- Klíčová slova
- periferní krev,
- MeSH
- biologická terapie MeSH
- bronchiální astma patofyziologie patologie MeSH
- chronická obstrukční plicní nemoc patofyziologie patologie MeSH
- eozinofilie etiologie klasifikace MeSH
- eozinofily * fyziologie MeSH
- klinická studie jako téma MeSH
- lidé MeSH
- rizikové faktory MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- MeSH
- eozinofilie * diagnóza etiologie farmakoterapie klasifikace MeSH
- lidé MeSH
- stupeň závažnosti nemoci MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- přehledy MeSH
V České republice žije minimálně 10 000 nemocných, kteří splňují kritérium těžkého refrakterního astmatu. Tyto nemocné je nutné léčit podle stupně 5 doporučeného postupu GINA a ČIPA 2017 a využít všechny účinné léčebné modality. Novinkou je doporučení vyhnout se vysokým dávkám perorálních kortikosteroidů pro jejich závažné nežádoucí účinky a dát přednost biologické léčbě (anti‑IgE, anti‑IL‑5, anti‑IL4–13). V přehledu uvádíme základní charakteristiky těžkého astmatu, včetně fenotypů, a vliv perorálních kortikosteroidů na lidský organismus.
There are at least 10 000 patients in the Czech Republic who meet the criteria of severe refractory asthma. These patients should be treated according to GINA and CIPA 2017 recommended (steps 5) and take advantage of all effective treatment modalities. The novelty is the recommendation to avoid high doses of oral corticosteroids for their serious side effects and to prefer biologic treatment (anti‑IgE, anti‑IL‑5, anti‑IL4‑13). In the overview we present the basic characteristics of severe asthma, including phenotypes, and the effect of oral corticosteroids on the human organism.
- MeSH
- biologická terapie metody MeSH
- bronchiální astma * diagnostické zobrazování farmakoterapie klasifikace MeSH
- eozinofilie farmakoterapie imunologie klasifikace MeSH
- fenotyp MeSH
- glukokortikoidy aplikace a dávkování škodlivé účinky MeSH
- lidé MeSH
- nežádoucí účinky léčiv MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- přehledy MeSH
Pro primární eozinofilie byl navržen nadřazený pojem hypereozinofilní syndrom, který však není přesně definován. Různé klasifikační systémy primárních eozinofilií nejsou jednotné a budou pravděpodobně ještě pozměňovány. Průkaz fúzních genů PDGFR potvrzuje diagnózu primární eozinofilie (podle dřívějšího označení chronické eozinofilní leukémie). Lékem volby je imatinib. Hypereozinofilní syndrom je definován hlavně eozinofilií v krevním obraze > 1 500/μl a eozinofilní infiltrací/poškozením nejméně jednoho orgánu. Diagnóza chronické eozinofilní leukémie jinak nespecifikované (CEL‑NOS, chronic eosinophilic leukemia not otherwise specified) vyžaduje průkaz blastů, přičemž nelze prokázat některý známý typ leukémie. Vždy je nutno vyloučit postižení srdce. Základem farmakoterapie jsou kortikosteroidy, k nimž mohou být přidána cytostatika nebo imunosupresiva. U maligních forem musí být pečlivě uvážena indikace k transplantaci kmenových buněk. Zvláštní případ představuje klonální proliferace T‑lymfocytů, která vyvolá neklonální eozinofilii. Fenotypizace T‑lymfocytů se provádí vyšetřením periferní krve. Je třeba pamatovat na možnost progrese do lymfomu. Eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou (syndrom Churga a Straussové) se vyznačuje eozinofilní infiltrací tkání a při plně rozvinutém klinickém obraze nekrotizující vaskulitidou malých cév. Pro diagnózu je směrodatná přítomnost průduškového astmatu, sinusitidy a plicních infiltrátů. Pacienti často uvádějí horečku a ztrátu hmotnosti, popřípadě myalgie. Laboratorně se zjišťuje zvýšení celkové koncentrace IgE, až v 70 % případů též pozitivita antineutrofilních cytoplazmatických protilátek (ANCA). U granulomatózy s polyangiitidou (morbus Wegener) se běžně vyskytuje mírná eozinofilie. Kromě příznaků ze strany horních dýchacích cest a plic lze dosti často prokázat postižení ledvin. Na rentgenovém snímku plic mohou být přítomny infiltráty, nodulární změny a kaverny. Alergická bronchopulmonální aspergilóza je imunologické onemocnění, při němž eozinofilní granulocyty představují hlavní faktor vyvolávající zánět. V diagnostice mají zvláštní význam zvýšené hodnoty celkových IgE a specifické protilátky třídy IgG. Léčba kortikosteroidy může být doplněna itraconazolem. Akutní eozinofilní pneumonie je závažné onemocnění, které nezřídka vyžaduje umělou ventilaci. Pro diagnózu má rozhodující význam bronchoalveolární laváž, protože nemusí být vždy přítomna eozinofilie v krevním obraze. Lékem volby jsou kortikosteroidy. Chronická eozinofilní pneumonie probíhá plíživě, prolongovaně. V některých případech chybí eozinofilie v krvi. Výskyt extrathorakálních příznaků diagnózu zpochybňuje. Charakteristické je rychlé zlepšení stavu při léčbě kortikosteroidy.
