INTRODUCTION: We aimed to evaluate the prognostic impact of renal insufficiency and fluctuation of glomerular filtration observed during hospitalization for heart failure (HF). METHODS: We followed 3,639 patients hospitalized for acute HF and assessed the mortality risk associated with moderate or severe renal insufficiency, either permanent or transient. RESULTS: After adjustment, severe renal failure defined as estimated glomerular filtration (eGFR) <30 mL/min indicates ≈60% increase in 5-year mortality risk. Similar risk also had patients with only transient decline of eGFR to this range. In contrast, we did not observe any apparent mortality risk attributable to mild/moderate renal insufficiency (eGFR 30-59.9 mL/min), regardless of whether it was transient or permanent. CONCLUSION: Even transient severe renal failure during hospitalization indicates poor long-term prognosis of patients with manifested HF. In contrast, only moderate renal insufficiency observed during hospitalization has no additive long-term mortality impact.
- MeSH
- hodnoty glomerulární filtrace MeSH
- hospitalizace MeSH
- ledviny MeSH
- lidé MeSH
- prognóza MeSH
- renální insuficience * komplikace MeSH
- srdeční selhání * komplikace MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
Cíl: Analyzovali jsme preskripci a dávkování základní farmakoterapie v ambulantní péči ke konci roku 2022 u pacientů hospitalizovaných mezi lety 2010–2020 pro kardiální dekompenzaci. Metodika: Úvodní soubor zahrnoval 4 097 pacientů hospitalizovaných pro kardiální dekompenzaci. Z této iniciální kohorty jsme u 975 přeživších pacientů (průměrný věk 71,9 roku [± směrodatná odchylka – SD – 10,8], 62,8 % mužů) analyzovali farmakoterapii uvedenou v jejich centrálním lékovém záznamu. Výsledky: Preskripce betablokátorů (BB) činila v ambulantní péči 79,6 % a významněji se nezměnila oproti doporučené preskripci při propuštění z hospitalizace (77,5 %). Pokud ovšem budeme počítat výhradně BB s důkazem u chronického srdečního selhání, k signifikantnímu vzestupu jejich preskripce došlo (z 61,1 % na 73,6 %). K poklesu preskripce (ze 79 % na 74,8 %) došlo v ambulantní péči u blokátorů systému renin-angiotenzin-aldosteron (RAAS), markantní vzestup jsme zaznamenali u inhibitorů sodíko-glukózového kotrans- portéru 2 (SGLT2) (z 0,7 % na 20,1 %). K signifikantnímu vzestupu došlo u statinů u pacientů s ischemickou etiologií srdečního selhání (z 57,2 % na 63 %) a velmi markantně u preskripce sacubitril-valsartanu u pacientů s ejekční frakcí ≤ 40 % (z 1,8 % na 23,1 %). Preskripce antagonistů mineralokortikoidních receptorů (MRA) se změnila minimálně (45,3 % vs. 43,9 %). Z hlediska dávkování k marginálnímu zvýšení došlo u blokátorů RAAS, zatímco pokles dávkování jsme pozorovali u MRA a statinů. Závěry: Jakkoliv farmakoterapie chronického srdečního selhání (CHSS) vykazovala v ambulantní péči určité dílčí úspěchy (oproti doporučení při propuštění z hospitalizace), stále jsou zde velké rezervy ke zlepšení. Toto platí ještě víc pro použité dávkování, kdy maximální doporučené dávky užívalo jen velmi málo pacientů. Nevyužitý potenciál farmakoterapie CHSS se pak zřejmě přinejmenším spolupodílí i na relativně špatné prognóze těchto pacientů.
