• MeSH
• akarbóza farmakologie   škodlivé účinky   terapeutické užití   MeSH
• aplikace orální MeSH
• diabetes mellitus 2. typu komplikace   terapie   MeSH
• hypoglykemika klasifikace   terapeutické užití   MeSH
• inkretiny farmakologie   škodlivé účinky   terapeutické užití   MeSH
• lidé MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH

Léčba perorálními antidiabetiky je nedílnou součástí komplexní léčby diabetiků 2. typu. Skupina perorálních antidiabe-tik, která jsou u nás k dispozici, se stále rozšiřuje. Vedle „klasických“ biguanidů a derivátů sulfonylurey, které zůstávají základními kameny farmakoterapie diabetiků 2. typu, vstupují na náš farmaceutický trh zcela nové skupiny: meglitinidy a thiazolidindiony (glitazony). Zařazování těchto slibných farmak do komplexní terapeutické intervence diabetiků je ovšem spojeno s vyššími přímými náklady na léčbu a tím i nutně s vyššími nároky na jejich skutečně racionální pou-žívání.

• Klíčová slova
• perorální antidiabetika, deriváty sulfonylurey, meglitinidy, ACARBÓZA, glimeprid, REPAGLINID,
• MeSH
• alfa-glukosidasy účinky léků   MeSH
• benzamidy aplikace a dávkování   MeSH
• biguanidy MeSH
• diabetes mellitus 2. typu MeSH
• glipizid MeSH
• hypoglykemika * aplikace a dávkování   MeSH
• lékové formy MeSH
• lidé MeSH
• nateglinid MeSH
• rosiglitazon MeSH
• sulfonylmočovinové sloučeniny aplikace a dávkování   MeSH
• thiazolidindiony MeSH
• tolbutamid MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

Meglitinidy (glinidy) – repaglinid a nateglinid – jsou představiteli krátkodobě působících látek. Stimulují inzulínovou sekreci vazbou ATP senzitivních K+ kanálů (v blízkosti sulfonylureových receptorů), jsou určena k regulaci postprandiální hyperglykémie. Lze je použít v kombinaci s metforminem nebo v noci působícím inzulínem podávaným před spaním.

Meglitinides, such as repaglinide and nateglinide, are recently introduced short-acting agents. They stimulate insulin secretion by binding near the sulphonylurea receptor/ATP-sensitive K+ channel, and they are used to control postprandial hyperglycaemia. They can also be used in conjunction with metformin or insulin (bed time insulin therapy).

• MeSH
• biguanidy kontraindikace   MeSH
• diabetes mellitus 2. typu farmakoterapie   patologie   MeSH
• hyperglykemie farmakoterapie   patologie   MeSH
• hypoglykemika farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• inzulinová rezistence MeSH
• lidé MeSH
• postprandiální období MeSH
• receptor inzulinu účinky léků   MeSH
• výsledek terapie MeSH
• ženy MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• ženské pohlaví MeSH
• Publikační typ
• kazuistiky MeSH

Léčba perorálními antidiabetiky je nedílnou součástí komplexní léčby diabetiků 2. typu. Skupina perorálních antidiabetik, která jsou u nás k dispozici, se stále rozšiřuje. Vedle -klasických- biguanidů a derivátů sulfonylurey, které zůstávají základními kameny farmakoterapie diabetiků 2. typu, vstupují na náš farmaceutický trh zcela nové skupiny: meglitinidy a thiazolidindiony (glitazony). Zařazování těchto slibných farmak do komplexní terapeutické intervence diabetiků je ovšem spojeno s vyššími přímými náklady na léčbu a tím i nutně s vyššími nároky na jejich skutečně racionální používání.

Oral antidiabetics treatment is an integral part of complex therapy in type II diabetic patients. A group of accessible oral antidiabetics steadily get wider. In addition to a -classical- biguanides and sulfonylurea derivatives, which present the keystone of type II diabetics pharmacotherapy, new groups enter our pharmaceutical market: meglitinides and tiazolidinediones (glitazones). Integration of these promising drugs into complex therapy of diabetics is, of course, associated with higher direct medical expenses and thus necessarily with higher requirements of their really reasonable use.

