- Publikační typ
- abstrakt z konference MeSH
- MeSH
- financování organizované MeSH
- Publikační typ
- abstrakty MeSH
BACKGROUND: Regional hypoperfusion has been associated with the development of postoperative organ dysfunction in cardiac surgery involving cardiopulmonary bypass (CPB). Direct tissue oxymetry is a potentially new method for monitoring the quality of the peripheral tissue perfusion during CPB. The aim of this study was to assess the effects of CPB in skeletal muscle oxygenation when measured in the deltoid muscle by direct oxymetry during perioperative period. METHOD: Seven patients underwent on-pump coronary artery bypass grafting. Direct oxymetry was performed by an optical cathether introduced into the deltoid muscle. Continuous measurement was made during the surgical procedure and the postoperative period. Mean arterial blood pressure, blood flow during CPB, laboratory markers of tissue hypoperfusion, blood gases and body temperature were also recorded. RESULTS: Interstitial muscle tissue oxygen tension (pO(2)) decreased after the introduction to anaesthesia and, more significantly, during CPB. After the disconnection from CPB at the end of the operation, the pO(2) returned to pre-anaesthetic values. During the first hours after admission of the patients to the intensive care unit, the pO(2) progressively decreased, reached a minimum value after four hours, and increased slowly thereafter. There was a significant correlation of pO(2) with mean arterial blood pressure and blood flow during that time. CONCLUSION: The result of this first measurement seems to demonstrate that the standard technique of conducting cardiopulmonary bypass produces low muscle oxygen tension and, thus, little perfusion of skeletal muscle. The data also indicate that both high mean arterial blood pressure and high flow are necessary during CPB to ensure skeletal muscle perfusion. The investigation is continuing.
- MeSH
- analýza krevních plynů MeSH
- kardiopulmonální bypass přístrojové vybavení metody MeSH
- koronární bypass přístrojové vybavení metody MeSH
- krevní tlak MeSH
- kyslík metabolismus MeSH
- lidé MeSH
- musculus deltoideus metabolismus MeSH
- oxymetrie přístrojové vybavení metody MeSH
- perfuze přístrojové vybavení metody MeSH
- předoperační období MeSH
- regionální krevní průtok MeSH
- senioři MeSH
- tělesná teplota MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- senioři MeSH
- ženské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
- práce podpořená grantem MeSH
Trepanace lebky je starobylý chirurgický výkon, který byl prováděn na celém světě od neolitu do dnešních dob. Nejstarší nález trepanované lebky pochází z doby před 7000 lety. Různé metody trepanací (škrábáním, řezáním, vrtáním a vykružováním) se používaly z terapeutických i rituálních důvodů, především u mužů. Pravděpodobnost přežití výkonu se pohybovala mezi 25 a 75 %, riskantní byla metoda vrtání vč. vykružování, a především řezání. U tří trepanovaných lebek, které pocházejí z kolekce Hrdličkova muzea člověka Univerzity Karlovy, byla provedena makroskopická, CT a histopatologická analýza, která ukázala dva typy defektu. U prvého typu jsou okraje otvoru zaoblené a v různém stupni překryté kortikální vrstvou stejné struktury jako vnitřní i zevní povrch okolní kosti. Takové případy představují výsledek hojení defektu u osob, které výkon přežily a rána se překryla nově vytvořenou kortikální kostí (lebka č. 1). Nelze však vyloučit kongenitální původ obdobných defektů. Druhý typ defektu, bez překrytí okrajů trepanační rány kortikální kostí a s viditelnou diploe, mohl být způsoben postmortální trepanací za magickým účelem, nebo úmrtím pacienta během či krátce po operaci, kdy reparační proces byl příliš krátký k vytvoření nové kortikální vrstvy (lebka č. 2 a 3).
Trephination of the skull is an old surgical procedure practised in both the Old and New Worlds from the Neolithic period 7,000 years ago up to the present. Four methods (scratching, cutting, drilling and circling) were used for therapeutic or ritual (magical) reasons, predominantly in older males. The survival rate was between approximately 25% and 75%, the drilling and especially cutting being most dangerous. Macroscopic, CT and histopathological examination of three trephined skulls from the collection of Hrdlička´s Museum of Man, Charles University, revealed two types of bone defect. In the first type the margin of the defects was covered by the cortical bone of identical structure as the cortical bone on the inner and outer surface of the surrounding skull bones. These cases probably represent defects that healed in living persons for a long time, and consequently new cortical bone developed (skull No. 1). However, congenital origin of defects of this type cannot be excluded. The second type of defects, without cortical bone cover at the hole margin, could be caused by trauma in the post mortem period or may have been performed during the people's lifetimes – if they died shortly after their skull damage, so the healing period was too short for the formation of new cortical bone (skull No. 2 and 3).
