V rámci spolupráce Sekce podpůrné léčby a péče a Psychoonkologické sekce ČOS a České společnosti paliativní medicíny jsme iniciovali elektronický dotazník Survio 2024 (www.survio.com), který zahrnoval celkem 8 otázek určených pro klinické onkology, hemato-onkology a radiační onkology a který byl dostupný od 29. 3. do 31. 5. 2024. Celkem vyplnilo dotazník 49 respondentů. Hodnocení spolupráce paliatrů a onkologů a významu paliativní péče v onkologii lze považovat za pozitivní. Onkologové hodnotí přínos paliativní péče ve všech jejích aspektech. Zajímavým zjištěním je, že postoj onkologů ke správnému načasování integrace paliativní péče je stále významně pozdější než jsou mezinárodní i národní doporučení. Více než polovina respondentů uvádí jako překážku ve spolupráci obavy z odmítnutí ze strany pacienta.
As part of the cooperation between the Supportive Care Group and the Psycho-Oncology Group of the Czech Oncology Society and the Czech Society of Palliative Medicine, we initiated the Survio 2024 (www.survio.com) electronic questionnaire, which included a total of 8 questions for clinical oncologists, hemato-oncologists and radiation oncologists, and which was available on 29.3.-31.5.2024. A total of 49 respondents completed the questionnaire. The evaluation of cooperation and palliative care in oncology can be considered positive. An interesting finding is that, compared to international and national recommendations, the initiation to the correct timing of the integration of palliative care is still significantly later. Also public education in the perception of palliative medicine and care will certainly be necessary, as well as active support for its accessibility. It can be assumed that the focus of educational activities among oncologists could also further contribute to further deepening of mutual cooperation and greater inclusion of aspects of palliative medicine in the comprehensive care of cancer patients.
Aim: In patients with severe illnesses, particularly in situations of unfavorable prognosis, it is essential to consider and decide on the appropriateness of further treatment. The ability to conduct a values-oriented conversation is crucial for providing care that aligns with the patient's values and preferences. Values History Taking (VHT) should be included in the curriculum of medical schools. Method: A questionnaire survey mapping the attitudes of internal medicine educators at the 1st Faculty of Medicine, Charles University, and the Faculty of Medicine in Plzeň, Charles University, regarding the significance, experiences, potential benefits, and barriers of incorporating value history taking into the teaching of standard medical history interviews. Results: A total of 123 questionnaires were evaluated in the study. Currently, value history taking, as well as its individual elements, are not widely integrated into medical education or practice. However, most physicians (83%) consider it very important. Among the potential benefits, they see higher patient and family satisfaction, greater ability to respect the patient's wishes, and the potential reduction in the number of unplanned or unwanted rehospitalizations towards the end of life. Conclusion: The positive attitude of educators supports the need for the integration of value history taking into both education and routine clinical practice. Value history taking becomes a part of the structured medical history interview in the subject of Internal Propaedeutics and Internal Medicine at the 1st Faculty of Medicine, Charles University, and the Faculty of Medicine in Plzeň, Charles University.
PURPOSE: The aims of this work were the retrospective analysis of a cohort of patients with acute mediastinitis treated at the authors' worksite over a 15-year period and the identification of factors that significantly affect the outcomes of the therapy. METHODS: During the period 2006-2020, 80 patients with acute mediastinitis were treated. Within the cohort, the following were observed: the causes and the type of acute mediastinitis, length of anamnesis, comorbidities, diagnostic methods, time from the diagnosis to surgery, types and number of surgical procedures, results of microbiological tests, complications, and outcomes of the treatment. RESULTS: The most common type of acute mediastinitis was descending mediastinitis (48.75%). A total of 116 surgical procedures were performed. Ten patients in the cohort died (12.5%). Patients older than 60 years were at a 6.8 times higher risk of death. Patients with more than two comorbidities were at a 14.3 times higher risk of death. The presence of yeasts in the culture material increased the risk of death by 4.4 times. CONCLUSION: Early diagnosis, removal of the cause of mediastinitis, sufficient mediastinal debridement, and multiple drainage thereof with the possibility of continual postoperative lavage are essential for the successful treatment of acute mediastinitis.