Aims: We analyzed the prescription and dosage of essential pharmacotherapy in outpatient care at the end of 2022 in patients hospitalized between 2010-2020 for cardiac decompensation. Methods: The initial sample included 4097 patients hospitalized for cardiac decompensation. From this cohort, we analyzed 975 surviving patients (mean age 71.9 [±SD 10.8], 62.8% male) regarding pharmacotherapy in their central medication record. Results: The prescription of beta-blockers (BB) was 79.6% in outpatient care and did not significantly change after discharge from hospitalization (77.5%). Taking BB with evidence in chronic heart failure (HF) only, there was a significant increase in their prescription (from 61.1% to 73.6%). A decrease in prescriptions (from 79% to 74.8%) occurred in outpatient care in renin-angiotensin-aldosterone system (RAAS) blockers, while an increase in SGLT-2 inhibitors (from 0.7% to 20.1%). There was a significant increase in statins in patients with ischemic etiology of HF (from 57.2% to 63%), and markedly in the prescription of sacubitril/valsartan in patients with an ejection fraction ≤40% (from 1.8% to 23.1%). Mineralocorticoid receptor antagonists (MRA) changed minimally (45.3% vs. 43.9%). Regarding the recommended dosage, a marginal increase occurred in RAAS blockers, while we observed a decrease in the dosage of MRA and statins.
- MeSH
- ambulantní péče * statistika a číselné údaje MeSH
- kohortové studie MeSH
- lékové předpisy statistika a číselné údaje MeSH
- lidé MeSH
- propuštění z nemocnice MeSH
- rozvrh dávkování léků MeSH
- směrnice pro lékařskou praxi jako téma * MeSH
- srdeční selhání * farmakoterapie MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- práce podpořená grantem MeSH
Východisko: Analyzovali jsme preskripci a dávkování základní farmakoterapie u chronického srdečního selhání (CHSS) v době propuštění z hospitalizace pro kardiální dekompenzaci a nakolik mohly ovlivnit prognózu pacientů. Metodika: Celkem bylo sledováno 4097 pacientů (průměrný věk 70,7 let, 60,2 % mužů) hospitalizovaných v letech 2010-2020 pro kardiální dekompenzaci. Vitální stav byl zjištěn na základě registrů ÚZIS, ostatní okolnosti z nemocničního informačního systému. Výsledky: Preskripce betablokátorů (BB) činila 77,5 % (resp. jen 60,8 % pokud budeme počítat výhradně BB s důkazem u CHSS), blokátorů systému renin‐angiotenzin (RAS) 79 % a antagonistů mineralokortikoidního receptoru (MRA) 45,3 %. Takřka 87 % bylo v době propuštění léčeno furosemidem, ale jen asi 53 % pacientů s CHSS ischemické etiologie užívalo statin. Nejvyšší cílovou dávku BB mělo doporučenu ≈ 11 %, RAS blokátorů ≈ 24 %, zatímco MRA ≈ 12 % pacientů. U pacientů s konkomitantní renální insuficiencí byla preskripce BB a MRA obecně méně častá a se signifikantně nižším dávkováním, u RAS blokátoru tomu bylo naopak (jakkoliv statisticky nevýznamně). U pacientů s EF ≤ 40 % byla preskripce BB a RAS blokátorů častější, ale s významně nižším dávkováním. Naopak MRA byly doporučeny u těchto pacientů jak častěji, tak i ve vyšších dávkách. Z hlediska mortalitního rizika vykazovali pacienti léčení jen redukovanou dávkou RAS blokátorů asi o 77 % vyšší riziko úmrtí do 1 roku (resp. o 42 % v případě úmrtí do 5 let). Významný vztah byl nalezen rovněž mezi mortalitou a doporučenou dávkou furosemidu. Závěry: Preskripce i dávkování základní farmakoterapie zdaleka nedosahují svého optima a v případě RAS blokátorů toto má zřejmě vliv i na prognózu pacientů.
