Biliary drainage is then one of the necessary procedures to help patients suffering from icterus to reduce serum bilirubin levels and relieve symptoms. The aim of this study was identifying risk factors for survival in patients with cholangiocarcinoma (CCA) treated with percutaneous transhepatic biliary drainage (PTBD) and to develop a simple scoring system predicting survival from PTBD insertion. This single-centre retrospective study included 175 consecutive patients undergoing PTBD for extrahepatic CCA (perihilar and distal). Prognostic factors affecting survival of patients with CCA treated with PTBD were analysed. A multivariate analysis showed that mass forming tumor with mass larger than 5 cm and presence of metastasis at the time of PTBD served as a negative prognostic factor (p = 0.002), better survival was associated with lower preprocedural bilirubin and lower CRP (p = 0.003). Multivariate analysis identified two significant risk factors for 3-month mortality: mass-forming tumors and bilirubin levels exceeding 185 μmol/L. A simple scoring system was developed to predict 3-month mortality after PTBD in patients with advanced CCA, demonstrating 86.3% negative predictive value and 43.2% positive predictive value.

• MeSH
• bilirubin krev   MeSH
• cholangiokarcinom * mortalita   terapie   patologie   MeSH
• dospělí MeSH
• drenáž * metody   MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• nádory žlučových cest * mortalita   terapie   patologie   MeSH
• prognóza MeSH
• retrospektivní studie MeSH
• rizikové faktory MeSH
• senioři nad 80 let MeSH
• senioři MeSH
• Check Tag
• dospělí MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• mužské pohlaví MeSH
• senioři nad 80 let MeSH
• senioři MeSH
• ženské pohlaví MeSH
• Publikační typ
• časopisecké články MeSH
• práce podpořená grantem MeSH

Intraoseální ganglion je relativně zřídkavou příčinou chronické bolesti zápěstí. Nejčastěji ganglia nacházíme v os lunatum a os scaphoideum. V mnoha případech je jejich součástí i extraoseální složka, přičemž obě části mohou být zdrojem klinických potíží. V naší kazuistice prezentujeme pacientku s atypickou chronickou bolestí volární části zápěstí, u které byl diagnostikován intraoseální ganglion os scaphoideum s volární extraoseální složkou jakožto hlavním zdrojem potíží. U pacientky byly odstraněny obě složky ganglia a defekt v os scaphoideum byl vyplněn spongioplastikou, což vedlo k vymizení klinických obtíží a eliminaci rizika fraktury os scaphoideum. V práci je popisována a diskutována diagnostická a terapeutická rozvaha u pacientů s nálezem intraoseálních a extraoseálních ganglií zápěstí v návaznosti na relevantní literaturu.

Intraosseous ganglion is a relatively rare cause of chronic wrist pain. The ganglion is most commonly found in the os lunatum and os scaphoideum and in many cases includes an extraosseous component, both of which can be a source of clinical difficulty. In our case report, we present a patient with atypical chronic volar wrist pain who was diagnosed to have an intraosseous ganglion of the os scaphoideum with a volar extraosseous component as the main source of her problems. The patient had both components of the ganglion removed and the defect in the os scaphoideum was filled with an autogenous cancellous bone graft resulting in resolution of the clinical complaints and elimination of the risk of os scaphoideum fracture. The diagnostic and therapeutic considerations in patients found to have an intraosseous ganglion of the wrist with an extraosseous component are described and discussed in relation to the relevant literature.

• MeSH
• artralgie diagnóza   terapie   MeSH
• člunkovitá kost * chirurgie   patologie   MeSH
• cystická ganglia * chirurgie   diagnostické zobrazování   MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• zápěstní kloub chirurgie   diagnostické zobrazování   patofyziologie   MeSH
• Check Tag
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• ženské pohlaví MeSH
• Publikační typ
• kazuistiky MeSH