Autoři studovali expresi S-100 proteinu, aktinu hladké svaloviny, svalového aktinu a dezminu v kloubních chrupavkách odebraných při artroskopickém vyšetření u 8 pacientů s různým stup- něm osteoartritidy kolenního kloubu. Ve všech případech byly buňky chrupavčité tkáně zřetelně pozitivní v reakci k průkazu S-100 proteinu. Aktin pozitivní chondrocyty byly zaznamenány ve 4 vzorcích s reparativními změnami při osteoartritidě provázenými tvorbou fibrózní chrupavčité tkáně. Navíc u jednoho z těchto vzorků byly současně pozorovány dezmin pozitivní chondrocyty ve vrstvě chrupavčité tkáně vyplňující povrchový defekt v kloubní chrupavce. Expresi dezminu je možno chápat jako důsledek reakce na trauma nebo výraz vrozené abnormality. Chondrocyty prav- děpodobně získaly během hojivého procesu některé rysy buněk hladké svaloviny, neboť dezmin je do značné míry marker svalových buněk. Tento fakt by mohl podporovat původní předpoklad au- torů, že chondrocyty exprimující svalové markery by mohly být označovány v analogii s myofib- roblasty jako myochondrocyty a myochondroblasty. Je pravděpodobné, že takováto transformace imunofenotypu chondrocytů je v průběhu hojení defektů chrupavky dosti častá, i když možná pou- ze přechodného charakteru.
We studied the results of immunostaining for S-100 protein, alpha-smooth muscle actin, muscle specific actin and desmin in articular cartilage specimens obtained during an arthroscopy from eight patients with different degrees of osteoarthritis of the knee joint. In all cases, most of the cartilage cells were strongly positive for S-100 protein. Actin positive chondrocytes were present in four samples showing repair cartilage changes with occurrence of fibrocartilage tissue. Moreover, in one case, we observed typical desmin-positive chondrocytes in the layer of cartilage filling the defect of the articular cartilage surface. The expression of desmin can be regarded as a reaction to trauma or the indication of an inherent abnormality. The chondrocytes probably switched on smooth muscle features during the healing process, because desmin is to a great extent a typical muscle cell marker. This fact could probably support our previous supposition that cartilage cells expressing muscle markers could be designated as myochondroblasts and myochondrocytes analogously to the terminology of myofibroblasts. It is possible that during the healing of the cartilage defects, such a transformation of the immunophenotype of the cartilage cells is quite frequent, but it could also be only transient nature only
- MeSH
- ameloblastom diagnóza patologie MeSH
- dospělí MeSH
- fibula patologie radiografie MeSH
- finanční podpora výzkumu jako téma MeSH
- imunohistochemie metody MeSH
- lidé MeSH
- nádory kostí diagnóza patologie MeSH
- Check Tag
- dospělí MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- kazuistiky MeSH
Východisko. Adamantinom je již více než 100 let znám jako záhadný primární epitelový nádor kostí, převážně postihující tibii. Dodnes přitom nebylo osvětleno, proč epitelový nádor vznikne uvnitř kosti. Je známo, že existují některé podobnosti mezi klasickým adamantinomem, osteofibrózní dysplazií a tzv. diferencovaným adamantinomem. Hlavním cílem této studie bylo porovnat tyto afekce za účelem blíže určit jejich vzájemný vztah a jejich histogenezi. Metody a výsledky. Porovnání klinických, radiologických, histologických, imunohistochemických a elektronmikroskopických nálezů bylo provedeno u 6 případů klasického adamantinomu, 2 pozorování diferencovaného adamantinomu a 2 případů osteofibrózní dysplazie.Výsledky studie potvrdily epiteliální původ klasického i diferencovaného adamantinomu dlouhých kostí bez ohledu na jejichmorfologickou proměnlivost, která přispívá k napodobení tumorů různého původu.Oba typy adamantinomu byly pozitivní při vyšetření k průkazu cytokeratinu a vimentinu. Epiteliální komponenta byla v ložiscích diferencovaného adamantinomu podstatně méně zastoupena ve srovnání s klasickým adamantinomem a vyskytovala se pouze ve formě nepravidelně distribuovaných ostrůvků či jednotlivých epitelových buněk rozložených ve fibrovaskulárním stromatu. V jednom případě epitelové buňky měly abundantní eozinofilní cytoplazmu a