; 95% konfidenční interval [CI] 1,25–15,04; p = 0,021) a vyšší sérový vysokomolekulární (HMW) adiponektin (OR 1,25; 95% CI 1,03–1,50; p = 0,021). Z faktorů 1 rok po LT byly s nižšími hodnotami eGFR ke konci sledování spojeny diabetes léčený antidiabetiky (p = 0,008), vyšší sérové hladiny triglyceridů (p = 0,031), C-peptidu (p = 0,022) a leptinu (p = 0,002) a nižší celkový bilirubin (p = 0,006). U pacientů léčených everolimem jsme pozorovali trend k vyšším hodnotám eGFR (p = 0,055). Stupeň steatózy nebo přítomnost steatohepatitidy v biopsii 1 rok po LT neměly vliv na přežívání nebo renální funkce. Závěr: Přítomnost IR 1 rok po LT nezávisle zvyšovala riziko CKD 5 let po LT. Pacienti s vyšším HOMA-IR 1 rok po LT vykazovali trend k horšímu přežívání ke konci sledování.
Introduction: Insulin resistance (IR) is a hallmark of non-alcoholic fatty liver disease (NAFLD), which has been associated with worse long-term survival and more frequent occurrence of chronic kidney disease (CKD) than in patients without NAFLD. The aim of our study was to evaluate the impact of NAFLD and IR on survival and renal function in patients after liver transplantation (LT). Methods: Our prospective study included 96 LT candidates who were observed after LT. We evaluated patient survival and occurrence of CKD (defined as estimated glomerular filtration [eGFR] ≤1.00 mL/s/1.73 m2 or overt proteinuria) 5 years after LT and at the end of follow-up. Clinical, laboratory, MR and elastographic evaluation before and 1 year after LT were performed as well as liver biopsy 1 year after LT. Results: Of the factors present 1 year after LT, higher ALT (P = 0.021), ALP (P = 0.012) and everolimus treatment (P = 0.025) increased the risk of death at the end of follow-up, borderline significance was found also for higher waist circumference (P = 0.058), AST (P = 0.059), HOMA-IR (P = 0.056) and presence of fibrosis stage ≥3 in biopsy (P = 0.055). In addition to the presence of CKD 1 year after LT (P <0.001), other independent posttransplant risk factors of CKD 5 years after LT included presence of IR defined as HOMA-IR ≥3 (OR 4.33; 95% CI 1.25–15.04; P = 0.021) and higher serum high-molecular-weight (HMW) adiponectin (OR 1.25; 95% CI 1.03–1.50; P = 0.021). Of the factors present 1 year after LT, diabetes treated by antidiabetics (P = 0.008), higher serum levels od triglycerides (P = 0.031), C-peptide (P = 0.022) and leptin (P = 0.002) and lower total bilirubin (P = 0.006) were associated with lower eGFR at the end of follow-up. We observed a trend towards higher eGFR levels in patients treated with everolimus (P = 0.055). We did not observe an impact of grade of steatosis and presence of steatohepatitis on biopsy 1 year after LT on survival or renal functions. Conclusion: Presence of IR 1 year after LT independently increased the risk of CKD 5 year after LT. Patients with higher HOMA-IR 1 year after LT had a trend towards worse survival at the end of follow-up.