- Klíčová slova
- lymfatické neoplazie s aberacemi PDGFRA, PDGFRB, FGFR1, chronické eozinofilní leukémie, lymfocytární varianty, eozinofilní granulomatóza s polyangiitidou, akutní a chronická eozinofilní pneumonie,
- MeSH
- aspergilóza alergická bronchopulmonální diagnóza farmakoterapie MeSH
- biopsie MeSH
- bronchoskopie MeSH
- eozinofilie * diagnóza farmakoterapie klasifikace MeSH
- granulomatóza s polyangiitidou diagnóza farmakoterapie MeSH
- hormony kůry nadledvin aplikace a dávkování farmakologie terapeutické užití MeSH
- klinické laboratorní techniky metody využití MeSH
- kostní dřeň MeSH
- lidé MeSH
- myeloproliferativní poruchy diagnóza farmakoterapie MeSH
- pneumonie diagnóza farmakoterapie komplikace MeSH
- ventilace umělá s výdechovým přetlakem MeSH
- zánět MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
Hypereozinofilie je charakterizována chronickým zmnožením eozinofilů v periferní krvi, které často provází poškození různých orgánů způsobené eozinofilní infiltrací a uvolňováním různých mediátorů. Hypereozinofilie provází řadů různých onemocnění (infekční, plicní, imunologické, maligní) a může být neklonální i klonální. Na základě molekulárně genetických analýz i různých klinických projevů může být klonální hypereozinofilie rozdělena na několik podtypů, u nichž dominuje buď myeloproliferativní složka, nebo je původcem eozinofilie proliferace lymfocytů. U řady podtypů klonální eozinofilie ale stále primární porucha není známa. Z hlediska diferenciální diagnostiky představuje eozinofilie velmi důležitou problematiku. Klíčová slova: diferenciální diagnostika – hypereozinofilie
Hypereosinophilia is characterized by chronic increase of peripheral blood eosinophiles with common damage to various organs due to eosinophilic infiltration and release of mediators. Hypereosinophilia should be both reactive and clonal, and accompanies group of heterogeneous disorders (infectious, pulmonary, immunologic, malignant). Based on recent advances in molecular and genetic diagnostic techniques and increasing experience with differences in clinical features and prognosis, some subtypes of clonal hypereosinophilic syndromes have been defined, such as myeloproliferative variants, including chronic eosinophilic leukemia, and lymphocytic variants, but other subtypes remain undefined. Differential diagnostics oh hypereosinophilie therefore remains one of very important medical issues. Key words: differential diagnostics – hypereosinophilia
Eosinofilie není samostatnou nemocí, ale obvykle indikátorem různých chorobných nádorových a nenádorových stavů. Současný návrh klasifikace vnáší logiku do jinak nepřehledného bludiště různých systémových a orgánových eosinofilních syndromů a činí celou problematiku podstatně přehlednější a logičtější. Eosinofilie může být dle původu primární (neoplasie), či sekundární (indukovaná, reaktivní). Může být izolovaným jevem s nálezem zvýšeného zastoupení eosinofilů v periferní krvi a s infiltrací tkání a orgánů eosinofily bez zjevné klinické manifestace, ale může se projevovat i těžkým tkáňovým či (multi)orgánovým postižením. Důležitá je pečlivá diferenciální diagnostika vedoucí k odhalení příčiny sekundární eosinofilie a případně identifikaci klonální proliferace u eosinofilie primární. Pokud nám původ eosinofilie zůstává utajen, označujeme eosinofilii jako idiopatickou. Vystupňovanou variantou eosinofilie je hypereosinofilní syndrom, který je charakterizován zvýšením počtu eosinofilů v periferní krvi nad 1,5 × 109/l a variabilním tkáňovým a orgánovým postižením. Léčba sekundárních eosinofilních syndromů je většinou symptomatická či nespecificky protizánětlivá (systémové kortikoidy). Nově se ale v léčbě objevují léky přímo ovlivňující proliferaci eosinofilů, a to cestou blokády cytokinů a růstových faktorů.
Eosinophila is not a disease itself but rather a symptom of different pathologic neoplastic and non- neoplastic disorders. A contemporary proposal on classification of eosinophilic diseases brings a logic to messy labyrinth of different systemic and organic eosinophilic syndormes and makes the issue substantially more clear and understandable. Eosinophlic syndromes can be either primarily caused by neoplastic proliferation or secondary induced by specific cytokines and growth factors. Blood and tissue eosinophilia can be only isolated finding without any prominent organ manifestation, but it can be also accompanied by serious organ damage and dysfunction. A careful investigation and differential diagnosis is important for revealing the cause of secondary, reactive, eosinophilia and eventually clonal proliferation in primary eosinophilia. In case we are not able to find the origin of eosinophilic disorder, we used to term it idiopathic eosinophilia. The exaggerated variant of eosinophilic disorder is termed hypereosinophilic syndrome, which is characterized by increase of eosinophils in peripheral blood above 1,5.109/l and variable tissue and organ manifestation. A treatment of secondary eosinophilic syndromes is mostly symptomatic or nonspecific antiinflammatory (systemic corticosteroids). Nevertheless new drugs influencing directly proliferation and activation of eosinophils are emerging.