Background: We analyzed the prescription and dosage of essential pharmacotherapy in chronic heart failure (HF) at the time of discharge from the hospitalization for cardiac decompensation and how it may have influenced the prognosis of the patients. Methods: We followed 4097 patients [mean age 70.7, 60.2% males] hospitalized for HF between 2010 and 2020. The vital status we ascertained from the population registry, other circumstances from the hospital information system. Results: The prescription of beta-blockers (BB) was 77.5% (or only 60.8% of BB with evidence in HF), 79% of renin-angiotensin system (RAS) blockers, and 45.3% of mineralocorticoid receptor antagonists (MRA). Almost 87% of patients were treated with furosemide at the time of discharge, while only ≈53% of patients with ischemic etiology of HF took a statin. The highest target dose of BB was recommended in ≈11% of patients, RAS blockers in ≈ 24%, and MRA in ≈ 12% of patients. In patients with concomitant renal insufficiency, the prescription of BB and MRA was generally less frequent and on a significantly lower dosage. In contrast, the opposite was true for the RAS blocker (however statistically insignificant). In patients with EF ≤ 40%, the prescription of BB and RAS blockers were more frequent but in a significantly lower dosage. On the contrary, MRAs were recommended in these patients more often and in higher doses. In terms of mortality risk, patients treated only with a reduced dose of RAS blockers showed a 77% higher risk of death within one year (or 42% within five years). A significant relationship was also found between mortality and the recommended dose of furosemide. Conclusions: The prescription and dosage of essential pharmacotherapy are far from optimal, and in the case of RAS blockers, this affected the patient's prognosis as well.
- MeSH
- analýza dat MeSH
- chronická nemoc MeSH
- farmakoterapie metody MeSH
- hospitalizace MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- senioři MeSH
- srdeční selhání * farmakoterapie mortalita MeSH
- Check Tag
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- senioři MeSH
- ženské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- práce podpořená grantem MeSH
Plicní embolie v klasickém pojetí znamená komplikaci hluboké žilní trombózy (obvykle v žilách dolních končetin), vzniklou uvolněním části trombu a jeho zaklíněním v plicním řečišti. Až u poloviny pacientů s plicní embolií však není současně zjištěna hluboká žilní trombóza. Vysvětlením může být výskyt zdroje (trombu) v méně obvyklé lokalizaci nebo embolizace celého trombu do plic. Specifickou jednotkou pak je trombóza plicní arterie in situ. Ta je spojena s určitými rizikovými faktory, vzniká v místě cévního poškození, následkem hypoxie, zánětlivých změn, dysfunkce a poškození endotelu. Vyskytuje se např. po resekci plic, po radioterapii, po traumatech hrudníku, u nemocných s Behçetovou chorobou, srpkovitou anémií, chronickou obstrukční plicní nemocí, tuberkulózou či covid‐pneumonií. Trombóza plicní tepny in situ se od klasické plicní embolie může odlišovat prognózou i terapeutickým přístupem.
Pulmonary embolism in classical meaning is a complication of deep vein thrombosis (usually in the leg veins), developing after a part of the thrombus dislodged and got wedged in pulmonary arteries. However, in half of the patients with pulmonary embolism, deep vein thrombosis is not found. One potential explanation is a different, less common location of the thrombus or previous complete embolization of the whole thrombotic mass. Another possibility is pulmonary artery thrombosis in situ, which is a specific clinical entity associated with some typical risk factors. It develops in the place of vascular injury, as a consequence of hypoxia, inflammatory changes, endothelial dysfunction and injury. Pulmonary artery thrombosis in situ can be a complication after lung resection, radiation therapy, chest trauma, in the patients with Behçet ́s disease, sickle cell anemia, chronic obstructive pulmonary disease, tuberculosis or covid pneumonia. Pulmonary artery thrombosis in situ may differ from classical pulmonary embolism in prognosis as well as in therapeutic approach.
