Diabetes mellitus is a common disease, comprising 4-8% of the general population and up to 45% of new dialysis patients in industrialized countries. METHODS: We performed a nationwide study with the aim of analysing the approach of various centres to diabetic patients and to gather data on the epidemiology, clinical characteristics and complications of type 1 and type 2 diabetics. RESULTS: We acquired the data from 513 dialysis centres, 3665 prevalent diabetic patients and 4337 diabetic patients who started dialysis in the previous 10 years. Patient education and dialysis initiation: Sixty percent of the centres educate the patient regarding diet, pharmacological therapy and prevention of diabetic complications; in 245 centres (48%), this task belonged exclusively to the nephrologist and not to a multidisciplinary team. Seventy percent of the centres reported planning the initiation of dialysis and preparing the fistula between 1 and 3 months (78.5%) before the initiation of dialysis. Epidemiological and clinical data: Diabetic patients (56.9% males) represented 12.5% of the total dialysis population in Italy. The ratio between diabetes type 2 and type 1 was 5.3. The initial treatment was haemodialysis (HD) in 2533 patients (bicarbonate HD 88.8%) and peritoneal dialysis (PD) in 405 patients (CAPD 82.2%). During their dialytic life, 383 patients (226 from HD and 157 from PD) changed treatment modality, mainly because of cardiocirculatory instability (158 cases) or infection of the catheter tunnel/peritoneum (89 cases). The changes were mainly directed from bicarbonate HD and CAPD towards diffusive-convective extracorporeal techniques. Blood glucose (mean 154 +/- 56.8 mg/dl) exceeded 200 mg/dl in 15.2% of patients; serum cholesterol was >200 mg/dl in 39.3% of patients; serum triglycerides exceeded 200 mg/dl in 39.2% of patients and mean values for glycosylated haemoglobin was 7.2 +/- 1.8%. The nutritional state was judged to be normal in 59.6% of patients, 16.2% appeared to be mildly malnourished and 3% severely malnourished; 21.1% of subjects were obese. Echocardiography showed left ventricular hypertrophy in 90% of patients and echocolordoppler examination of the great vessels showed pathological findings (plaques and stenoses) in 73%. Pharmacological therapy. Sixty-nine percent of patients were treated with antihypertensive drugs, mainly calcium antagonists (50%) and ACE inhibitors (27%). Nitrates were prescribed for 33% of patients; antiplatelet or anticoagulant drugs were prescribed for 37% of patients. CONCLUSIONS: The present study demonstrates that the prevalence of diabetics in dialysis continues to increase in Italy, but remains less than that in Northern European countries. Type 2 diabetes is as dangerous as type 1 in terms of serious complications. There appears to be a greater awareness on the part of nephrologists of the serious problems associated with the care of diabetic patients in dialysis. The ideal dialytic modality has not been determined, dialysis is often not initiated in a timely manner and optimal drug therapy is not always prescribed. The aspirations to treat the diabetic dialysis patient according to currently accepted best practice guidelines still need to be fully realized.

• MeSH
• antihypertenziva terapeutické užití   MeSH
• diabetes mellitus 1. typu epidemiologie   komplikace   MeSH
• diabetes mellitus 2. typu epidemiologie   komplikace   MeSH
• diabetické nefropatie MeSH
• dialýza ledvin metody   statistika a číselné údaje   škodlivé účinky   MeSH
• kardiovaskulární nemoci epidemiologie   etiologie   MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• nutriční stav MeSH
• průzkumy a dotazníky MeSH
• senioři MeSH
• Check Tag
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• mužské pohlaví MeSH
• senioři MeSH
• ženské pohlaví MeSH
• Geografické názvy
• Itálie MeSH

