Léčba chronické myeloidní leukemie se opírá o tyrosinkinázové inhibitory. V současnosti je v našich podmínkách k dispozici pět přípravků působících cestou ATP vazebné domény (imatinib, nilotinib, dasatinib, bosutinib a ponatinib), díky nimž se podařilo 10leté přežití pacientů s chronickou myeloidní leukemií zvýšit na téměř 84 %. K nim přibyl nejnovější přírůstek působící cestou vazby do myristoylové kapsy – asciminib. Na výsledky klinických studií ukazující dobrou účinnost i příznivý profil nežádoucích účinků asciminibu navázaly zkušenosti z reálné klinické praxe, které závěry klinických studií potvrdily. V předkládané práci jsou jednak přiblíženy výsledky klinických studií i znalosti z reálné klinické praxe, a následně prezentovány tři případy mladých pacientů, kteří byli léčeni asciminibem ve třetí linii jak pro selhání, tak pro nesnášenlivost předchozí terapie.

The chronic myeloid leukemia treatment is based on tyrosine kinase inhibitors. Currently, there are five available drugs in our conditions that act through the ATP-binding domain (imatinib, nilotinib, dasatinib, bosutinib, and ponatinib), and as a result, the 10-years survival rate for patients with chronic myeloid leukemia is nearly 84%. There is also the newest drug that works through binding to the myristoyl pocket - asciminib. The results of clinical studies showing good efficacy and a favorable side effects profile of asciminib have been reinforced by experiences from real clinical practice that confirmed the findings of the clinical studies. In the submitted work, the results of clinical studies and knowledge from real clinical practice are presented, followed by three cases of young patients who were treated with asciminib in the third line for both failure and intolerance to previous therapy.

Chronická lymfocytární leukemie (chronic lymphocytic leukemia, CLL) patří mezi indolentní lymfoproliferativní onemocnění vycházející z B lymfocytů. V západních zemích je CLL nejčastější leukemií v dospělé populaci. Zavedení inhibitorů Brutonovy kinázy (Bruton tyrosine kinase inhibitors, BTKi) znamenalo průlom v léčbě CLL a významně prodloužilo přežití pacientů s touto diagnózou. Ve srovnání a chemoimunoterapií prokazují lepší účinnost i toleranci léčby, zejména u rizikových pacientů s mutací genu TP53 a/nebo delecí 17p. Léčba BTKi dala naději na dlouhodobou kontrolu nemoci pacientům s časným relapsem CLL po chemoimunoterapii a pacientům s chemorefrakterní CLL. Jejich perorální podávání je pro ambulantní léčbu pacientů velkou výhodou. Na druhou stranu, je třeba myslet na specifické nežádoucí účinky této lékové skupiny. Zejména poruchy agregace trombocytů a kardiovaskulární nežádoucí účinky bývají limitací v léčbě a v závažných případech mohou být i život ohrožující. V tomto článku se věnujeme správné indikaci léčby BTKi u CLL, shrnujeme výsledky z klinických studií a doporučení pro management jejich případné toxicity.

Chronic lymphocytic leukemia (CLL) is an indolent B-ceLL lymphoproliferative disorder and the most common leukemia in the adult population in Western countries. Bruton tyrosine kinase inhibitors (BTKi) represent a major breakthrough in the treatment of CLL, significantly prolonging the survival of patients with this disease. Compared to chemoimmunotherapy, BTKi have demonstrated better efficacy and tolerability, particularly in high-risk patients with TP53 mutations or 17p deletions. Bruton tyrosine kinase inhibitors treatment has offered a long-term disease control even in patients with relapsed or refractory CLL after chemoimmunotherapy. The oral administration of these drugs is an additional advantage, allowing for outpatient treatment. However, it is important to be aware of the specific toxicity associated with this drug class. Platelet dysfunction and cardiovascular complications are among the most common issues, and in severe cases, these adverse events can be life-threatening. In this article, we discuss the indications for treatment with Bruton kinase inhibitors, summarize data from clinical trials, and review aspects of treatment-related toxicity.