- MeSH
- akutní nemoc MeSH
- drenáž metody MeSH
- lidé MeSH
- mediastinitida * diagnóza etiologie chirurgie MeSH
- prognóza MeSH
- retrospektivní studie MeSH
- výsledek terapie MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
Pacienti s plicní embolií vedoucí k zástavě oběhu mají obvykle špatnou prognózu. Adekvátně zvolená léčba je klíčová. Vedle antikoagulační a trombolytické terapie máme k dispozici oběhovou a ventilační podporu, mechanickou podporu oběhu ve formě venoarteriální extrakorporální membránové oxygenace (V-A ECMO) a chirurgickou či katétrovou embolektomii. Využití těchto léčebných modalit může být spojeno se specifickými komplikacemi. Prezentujeme případ 17letého mladého muže s mimonemocniční zástavou oběhu, kde konvenční resuscitační postupy nevedly k obnově účinného oběhu, a proto byl za pokračující kardiopulmonální resuscitace (KPR) transportován do regionálního ECMO centra. Nález při bed-side echokardiografickém vyšetření byl velmi suspektní z plicní embolie. Byl podán nefrakcionovaný heparin a pacient byl napojen na V-A ECMO. Vyšetřením výpočetní tomografií (CT) byla potvrzena rozsáhlá oboustranná plicní embolie s dilatací pravé komory srdeční (PKS). Pro progredující oběhovou nestabilitu byla podána trombolytická léčba. Nastalé závažné komplikace si vyžádaly opakované chirurgické intervence. Tato kazuistika je zároveň příkladem nezbytnosti multidisciplinární spolupráce.
Patients with pulmonary embolism leading to cardiac arrest usually have poor prognosis. Adequate treatment is essential. Besides anticoagulant and thrombolytic therapy we can employ circulatory and ventilatory support, mechanical circulatory support like venoarterial extracorporeal membrane oxygenation (V-A ECMo) and surgical or catheter embolectomy. The use of these therapeutic modalities could be connected with specific complications. We present a 17-year-old young man with out-of-hospital cardiac arrest where conventional resuscitation methods were not successful so patient was transported during ongoing cardiopulmonary resuscitation (CPr) to a regional ECMo centre. Bed-side echocardiography was very suspicious of pulmonary embolism. unfractioned heparin was applied and the ECMo support was initiated. Computed tomography verified extensive bilateral pulmonary embolism with right ventricle dilatation. Patient’s hemodynamic status was getting worse so thrombolysis was administered. Severe complications have occurred and led to repeated surgical interventions. This case also demonstrates the necessity of multidisciplinary cooperation.
- MeSH
- dospělí MeSH
- hemofilové vakcíny terapeutické užití MeSH
- lidé MeSH
- meningokokové vakcíny terapeutické užití MeSH
- pneumokokové vakcíny terapeutické užití MeSH
- septický šok epidemiologie etiologie mortalita prevence a kontrola MeSH
- splenektomie * MeSH
- Check Tag
- dospělí MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- kazuistiky MeSH
- Publikační typ
- abstrakt z konference MeSH
Úvod: Retrospektivní analýza pětiletého souboru nemocných ošetřovaných pro traumatický pneumotorax v Traumacentru Fakultní nemocnice Plzeň. Metoda: Ve zkoumaném období let 2012–2016 bylo ošetřováno 322 zraněných s traumatickým pneumotoraxem. Do souboru byly zařazeny osoby, jejichž zranění odpovídalo definici traumatického pneumotoraxu a u kterých se jednalo o primární ošetření, resp. o sekundární transport do traumacentra po základním ošetření v jiném zdravotnickém zařízení ještě v den vzniku traumatu. Vylučujícím kritériem byl pneumotorax <1 cm, do souboru dále nebyli zařazeni pacienti, kteří měli sporné nálezy při zobrazovacích vyšetřeních. V souboru byly zjišťovány základní demografické údaje, mechanismus vzniku traumatického pneumotoraxu, jeho typ, lateralita, hodnota Injury Severity Score, přidružená poranění, diagnostické postupy, načasování, způsob a výsledek léčby, výskyt komplikací a reoperací. Hodnocen byl rovněž počet úmrtí zraněných s traumatickým pneumotoraxem, jejich příčiny a doba úmrtí ve vztahu k času přijetí do traumacentra. Výsledky: Naprostá většina traumatických pneumotoraxů (94,1 %) vznikla v důsledku tupého poranění hrudníku, přičemž nejčastějším mechanismem byla autonehoda (cca 28 %). Jednoznačně dominovaly zavřené pneumotoraxy (91,3 %). Traumatický pneumotorax byl součástí polytraumatu