• MeSH
• alfa-glukosidasy antagonisté a inhibitory   aplikace a dávkování   farmakologie   MeSH
• aplikace orální MeSH
• biguanidy analogy a deriváty   aplikace a dávkování   MeSH
• diabetes mellitus 2. typu farmakoterapie   MeSH
• hypoglykemika aplikace a dávkování   farmakologie   klasifikace   MeSH
• sulfonylmočovinové sloučeniny analogy a deriváty   aplikace a dávkování   terapeutické užití   MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

Deriváty sulfonylurey a glinidy (meglitinidy) radíme medzi orálne inzulínové sekretagogá, pretože stimulujú sekréciu inzulínu z pankreatických β-buniek. Predpokladom ich účinku je zachovaná reziduálna sekrécia pankreatických β-buniek. V liečbe diabetu mellitu 2. typu (DM 2) sa využívajú už viac ako 50 rokov. Napriek ich celkovej efektivite boli pozorované značné interindividuálne rozdiely v liečebnej odpovedi, dispozícii lieku v organizme aj vo frekvencii nežiaducich účinkov. Okrem fenotypických rozdielov, ktoré spôsobujú uvedenú variabilitu, prispieva k nej aj rozdielne genetické pozadie pacientov. Pri skúmaní tejto zložky variability sa využívajú poznatky farmakogenomiky. Farmakogenomika sa zaoberá štúdiom závislosti medzi liečebnou odpoveďou pacienta na podaný liek a jeho genetickou informáciou. Ako prvá bola opísaná asociácia genetických polymorfizmov enzýmov metabolizujúcich deriváty sulfonylurey (izoenzým 2C9 cytochrómu P450 kódovaný génom CYP2C9). Novšie sa výskum upriamil na varianty génov kódujúcich cieľové molekuly pre jednotlivé sekretagogá, ako aj kandidátskych génov DM 2. Z týchto génov boli zatiaľ zistené asociácie terapeutického účinku inzulínových sekretagóg s polymorfizmami génu kódujúceho transkripčný faktor 7 podobný faktoru 2 (TCF7L2), ako aj génov kódujúcich bielkoviny tvoriace ATP-dependentný káliový kanál Kir6.2 – (gén KCNJ11) a sulfonylureový receptor 1 (SUR1 – gén ABCC8).

Sulphonylurea (SU) derivatives and glinines (meglitinides) we rate among oral insulin secretagogues, because they stimulate insulin secretion from pancreatic β-cells. The condition for their effect is preserved residual secretion of pancreatic β-cells. They have been already used in the treatment of diabetes mellitus 2 type (DM2) for more than over 50 years. Despite their overall effectiveness there were observed substantial interindividual differences in the treatment response, disposition of the drug in the organism and also in the frequency of adverse effects. Besides phenotypical differences which cause the stated variability, also different genetic background of patients contribute to it. The knowledge of pharmacogenetics is used in investigation of this variability component. Pharmacogenetics deals with the study of dependency between the treatment response of the patient to the administered drug and his genetic information. The association of genetic polymorphines of enzymes metobolising the derivatives of sulphonylurea (cytochrome-P450 isoenzyme 2C9 coded by the gene CYP2C9). Recently the research was oriented to variants of genes coding target molecules for particular secretagogues as well as candidate genes DM2. Until now the associations of therapeutic effect of insulin secretagogues with polymorphisms of the gene coding transcription factor 7 similar to the factor 2 (TCF7L2), as well as genes coding proteins creating ATP-dependent kalium channel Kir6.2 - (gene KCNJ11) and sulphonylurea receptor 1 (SUR1 - gene ABCC8) were found from these genes.