připomínaly rabdoidní elementy. Na základě charakteristického histologického obrazu jsme popsali novou variantu diferencovaného adamantinomu – rabdoidní variantu. V našich případech osteofibrózní dysplazie, zaznamenaných u 2 dětí s deformitami tibie, jsme žádné epitelové buňky imunohistochemickou metodikou neprokázali. Léze byly tvořeny různě tvarovanými trámečky pletivové a lamelární kosti, které oddělovalo fibrovaskulární stroma. Trámce pletivové kosti měly na svém povrchu lem uniformních dužnatých osteoblastů. Ložiska vykazovala známky zónálního uspořádání s vyzrávánímpletivové kosti v lamelární kost směremk periferii afekce. Stejné zónální uspořádání bylo zaznamenáno i u případů diferencovaného adamantinomu. Závěry. Na základě klinických histologických, imunohistochemických a elektronmikroskopických nálezů lze předpokládat společnou histogenezi klasického adamantinomu, diferencovaného adamantinomu a osteofibrózní dysplazie. Epiteliální komponenta těchto lézí vykazuje podobný imunofenotyp cytokeratinů i ultrastrukturální charakteristiky. Prognóza klasického adamantinomu je však méně příznivá ve srovnání s případy osteofibrózní dysplazie a diferencovaného adamantinomu.
Background. Just for over 100 years, adamantinoma has been recognized as a primary enigmatic bone tumour with epithelial characteristics and predominantly involving the tibia. Several similarities between osteofibrous dysplasia has been recognised, differentiated adamantinoma and classic adamantinoma. The purpose of this study was to compare these lesions and to define their histogenesis and mutual relations. Methods and Results. Comparison of the clinical, radiologic, histological, immunohistochemical and electron microscopic findings was carried out on 6 cases of classic adamantinoma, 2 cases of differentiated adamantinoma and 2 cases of osteofibrous dysplasia. This study confirmed the epithelial nature of long bone classical and differentiated adamantinomas irrespective of their wide-ranging morphologic pattern that can mimic tumours of various origins. Both types of adamantinoma were positive for cytokeratins in coexpression with vimentin. The epithelial component of the differentiated adamantinoma was much smaller than in classic adamantinoma and was present in scattered islands or single cells distributed within fibrovascular stoma. In one case the scattered epithelial cells had abundant eosinophilic cytoplasm and they resembled rhabdoid elements.On the basis of distinct histological pattern, a new variant of differentiated adamantinoma was described – a rhabdoid variant. In our cases of osteofibrous dysplasia occurring in two children with deformity of the tibia no epithelial cells were identified by the imunohistochemical methods. The lesions were composed of variably shaped spicules of woven and lamellar bone separated by a fibrovascular stroma. The woven bone spicules were surrounded by a uniform rim of plump osteoblasts. The lesion exhibited a zonal phenomenon with maturation of woven bone to bone with a lamellar configuration at the periphery of the lesion. The similar zonal phenomenon was also observed in the cases of differentiated adamantinoma. Conclusions. On the basis of the clinical, histological, immunohistochemical and electron-microscopical studies, a common histogenesis for classic adamantinoma, differentiated adamantinoma and osteofibrous dysplasia seems likely. The epithelial cell components of these lesions exhibit similar cytokeratin immunoprofiles and ultrastructural features. However, the prognosis for classic adamantinoma is much less favorable than that for cases of osteofibrous dysplasia and differentiated adamantinoma.
- MeSH
- dějiny 20. století MeSH
- látky znečišťující vzduch * ekonomika dějiny MeSH
- sociální změna dějiny MeSH
- veřejná politika * MeSH
- veřejné zdravotnictví * ekonomika výchova dějiny zákonodárství a právo MeSH
- vládní programy ekonomika výchova dějiny zákonodárství a právo MeSH
- životní prostředí * MeSH
- znečištění ovzduší ekonomika dějiny zákonodárství a právo MeSH
- Check Tag
- dějiny 20. století MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
- historické články MeSH
- Geografické názvy
- Česká republika MeSH