u cca ? zraněných. Průměrná hodnota Injury Severity Score v souboru činila 20 bodů. Diagnóza traumatického pneumotoraxu byla stanovena u více než ? zraněných na základě klinického vyšetření a výpočetní tomografie. Nejčastějším terapeutickým zákrokem byla drenáž příslušné pleurální dutiny (259 osob, tj. 80,5 %). Téměř 2/3 operačních zákroků byly provedeny do 1 hodiny od přijetí zraněného do traumacentra. V souvislosti s léčbou traumatického pneumotoraxu byly zaznamenány komplikace u 10,2 % případů, bylo provedeno 33 reoperací. V souboru zemřelo 15 osob (4,7 %), z toho v den úrazu 12 zraněných, všichni pod obrazem dekompenzovaného traumatického šoku. Závěr: Traumatický pneumotorax je poměrně častým typem poranění hrudníku, nacházíme jej až u poloviny zraněných, kteří mají poraněn hrudník v rámci polytraumatu. Zpravidla se jedná o pneumotorax zavřený, vznikající v důsledku tupého poranění hrudníku. Základem diagnostického procesu zůstává klinické vyšetření a skiagram hrudníku, nicméně ultrasonografie by v akutních situacích mohla být alternativou ke skiagramu hrudníku. Při závažnějších traumatech a sporných nálezech je metodou 1. volby výpočetní tomografie. U naprosté většiny zraněných postačuje k vyřešení stavu kvalitní drenáž příslušné pleurální dutiny. Prognóza pacientů s traumatickým pneumotoraxem je při včasné diagnóze a adekvátním terapeutickém zásahu příznivá.
Introduction: Retrospective analysis of a set of patients treated for traumatic pneumothorax in the Trauma Centre of Teaching Hospital in Pilsen over a period of five years. Method: In total, 322 patients with traumatic pneumothorax were treated in the study period 2012−2016. The set included subjects whose injury fell within the definition of traumatic pneumothorax and who underwent either primary treatment or secondary transport to the Trauma Centre following basic treatment in another health facility on the day that the trauma occurred. The exclusion criterion was a pneumothorax <1 cm; in addition, patients with inconclusive findings from imaging screening were not included in the set. Basic demographic information, the mechanism, type and laterality of the traumatic pneumothorax, the Injury Severity Score, associated injuries, diagnostic procedures, timing, method and outcome of the treatment, as well as any complications and reoperations, were identified in the set. Other assessed information included deaths of patients with traumatic pneumothorax, including the cause and time of death in relation to the time of admission to the Trauma Centre. Results: The vast majority of traumatic pneumothoraces (94.1%) occurred as a result of blunt chest trauma, car accidents being the most common mechanism (about 28%). Closed pneumothoraces dominated (91.3%). Traumatic pneumothorax was part of a polytrauma in about one half of the injured. The average Injury Severity Score within the set was 20 points. Traumatic pneumothorax was diagnosed in more than three quarters of the patients based on clinical examination and computed tomography. The most common therapeutic procedure was drainage of the relevant pleural cavity (259 patients – 80.5%). Almost two thirds of surgical procedures were carried out within 1 hour of admission to the Trauma Centre. Complications associated with traumatic pneumothorax treatment were reported in 10.2% of the cases, and 33 reoperations were carried out. 15 patients (4.7%) in the set died, out of which 12 on the day of the trauma, all of them as a result of decompensated traumatic shock. Conclusion: Traumatic pneumothorax is a relatively frequent type of chest trauma found in up to half of the patients with chest trauma as part of a polytrauma. It usually occurs as closed pneumothorax as a result of blunt chest trauma. The diagnostic process is based on clinical examination and chest radiogram. However, ultrasound examination could be an alternative to chest radiogram in emergency situations. Computed tomography is the method of first choice for more serious traumas and inconclusive findings. To manage this condition, proper drainage of the relevant pleural cavity is sufficient in the vast majority of the patients. With timely diagnosis and adequate therapeutic intervention, the prognosis for patients with traumatic pneumothorax is favourable.