Nejúčinnější terapie diabetů 2. typu by měla být zahájena co nejdříve po stanovení diagnózy s cílem dosáhnout metabolické stability a snížení rizika komplikací. Pacienti, u nichž se nepodaří dosáhnout úspěchu během 4-12 týdnů změnou životního stylu, jsou kandidáty farmakoterapie pomocí PAD. V současnosti jsou používány, inzulínová sekretagoga (deriváty sulfonylurey a meglitinidové deriváty), senzitizéry inzulinu (biguanidy, thiazolidindiony) a inhibitory alfaglukosidáz. Při posuzování nejlepších terapeutických postupů je třeba pamatovat na to, že jak inzulínová rezistence, tak inzulínový deficit hrají hlavní roli v mechanizmu vzniku diabetů 2. typu.

• MeSH
• alfa-glukosidasy antagonisté a inhibitory   farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• biguanidy farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• diabetes mellitus 2. typu farmakoterapie   MeSH
• hypoglykemika farmakologie   klasifikace   terapeutické užití   MeSH
• kombinovaná farmakoterapie metody   MeSH
• sulfonylmočovinové sloučeniny analogy a deriváty   farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• thiazoly analogy a deriváty   farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

Rozpoznanie významu postprandiálnych hyperglykémií z hľadiska vzniku a progresie diabetických komplikácií zdôraznilo komplexný prístup k riešeniu glykemickej kontroly aj s dôležitosťou prandiálnej kontroly (regulácie) glykémií u pacientov s diabetes mellitus 2. typu. K farmakologickým prostriedkom s akcentovaným vplyvom na postprandiálnu glykémiu patria predovšetkým tzv. prandiálne inzulínové analógy (lispro, aspart, glulisin) a deriváty meglitinidu (repaglinid, nateglinid). U diabetikov 2. typu prandiálne inzulínové analógy v porovnaní s bežnými humánnymi nemodifikovanými inzulínmi lepšie napodobňujú fyziologickú prandiálnu inzulínovú odpoveď, vedú k nižšej interprandiálnej inzulinémii, konštantnejšiemu vstrebávaniu inzulínu, pacientovi poskytujú väčšiu flexibilitu. Deriváty meglitinidu stimulujú sekréciu inzulínu vtedy, keď ho organizmus najviac potrebuje, v čase jedla. Nevyvolávajú sekréciu inzulínu v neskorom postprandiálnom čase a nalačno. Stimulujú sekréciu inzulínu iba v prítomnosti glukózy. U diabetikov 2. typu je aj v bežnej ambulantnej praxi potrebné pravidelné sledovanie nielen glykémií nalačno, glykovaného hemoglobínu (HbA1c), ale aj postprandiálnych glykémií.

Finding the significance of postprandial hyperglycemias in the risk of onset and progression of diabetic complications, emphasised complex approach to the glycemic control also with the importance of prandial control (regulation) of glycemias in patients with type 2 diabetes mellitus. To the pharmacologic agents with accentated influence on postprandial glycemia mainly belong prandial insulin analogues (lispro, aspart, glulisin) and derivates of meglitinides (repaglinid, nateglinid). In type 2 diabetes mellitus prandial insulin analogues in comparison with regular short- acting insulins more closely mimic physiologic prandial insulin response, lead to lower interprandial insulinemias, more constant absorption of insulin. They offer more flexible daily regimen to the patient. Derivates of meglitinides stimulate secretion of insulin during meals. They don´t stimulate insulin in late postprandial and fasting period. They stimulate insulin only in the presence of glucose. Regular monitoring of fasting glyemias, glycosylalated hemoglobin (HbA1c) and also postprandial glycemias is necessary in patients with type 2 diabetes mellitus.

Primárnym cieľom liečby diabetes mellitus 2. typu je dosiahnuť správnu kontrolu glykémie. V úvode liečby indikujeme liečivá, ktoré nerobia hypoglykémie. Antidiabetiká vyberáme po zohľadnení ich špecifického účinku a indikácií. Pri BMI >27 kg/m2 zahajujeme liečbu metformínom. Pri neúspechu monoterapie kombinujeme liečbu sulfonylureovými derivátmi, glinidmi alebo aj tiazolidíndiónmi. Môžeme použiť aj lieky na zníženie hmotnosti. U diabetikov s BMI < 27 kg/m2 začíname liečbu v nasledujúcej postupnosti: deriváty sulfonylurey, meglitinid alebo metformín, kombinovaná liečba orálneho antidiabetika s inzulínom, liečba inzulínom.