Účinnost interferonu alfa v terapii Ph negativních myeloproliferativních onemocnění je známá již několik desetiletí, nicméně až nové pegylované formy s lepšími farmakokinetickými vlastnostmi vedly k jeho rozšíření do běžné klinické praxe. Interferon alfa prokazatelně vede u vysokého procenta nemocných s pravou polycytemií k dosažení nejenom hematologické, ale i molekulární odpovědi a tím snižuje riziko přechodu do myelofibrózy. Jednotlivé přípravky pegylovaných interferonů se od sebe liší způsobem pegylace, což má za následek rozdíly nejenom v četnosti frekvence aplikace, ale také v toleranci léčby.

Efficiency of interferon alpha in treatment of Ph-negative myeloproliferative neoplasms is well known for many decades, however only recently new pegylated forms of interferon with better pharmacokinetic profile led to its widespread use in routine clinical practice. Interferon alpha has shown in multiple studies in substantial proportion of patients with polycythemia vera its potential to achieve not only hematological but also molecular response important for reducing risk of progression to myelofibrosis. In the Czech Republic, there are two pegylated interferon forms with different pegylation, which causes differences in dosing intervals and safety profile.

Pembrolizumab v monoterapii je jednou z moderních a účinných možností léčby nemocných s relabujícím/refrakterním klasickým Hodgkinovým lymfomem. I když většina pacientů během této léčby dosáhne remise onemocnění, dříve nebo později lze očekávat další relaps. Podání pembrolizumabu konsolidačně v návaznosti na autologní transplantaci hemopoetických kmenových buněk je účinným postupem, který zvyšuje pravděpodobnost udržení dlouhodobé remise navozené záchrannou a vysokodávkovanou chemoterapií. Na popisu případu primárně refrakterního Hodgkinova lymfomu si ukážeme, jak lze oba způsoby využití pembrolizumabu elegantně zkombinovat s kurabilním záměrem.

Single agent pembrolizumab is one of the novel and efficient therapeutic options for patients with relapsed / refractory classic Hodgkin lymphoma. Even though most of the patients achieve remission during the treatment, sooner or later they will develop another relapse of the disease. Pembrolizumab administration in the consolidation schedule following autologous hematopoietic stem cell transplantation is an effective way to increase and maintain the probability of durable remission after salvage and high-dose chemotherapy. In this case report on primary refractory Hodgkin lymphoma we will demonstrate, how to smartly combine both approaches using pembrolizumab with curable intent.

Většina nemocných s klasickým Hodgkinovým lymfomem je trvale vyléčena po první linii onkologické léčby. V případě relapsu či refrakterity je u mladších a chemosenzitivních případů stále indikována záchranná a vysokodávkovaná chemoterapie s autologní transplantací hemopoetických kmenových buněk. V případě selhání či nemožnosti provedení autologní transplantace je v další linii většinou podávána imunoterapie s využitím léčiv ze skupiny tzv. checkpoint inhibitorů. Po selhání imunoterapie je další terapeutická strategie obtížnou výzvou. Tato kazuistika popisuje průběh léčby primárně refrakterního Hodgkinova lymfomu, kdy po selhání konvenční léčby chemoterapií, radioterapií, ale i samotnou imunoterapií bylo nakonec dosaženo kompletní remise až pomocí kombinovaného protokolu imunoterapie pembrolizumab a chemoterapie GVD, obsahující gemcitabin, vinorelbin a liposomální doxorubicin. U pacientky byla následně úspěšně podána vysokodávkovaná chemoterapie s provedením autologní transplantace hematopoetických kmenových buněk a konsolidace brentuximab vedotinem s kurabilním záměrem.

Majority of patients with classic Hodgkin lymphoma are cured after the first line treatment. Salvage and high-dose chemotherapy followed by autologous hematopoietic stem-cell transplantation is a standard of care for younger patients with chemo-sensitive relapsed or refractory Hodgkin lymphoma in the second line setting yet. If a patient is not indicated for transplantation or if it fails, immunotherapy with checkpoint inhibitors are usually given. When even immunotherapy fails, further treatment strategy is a difficult challenge. In our report, we describe a case of a patient with primary refractory classic Hodgkin lymphoma, and a treatment after failure of all of the treatment modalities mentioned above - chemotherapy, radiotherapy and immunotherapy as well. A complete remission was finally achieved using combined modality regimen of both; pembrolizumab immunotherapy and chemotherapy GVD containing gemcitabine, vinorelbine and liposomal doxorubicin. In a complete remission the patient finally could proceed to the high-dose chemotherapy followed by successful autologous stem-cell transplantation and brentuximab vedotin consolidation with curable intent.