- MeSH
- arteria pulmonalis patologie MeSH
- klinická studie jako téma MeSH
- lidé MeSH
- plicní embolie * diagnóza epidemiologie etiologie klasifikace komplikace patofyziologie MeSH
- rizikové faktory MeSH
- žilní tromboembolie komplikace patofyziologie patologie MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- práce podpořená grantem MeSH
- přehledy MeSH
OBJECTIVES: Vitamin K deficiency consistently associates with worse clinical outcome in COVID-19 patients. However, whether this is due to increased expenditure during inflammation or poor vitamin K status prior to infection remained unknown. METHODS: Dp-ucMGP levels of 128 individuals were measured for the post-MONICA study and were compared to SARS-CoV-2 PCR testing results. RESULTS: Dp-ucMGP levels prior to COVID-19 infection were not significantly different comparing PCR-negative, PCR-positive and not hospitalized, and PCR-positive and hospitalized patients. CONCLUSION: In this study, we demonstrate normal vitamin K status prior to infection in SARS-CoV-2 positive patients, supporting the theory of increased utilisation during disease.
AIMS: We analyzed the mortality risk and its predictors in patients hospitalized for heart failure (HF). METHODS: Patients discharged from hospitalization for acute decompensation of HF in 2010-2020 and younger than 86 years were followed (n=4097). We assessed the incidence and trends of all-cause death, its main predictors, and the pharmacotherapy recommended at discharge from the hospital. RESULTS: The 30 days all-cause mortality was in discharged patients 3.2%, while 1-year 20.4% and 5-years 55.4%. We observed a modest trend to decreased 1-year mortality risk over time. Any increase of year of hospitalization by one was associated with about 5% lower risk in the fully adjusted model. Regarding predictors of 1-year mortality risk, a positive association was found for age over 65, history of malignancy, and peak brain natriuretic peptide during hospitalization ≥10times higher than normal concentration. In contrast, as protective factors, we identified LDL ≥1.8 mmol/L, treatment with beta-blockers, renin-angiotensin axis blockers, statins, and implanted cardioverter in the same regression model. The ejection fraction category and primary etiology of HF (coronary artery disease vs. others) did not significantly affect the mortality risk in a fully adjusted model. CONCLUSIONS: Despite advances in cardiovascular disease management over the last two decades, the prognosis of patients hospitalized for heart failure remained highly unfavorable.
Infekce novým typem koronaviru překvapila rozmanitostí svých klinických příznaků. Onemocnění může probíhat zcela asymptomaticky, mohou být přítomny pouze mírné symptomy v podobě ztráty čichu, celkové slabosti, či příznaky podobné chřipkovému onemocnění. U některých pacientů může mít ale infekce COVID-19 vážný průběh, u kterého je běžným nálezem stav hyperkoagulace s poškozením endotelu cév a následným rizikem vzniku žilních i arteriálních trombotických komplikací. Koagulopatie následně výrazně zhoršuje prognózu nemocných a zvyšuje celkovou mortalitu. V poslední době se zavedl nový termín označující přítomnost aktivované hemostázy při infekci SARS- CoV-2 - koagulopatie asociovaná s onemocněním COVID-19 (CAC). Nynější celosvětová pandemie onemocnění COVID-19 spustila intenzivní výzkum tohoto onemocnění, který objasnil řadu poznatků o této infekci, nicméně i nadále máme mnoho nezodpovězených otázek, především co se týká případné léčby.
Infection with a new type of coronavirus surprised with the diversity of its clinical symptoms. The disease may be asymptomatic, with only mild symptoms in the form of olfactory loss, general weakness or flu-like symptoms. However, in some patients, COVID-19 infection can be severe, with hypercoagulation being a common finding, with vascular endothelial damage and the consequent risk of venous and arterial thrombotic complications. Coagulopathy subsequently significantly worsens the prognosis of patients and increases overall mortality. Recently, a new term has been introduced to indicate the presence of activated hemostasis in SARS-CoV-2 infection - coagulopathy associated with COVID-19 (CAC). The current global pandemic of COVID-19 has triggered intensive research on the disease, which has clarified a number of findings about the infection, but we still have many unanswered questions, especially regarding possible treatment.
- MeSH
- COVID-19 * komplikace patofyziologie MeSH
- heparin terapeutické užití MeSH
- koagulopatie farmakoterapie MeSH
- lidé MeSH
- trombóza prevence a kontrola MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- práce podpořená grantem MeSH
- přehledy MeSH