Primary aim of the treatment of diabetes mellitus type 2 is to reach the control of glycaemia. Initialy are indicated medicaments that do not cause hypoglycaemias. Specific effect and indications are taken into account when antidiabetics are being chosen. In BMI>27 kg/m² the therapy with metformin is indicated. If the monotherapy is unsuccessful combined therapy with sulphonylureal derivates, glinides or thiazolidindiones is indicated. Medicaments to reduce weight might be also used. In diabetics with BMI < 27 kg/m² the therapy has the following sequence: derivates of sulphonylurea, meglitinid or metformin, combined therapy with oral antidiabetics with insulin, insulin therapy.

Předpokládá se, že v příštích dvou dekádách stoupne počet diabetiků ve světě až na 300 milionů. Z toho se odhaduje, že nejméně u 9 z 10 případů se bude jednat o diabetes 2. typu (DM2T). Metabolický syndrom, který je charakterizován inzulínovou rezistencí, je časnou a častou formou manifestace diabetes mellitus. Diabetes 2. typu je v současnosti hlavní klinickou výzvou u dospělé populace, protože se společně se syndromem inzulínové rezistence zvláště podílí na kardio¬ vaskulární mortalitě a morbiditě. Prevalence DM rapidně roste se stoupajícím zastoupením starých osob v populaci. Progresivní povaha diabetů 2. typu znamená, že účinná terapie by měla být zahájena co nejdříve po stanovení diagnózy s cílem dosáhnout metabolické stability. Perorální antidiabetika (PAD) zůstávají nejčastější farmakoterapeutickou intervencí u diabetů 2. typu. Probrány jsou jednotlivé skupiny PAD-, inzulínové senzitizéry, inhibitory alfaglukozidázy, inzulínová sekretagoga: sulfonylureová i nesulfonyulreová (deriváty meglitinidu). Pozornost je věnována perspektivním přípravkům ( mj. thiazolidindionům), které vzdor všem limitacím představují nové možnosti v terapii DM2T v dohledné budoucnosti. Probrány jsou také možnosti kombinační terapií PAD (např. možnost kombinace PAD a inzulínu) a indikace inzulinoterapie u DM2T. Při posuzování nejlepších terapeutických postupů je třeba pamatovat na to, že jak inzulínová rezistence, tak i inzulínový deficit jsou daleko nejčastější příčinou DM2T.

Within the next two decades the number of patients with diabetes worid-wide is expected to rise to 300 million. It is estimated that out of this number at least 9 out of 10 cases will be diabetes type 2 (DM2T). The metabolic syndrome, characterised by insulin resistance, is an early and frequent manifestation of diabetes. At present, DM2T is a major clinical challenge in adult population, as it contributes significantly, along with the syndrome of insulin resistance, to cardiovascular morbidity and mortality. The prevalence of diabetes is increasing rapidly with the growing percentage of elderly people in the population. The progressive nature of DM2T implies that effeaive therapy should be initiated as soon as possible following the diag¬ nosis with the aim to stabilise metabolism. Oral antidiabetic drugs remain the most frequent pharmacological intervention in DM2T. Individual classes of oral drugs are discussed: insulin sensitisers, alfaglucosidase inhibitors, insulin secretagogues: sulphonylureas and non-sulphonylureas (meglitinid derivatives). The authors discuss perspective drugs (thiazolidindiones among others) which, despite a number of limitations, present new opportunities for the treatment of DM2T in foreseeable future. Furthermore the possibilities of combination therapies using oral drugs (also the possibility of combining oral drugs and insulin) as well as indications for insulin therapy in DM2T are discussed. While evaluating the best therapeutic procedures, we need to keep in mind that both insulin resistance and insulin deficit are by far the most frequent causes of DM2T.