Úvod: Retrospektivní analýza sedmnáctiletého souboru nemocných ošetřovaných pro penetrující poranění hrudníku v Traumacentru Fakultní nemocnice Plzeň. Metoda: Ve zkoumaném období let 2000–2016 bylo ošetřováno 96 zraněných s penetrujícím poraněním hrudníku. V souboru byly zjišťovány základní demografické údaje, mechanismus vzniku penetrujícího poranění hrudníku, jeho typ, lokalizace a rozsah, hodnota Injury Severity Score, přítomnost přidružených poranění, diagnostické postupy, načasování a způsob léčby penetrujícího poranění hrudníku, výskyt případných komplikací a reoperací. Sledován byl rovněž počet úmrtí zraněných, jejich příčiny a doba úmrtí ve vztahu k času přijetí do Traumacentra. Výsledky: Nejčastějším mechanismem vzniku poranění bylo napadení bodnou zbraní (54 %), nejčastějším typem poranění pak lacerace plíce (33 %). Průměrná hodnota Injury Severity Score v souboru činila 24 bodů. Nejčastějším terapeutickým zákrokem byla drenáž příslušné pleurální dutiny (47 osob), u necelých 40 % případů bylo nutno provést operační revizi cestou torakotomie, resp. sternotomie. Jedna osoba zemřela bezprostředně po přijetí do Traumacentra bez možnosti jakéhokoli terapeutického zákroku, další 3 pak během resuscitační torakotomie, resp. laparotomie. Pooperační komplikace se vyskytly u 13 osob (13,5 %) a vyžádaly si 14 reoperací. Závěr: Diagnosticko-léčebný algoritmus penetrujícího poranění hrudníku se primárně odvíjí od stavu zraněného. U poloviny zraněných postačuje k vyřešení stavu kvalitní drenáž příslušné pleurální dutiny, na druhou stranu 40 % traumat, zejména poranění srdce, velkých cév a střelná zranění, si vynutí urgentní operační revizi cestou torakotomie či sternotomie. Pakliže je zraněný včas transportován k ošetření na specializované pracoviště, je prognóza penetrujících poranění hrudníku poměrně příznivá.
Introduction: Retrospective analysis of a set of patients treated for penetrating chest trauma in the Trauma Centre at University Hospital Pilsen over seventeen years. Method: Overall, 96 injured with penetrating chest trauma were treated in the study period 2000–2016. Basic demographics, the mechanism, type, location and extent of the penetrating chest trauma, Injury Severity Score, existence of associated injuries, diagnostic procedures, timing and method of the chest trauma treatment as well as any complications and reoperations were identified in the set. Other collected information included deaths of the injured, and the cause and time of death in relation to the time of admission to the Trauma Centre. Results: The most common mechanism of injury was attack by a stabbing weapon (54%) and the most common type of injury was pulmonary laceration (33%). The average Injury Severity Score within the set was 24 points. The most common therapeutic procedure was pleural cavity drainage (47 patients), and less than 40% of the cases required revision surgery by means of thoracotomy or sternotomy. One patient died immediately after being admitted to the Trauma Centre without a chance to apply any therapy; three other patients died during resuscitative thoracotomy or laparotomy. Post-operative complications occurred in 13 patients (13.5%) and required 14 reoperations. Conclusions: The diagnostic and therapeutic algorithm of penetrating chest trauma is primarily determined by the condition of the injured. Adequate drainage of the relevant pleural cavity is sufficient to treat one half of the patients; on the other hand, 40% of traumas, injuries of the heart, large vessels and gunshot wounds in particular, require urgent revision surgery by means of thoracotomy or sternotomy. If the injured patient is transported to a specialized centre for timely treatment, the prognosis of penetrating chest traumas is quite favourable.
- MeSH
- akutní nemoc terapie MeSH
- koagulopatie * etiologie farmakoterapie patofyziologie MeSH
- kyselina tranexamová aplikace a dávkování MeSH
- lidé MeSH
- poruchy koagulačních proteinů diagnóza etiologie farmakoterapie patofyziologie MeSH
- rány a poranění klasifikace komplikace MeSH
- tromboelastografie metody MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- práce podpořená grantem MeSH