Východiska: Waldenströmova makroglobulinemie (WM) je velmi vzácné onemocnění s incidencí desetkrát nižší, než má mnohočetný myelom. Incidence WM je také podstatně nižší než u hlavních jednotek ze skupiny CD20+ low-grade lymfomů, do níž WM morfologicky patří. Vzácnost WM je důvodem, proč registrační studie nových léků používaných pro mnohočetný myelom nebo častější CD20+ low-grade lymfomy nezahrnují WM. Informace o účinnosti inhibitorů proteazomu u WM lze čerpat z popisů případů, malých sérií pacientů a nečetných klinických studií fáze II. Cílem této práce je informovat o našich zkušenostech s léčbou WM bortezomibem a posléze ixazomibem a předložit přehled zahraničních publikací o přínosu léků ze skupiny inhibitorů proteazomu pro léčbu WM. Případ: Popisujeme pacienta, který po 8 letech asymptomatického průběhu WM měl v 74 letech první fulminantní progresi se závažnou pancytopenií. Pro léčbu 1. linie jsme použili dexametazon a rituximab a po zmírnění pancytopenie posléze bendamustin. Dosáhli jsme poklesu monoklonálního imunoglobulinu typu IgM (M-IgM) ze 40 g/l až na hodnotu 6,9 g/l, tedy parciální remise (PR) s normálními hodnotami krevního obrazu. Po 29 měsících PR byl přijat opět s fulminantním relapsem WM provázeným závažnou pancytopenií. Rituximab a dexametazon byly páteří léčby, k nim jsme přidali bortezomib pro jeho podstatně menší myelosupresi ve srovnání s alkylačními cytostatiky. Léčba trojkombinací bortezomib, rituximab a dexametazon byla účinná, ale po pěti cyklech bylo nutné ukončit podávání bortezomibu pro závažné projevy neurotoxicity. Od sedmého cyklu byla zahájena léčba ixazomibem. Pacient absolvoval dalších sedm cyklů (měsíců) léčby ve složení ixazomib, rituximab a dexametazon, celkem tedy 14 cyklů léčby. Výsledky: M-IgM poklesl z 30 g/l při zahájení léčby na 4,0 g/l při ukončení léčby a dále klesl až na hodnotu 2,8 g/l v 8. měsíci po ukončení léčby. Bylo dosaženo hlubšího poklesu koncentrace M-IgM než po léčbě 1. linie a pacient nyní splňuje kritéria velmi dobré parciální remise. Závěr: Dle popsané zkušenosti a uvedeného přehledu publikací hodnotících inhibitory proteazomu u WM vyniká kombinace ixazomibu s rituximabem a dexametazonu velmi dobrou tolerancí a vysokou účinností, blížící se účinnosti kombinace rituximabu s bendamustinem. Své místo má tato kombinace zejména u pacientů s WM a cytopenií.

Background: Waldenström’s macroglobulinemia (WM) is a very rare disease with an incidence 10times lower than that of multiple myeloma. The incidence of WM is also significantly lower than that of the other CD20+ low-grade lymphomas. The rarity of WM is the reason why registration studies of new drugs used for multiple myeloma or the more common CD20+low-grade lymphomas do not cover WM. Data on the efficacy of proteasome inhibitors in WM can be drawn from case descriptions, small series of patients and a few phase II clinical trials. The aim of this case report and review is to inform about our experience with the treatment of WM with bortezomib and then ixazomib and to present an overview of publications on proteasome inhibitors in WM. Case: We describe a patient who, after 8 years of asymptomatic course of WM, had the first fulminant progression with severe pancytopenia at the age of 74 years. For the first-line treatment, he was treated with dexamethasone and rituximab, and after alleviation of pancytopenia, with bendamustine. Monoclonal immunoglobulin IgM (M-IgM) dropped from 40 g/L to the level as low as 6.9 g/L, which meant partial remission (PR) accompanied with normal blood count values. After 29 months of PR, the patient experienced a fulminant relapse of WM, accompanied by severe pancytopenia. Rituximab and dexamethasone were the backbone of treatment with addition of bortezomib for its significantly lower myelosuppression compared to alkylating agents. Treatment with the triple combination of bortezomib, rituximab, and dexamethasone was effective, however, after five cycles, bortezomib had to be discontinued for severe neurotoxicity. The sixth cycle contained rituximab and dexamethasone, and from the seventh cycle, ixazomib was started. The patient underwent seven cycles (months) of treatment consisting of ixazomib, rituximab and dexamethasone (14 cycles of treatment in total). Results: M-IgM decreased from 30 g/L at the beginning of the treatment to 4.0 g/L at the end of treatment and further decreased to a value of 2.8 g/L at the eighth month after the end of the treatment. A deeper decrease in M-IgM than after first-line treatment was achieved and the patient now meets the criteria for a very good partial remission. Conclusion: According to the described experience and according to the review of publications evaluating proteasome inhibitors in WM, the combination of ixazomib with rituximab and dexamethasone excels with very good tolerance and high efficacy, approaching the efficacy of the combination of rituximab with bendamustine. This combination has its place particularly in patients with WM and cytopenia.