Karcinom pankreatu je prognosticky nepříznivé nádorové onemocnění s rostoucí incidencí a mortalitou, které představuje 3. nejčastější příčinu úmrtí na zhoubný nádor ve vyspělých zemích. Pětileté přežití nepřesahuje 11 % a je nejnižší napříč všemi onkologickými diagnózami. Cca 20–30 % pacientů má v době diagnózy resekabilní (resectable pancreatic cancer – RPC) nebo hraničně resekabilní (borderline resectable pancreatic cancer – BRPC) onemocnění. Radikální resekce je v těchto případech zásadní terapeutickou modalitou, která je považována za jediný potenciálně kurativní postup. Neoadjuvantní chemoterapie a/nebo chemoradioterapie je etablována především u BRPC. Role neoadjuvance u RPC se v současnosti zkoumá. Cílem tohoto sdělení je popsat současné možnosti, výhody a nevýhody neoadjuvantní léčby u pacientů BRPC a RPC.

Pancreatic carcinoma is a prognostically unfavorable cancer disease with growing incidence and mortality, which is the 3rd most common cause of cancer-related death in developed countries. The 5-year survival rate does not exceed 11% and is the lowest across all cancer diagnoses. Only about 20–30% of patients have resectable (RPC) or borderline resectable (BRPC) disease at the time of diagnosis. Radical resection is an essential therapeutic modality in these cases and is considered the only potentially curative procedure. Neoadjuvant chemotherapy and/or chemoradiotherapy is established mainly in BRPC. The role of neoadjuvant therapy in RPC is currently under investigation. This review article describes the current options, advantages and disadvantages of neoadjuvant treatment in BRPC and RPC.

• MeSH
• antimetabolity antitumorózní MeSH
• gemcitabin terapeutické užití   MeSH
• klinické zkoušky jako téma MeSH
• lidé MeSH
• lokální recidiva nádoru MeSH
• nádorové biomarkery MeSH
• nádory slinivky břišní * chirurgie   farmakoterapie   MeSH
• neoadjuvantní terapie * MeSH
• protokoly antitumorózní kombinované chemoterapie MeSH
• resekční okraje MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• práce podpořená grantem MeSH

Východiska: Idiopatická retroperitoneální fibróza je charakterizovaná rozvojem periaortických a periiliakálních zánětlivých infiltrátů s výraznou fibrózou. Léčba rituximabem v kombinaci s glukokortikoidy je účinná, ale léčebné odpovědi nejsou dlouhodobé. U jiných nemocí byly srovnávány léčebné odpovědi dosahované dvojkombinací rituximab a glukokortikoidy s trojkombinací rituximab, cyklofosfamid a dexametazon, která dosáhla vždy delší a hlubší léčebné odpovědi. A proto jsme ji aplikovali i zde. Případ: Muž, 56 let, přišel s CT obrazem retroperitonální fibrózy s unilaterální okluzí ureteru. Biopsie ložiska prokázala retroperitoneální fibrózu s histologickým nálezem onemocnění asociovaného s IgG4. Léčba prednizonem v dávce 1 mg/kg byla špatně tolerována. Proto byla změněna na trojkombinaci rituximabu 375 mg/m2 v den 1., cyklofosfamidu 300 mg/m2 v infuzi v den 1. a 15. a dexametazonu 20 mg v infuzi v den 1. a 15. v 28denním cyklu. Výsledky: Vyšetření pozitronovou emisní tomografií (PET/CT) s fluorodeoxyglukózou (FDG) po 4. měsíci léčby prokazovalo výrazný pokles akumulace FDG a vymizení fibrotické masy. Léčba trvala 8 měsíců a na ni navázala udržovací léčba, rituximab 1 000 mg a dexametazon 20 mg v 6měsíčních intervalech. Při PET/MR kontrole po 3 letech od zahájení léčby trvá vymizení dříve patrné fibrotické masy (kompletní remise). S aktivitou nemoci koreloval počet cirkulujících plazmablastů v periferní krvi. Závěr: Léčba retroperitonální fibrózy kombinací rituximabu, cyklofosfamidu a dexametazonu dosahuje velmi rychle vymizení patologické akumulace FDG a fibrotické retroperitonální masy již po 4 měsících léčby. Kontrolní PET/MR zobrazení po 3 letech od zahájení léčby potvrdilo kompletní remisi nemoci s vymizením patologické akumulace FDG a s kompletním vymizením dříve zřetelných fibrotických mas. Stále je ale nutná udržovací léčba rituximabem, jak lze odvodit z vzestupu počtu cirkulujích plazmablastů při prodloužení intervalu mezi aplikací rituximabu.