• MeSH
• diabetes mellitus 2. typu diagnóza   dietoterapie   terapie   MeSH
• hypoglykemika MeSH
• inzulin aplikace a dávkování   MeSH
• inzulinová rezistence diagnóza   dietoterapie   terapie   MeSH
• kardiovaskulární nemoci prevence a kontrola   MeSH
• lidé MeSH
• senioři MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• senioři MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

Hlavnými patogenetickými mechanizmami, ktoré sa podieľajú na rozvoji diabetes mellitus (DM) 2. typu, sú inzulínová rezistencia a porucha sekrécie inzulínu. Pre klinickú manifestáciu DM 2. typu je nutná prítomnosť oboch porúch. Následkom progresívnej straty funkcie a počtu B-buniek Langerhansových ostrovčekov postupne dochádza k znižovaniu sekrécie inzulínu. Liečba DM 2. typu by mala vychádzať z poznania uvedených patogenetických mechanizmov. Na jednej strane sa v liečbe DM 2. typu uplatňujú preparáty, ktorých primárnym cieľom je znížiť inzulínovú rezistenciu (biguanidy, tiazolidíndióny). Terapeutické ovplyvnenie druhého hlavného defektu DM 2. typu, t.j. poruchy sekrécie inzulínu, má v liečbe DM 2. typu tiež svoje nenahraditeľné miesto. Deriváty sulfonylurey účinkujú ako inzulínové sekretagogá prostredníctvom stimulácie sekrécie inzulínu cez sulfonylureový receptor (SUR1) v B-bunkách Langerhansových ostrovčekov. Deriváty meglitinidu stimulujú sekréciu inzulínu vtedy, keď ho organizmus najviac potrebuje - v čase jedla. Nevyvolávajú sekréciu inzulínu v neskorej postprandiálnej dobe a nalačno. Nový terapeutický prístup v liečbe DM 2. typu predstavuje zosilnenie inkretínového účinku (analógy glukagónu podobného peptidu-1 a inhibítory dipeptidyl peptidázy-4). Okrem fyziologickej postprandiálnej stimulácie sekrécie inzulínu tieto lieky znižujú aj postprandiálnu sekréciu glukagónu, spomaľujú vyprázdňovanie žalúdka a vedú tiež k zníženiu chuti do jedla. Postprandiálnu sekréciu glukagónu inhibujú aj analógy amylínu. Približne v období 5 - 10 rokov od stanovenia diagnózy DM 2. typu väčšina pacientov vyžaduje na dosiahnutie cieľových hladín glykovaného hemoglobínu a iných parametrov glykemickej kompenzácie substitučnú liečbu exogénnym inzulínom ako náhradu deficitnej sekrécie endogénneho inzulínu.

Insulin resistance and the defect of insulin secretion are two basic pathogenic mechanisms in the development of type 2 diabetes mellitus. The presence both of these defects is necessary for clinical manifestation of type 2 diabetes mellitus. Due to progressive loss of function and number of B-cells insulin secretion is declined. Treatment should be focused on influencing both of these pathogenic mechanisms. Biguanids and thiazolidinediones mainly decrease insulin resistance. Therapeutic influencing of the defect of insulin secretion is also irreplaceable. Sulphonylurea derivates reduce blood glucose level by augmenting insulin release from B-cells of islets of Langerhans. Derivates of meglitinides stimulate secretion of insulin during meals. They don´t stimulate insulin in late postprandial and fasting period. Enhancement of incretin effect (glucagon like peptid-1 analogs and inhibitors of dipeptidylpeptidase-4) is a new therapeutic approach in the treatment of type 2 diabetes mellitus. Beside the physiological stimulation of insulin secretion these drugs supress postprandial glucagon secretion, delay gastric emptying and reduce food intake. Analogs of amylin also supress postprandial glucagon secretion. Approximately in the period 5 - 10 years since the diagnosis of type 2 diabetes mellitus, majority of type 2 diabetics will require exogenous insulin treatment for achieving the goals for glycemic control as replacement of the defect of endogenous insulin secretion.