• Klíčová slova
• ixazomib,
• MeSH
• bortezomib farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• diagnostické zobrazování metody   MeSH
• glycin farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• inhibitory proteasomu farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• lidé MeSH
• pancytopenie etiologie   terapie   MeSH
• pozitronová emisní tomografie metody   MeSH
• progrese nemoci MeSH
• recidiva MeSH
• senioři MeSH
• sloučeniny boru farmakologie   terapeutické užití   MeSH
• Waldenströmova makroglobulinemie * diagnóza   farmakoterapie   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• mužské pohlaví MeSH
• senioři MeSH
• Publikační typ
• kazuistiky MeSH

Transarteriální chemoembolizace (TACE) je jednou ze základních metod endovaskulární léčby nádorů. Je využívána především u hy-pervaskularizovaných nádorů jater, které jsou na rozdíl od normálního jaterního parenchymu dominantně zásobené arteriální krví. TACE využívá kombinace ischemizace nádorového ložiska a vysoké lokální koncentrace současně podávaného chemoterapeutika. Nejstarším agens vhodným k chemoembolizace je lipiodol, až v posledních 25 letech se objevily částice vázající a uvolňující chemoterapeutikum a degradabilní částice. Jednotlivé částice se liší především velikostí, způsobem vazby chemoterapeutika a degradabilitou. Na trhu je k dispozici několik druhů částic vhodných k chemoembolizaci, dosud ale není jednoznačně prokázána vyšší efektivita některého typu částic. V závislosti na velikosti nádoru, selektivitě přístupu a stavu pacienta ale může úspěšnost a nežádoucí účinky léčby ovlivnit volba správné velikosti částic a použití permanentních nebo degradabilních částic, přičemž degradabilní částice je možné použít i neselektivně a u pacientů s rizikovými faktory.

Transarterial chemoembolization (TACE) is one of the basic methods of endovascular treatment of cancer. It is mainly used in hypervascularized liver tumors, which are predominantly supplied with arterial blood in contrast to normal liver parenchyma. TACE uses a combination of ischemia of the tumor and high local concentration of the simultaneously administered chemotherapeutic agent. The oldest agent suitable for chemoembolization is lipiodol. In the last 25 years emerged drug eluting particles and degradable particles. Individual particles differ mainly in size, binding of the chemotherapeutic agent and degradability. Several types of particles suitable for chemoembolization are available on the market, but the superior efficacy of any type of particle has not yet been clearly demonstrated. However, depending on the size of the tumour, the selectivity of the arterial approach and the patient ́s condition, the choice of the correct particle size and the choice of permanent or degradable particles may influence the success and side effects of treatment, while degradable particles can also be used non-selectively and in patients with risk factors.

• MeSH
• chemoembolizace * metody   přístrojové vybavení   MeSH
• doxorubicin terapeutické užití   MeSH
• hepatocelulární karcinom farmakoterapie   terapie   MeSH
• lidé MeSH
• uvolňování léčiv MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• práce podpořená grantem MeSH
• přehledy MeSH

Head and neck squamous cell carcinomas (HNSCC) belong among severe and highly complex malignant diseases showing a high level of heterogeneity and consequently also a variance in therapeutic response, regardless of clinical stage. Our study implies that the progression of HNSCC may be supported by cancer-associated fibroblasts (CAFs) in the tumour microenvironment (TME) and the heterogeneity of this disease may lie in the level of cooperation between CAFs and epithelial cancer cells, as communication between CAFs and epithelial cancer cells seems to be a key factor for the sustained growth of the tumour mass. In this study, we investigated how CAFs derived from tumours of different mRNA subtypes influence the proliferation of cancer cells and their metabolic and biomechanical reprogramming. We also investigated the clinicopathological significance of the expression of these metabolism-related genes in tissue samples of HNSCC patients to identify a possible gene signature typical for HNSCC progression. We found that the right kind of cooperation between cancer cells and CAFs is needed for tumour growth and progression, and only specific mRNA subtypes can support the growth of primary cancer cells or metastases. Specifically, during coculture, cancer cell colony supporting effect and effect of CAFs on cell stiffness of cancer cells are driven by the mRNA subtype of the tumour from which the CAFs are derived. The degree of colony-forming support is reflected in cancer cell glycolysis levels and lactate shuttle-related transporters.

• Publikační typ
• časopisecké články MeSH

• Publikační typ
• abstrakt z konference MeSH