Background: Idiopathic retroperitoneal fibrosis is characterized by the development of inflammatory infiltrates with marked fibrosis along the large retroperitoneal vessels. Rituximab in combination with glucocorticoids constitute an effective therapy, but the responses are not long-lasting. In other similar situations, addition of cyclophosphamide to the combination achieved longer and deeper responses. This was the reason to use the triple combination in this case. Case: A 56-year-old man came with four weeks lasting abdominal pain with CT finding of retroperitoneal fibrosis with unilateral ureteral occlusion. Biopsy confirmed retroperitoneal fibrosis with histological findings of IgG4-associated disease. Treatment with prednizone was poorly tolerated. Therefore, the patient was switched to the combination of rituximab 375 mg/m2 on day 1, cyclophosphamide 300 mg/m2 in infusion in days 1 and 15, plus dexamethasone 20 mg in infusion on days 1 and 15, repeated in a 28-day cycle. Results: Fluorodeoxyglucose (FDG) positron emission tomography (PET/CT) examination after 4 months of treatment showed a marked decrease in FDG accumulation and complete disappearance of the fibrotic mass. After 8 months, the induction therapy was followed by maintenance therapy with rituximab 1,000 mg plus dexamethasone 20 mg in 6-month intervals. Control PET/MR examination after 3 years is consistent with complete remission. The number of circulating plasmablasts correlated with the disease activity. Conclusion: Treatment of retroperitoneal fibrosis with the tripple combination of rituximab, cyclophosphamide and dexamethasone achieved a very rapid disappearance of pathological FDG accumulation and fibrotic retroperitoneal mass, with complete disappearance achieved after 4 months of treatment. After 3 years of maitenance therapy, the diesease is still in complete remission on PET/MR examination. We suggest to continue the maintenance therapy with rituximab because of some increase in the number of circulating plasmablasts after prolongation of the intervals between rituximab administration.

• MeSH
• cyklofosfamid aplikace a dávkování   farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• dexamethason aplikace a dávkování   farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• fluorodeoxyglukosa F18 farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• kombinovaná farmakoterapie * metody   MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• PET/CT metody   MeSH
• retroperitoneální fibróza * diagnostické zobrazování   diagnóza   farmakoterapie   MeSH
• rituximab farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• Check Tag
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• mužské pohlaví MeSH
• Publikační typ
• kazuistiky MeSH
• práce podpořená grantem MeSH

Fedratinib představuje účinnou a dobře tolerovanou možnost léčby pro pacienty s myeloproliferativním onemocněním ve stadiu fibrózy, a to jak v první, tak ve druhé linii terapie. Fedratinib stejně jako ruxolitinib patří do skupiny JAK inhibitorů. Odlišnost těchto léčiv tkví zejména v účinnosti u trombocytopenických pacientů a také v profilu možných nežádoucích účinků. Naše dvě kazuistiky demonstrují využití fedratinibu v terapii symptomatické primární myelofibrózy i postpolycytemické myelofibrózy a ukazují výbornou toleranci i účinnost této terapie.

Fedratinib is a potent and well-tolerated treatment option for patients with myeloproliferative neoplasms in fibrotic stage. It can be administered both in first and second line of treatment. Both fedratinib and ruxolitinib are JAK inhibitors but differ from each other in thrombocytopenic patients’ therapy efficacy and potential side effects profile. Our two case reports demonstrate fedratinib use in therapy of symptomatic primary myelofibrosis and postpolycytemic myelofibrosis with excellent tolerance and treatment results.