Peritoneální dialýza je etablovaná metoda náhrady funkce ledvin, která se v našem státě postupně rozšiřuje od počátku devadesátých let poté, co se stal dostupným spotřební materiál odpovídající světové úrovni. Peritoneální dialýza je intrakorporální metoda očišťování krve, která jako dialyzační membránu využívá peritoneum. Do dialyzačního roztoku napuštěného do peritoneální dutiny přecházejí přes peritoneum soluty na principu difuze a částečně konvekce, a dále je ultrafiltrována nadbytečná plazmatická tekutina v důsledku diference osmotických tlaků krve a dialyzačního roztoku. Jako osmotické agens se do dialyzačního roztoku obvykle přidává glukóza v koncentraci 1,36, 2,27 a 3,86 %. Nověji se však užívají roztoky se směsí aminokyselin v koncentraci 1,1 % nebo polymer glukózy icodextrin o koncentraci 7,5 %, které mají méně lokálních i systémových nežádoucích účinků, a navíc některé výhody z hlediska nutrice, respektive snazšího udržení optimálního stavu hydratace. Nejčastější formou peritoneální dialýzy je tzv. kontinuální ambulantní peritoneální dialýza (CAPD), kdy nemocní provádějí 3-5 výměn roztoku denně. Výměny roztoku je možné také zajistit pomocí přístroje, který provede sérii krátkých výměn v noci a noční cyklus je ukončen buďto napuštěním dialyzačního roztoku do břišní dutiny s následující jednou dlouhou prodlevou, nebo vypuštěním dialyzátu. Hlavními výhodami peritoneální dialýzy je metabolicky vyrovnaný stav vnitřního prostředí, delší udržení reziduální renální funkce a dále to, že odpadá nutnost cévního přístupu a častého pravidelného dojíždění do hemodialyzačního centra. Nevýhodou peritoneální dialýzy je riziko infekčních komplikací, z nichž nejobávanější je peritonitida. Její incidence se však v důsledku technologických zlepšení snížila na 0,5 epizody/pacienta /rok, přičemž některá centra dosahují ještě lepších výsledků. Peritoneální dialýza je indikována zejména při nemožnosti zajištění cévního přístupu pro hemodialýzu, u nemocných kardiovaskulárně komplikovaných a při osobní preferenci nemocného. K hlavním kontraindikacím patří peritoneální fibróza, rozsáhlé srůsty, aktivní zánětlivá střevní onemocnění a nespolupráce nemocného. Peritoneální dialýza je nedílnou součástí integrované péče o nemocné s chronickým selháním ledvin, což je strategie, kdy tito nemocní mají stejný přístup k peritoneální dialýze, hemodialýze i transplantaci a jednotlivé metody náhrady funkce ledvin využívají tak, aby optimálně vyhovovaly jejich aktuálnímu zdravotnímu stavu. Aby bylo možno integrovanou péči poskytnout co největšímu počtu, nejlépe všem nemocným s chronickým selháním ledvin v našem státě, je větší rozšíření peritoneální dialýzy u nás nezbytné.

Peritoneal dialysis is an established method of renal replacement therapy used increasingly since the early 1990s when high-quality consumables meeting international standards became available in this country. Peritoneal dialysis is an intracorporeal method of blood purification employing the peritoneum as the dialysis membrane. Solutes cross the peritoneum, on the principles of diffusion and, partly, convection, to the peritoneal cavity filled with the dialysis solution; in addition, excess plasma fluid as a result of the difference of blood and dialysis solution osmotic pressures is ultrafiltered. The osmotic agent usually added to the dialysis solution is glucose at concentrations of 1.36, 2.27, and 3.86%. More recently, solutions with a mixture of amino acids at a concentration of 1.1%, or icodextrin, a glucose polymer, at a concentration of 7.5% have been used, as they have fewer local and systemic side effects; moreover, they offer some benefits in terms of nutrition or easier maintenance of an optimal hydration status. The most common form of peritoneal dialysis is so-called continuous ambulatory peritoneal dialysis (CAPD), with 3-5 solution exchanges per day. Solution exchange can also be obtained using a device performing a series of short exchanges at night, with the night-time cycle completed either by filling the abdominal cavity with the dialysis solution and a subsequent one long dwell, or dialysate emptying. The main benefits of peritoneal dialysis are a balanced metabolic status of the internal environment, longer maintenance of residual renal function and, also, no need for vascular access and frequent, regular commuting to the hemodialysis center. The drawbacks of peritoneal dialysis include the risk for infectious complications, the most feared of which is peritonitis. However, the incidence of peritonitis has decreased, as a result of technical improvements, to 0.5 episode/patient/year, with some centers reporting even lower rates. Peritoneal dialysis is indicated particularly in cases not allowing to provide vascular access for hemodialysis, in patients with a complicated cardiovascular status, and when specifically preferred by the patient. The main contraindications include peritoenal fibrosis, extensive apositions, active inflammatory bowel disease, and lack of cooperation by the patient. Peritoneal dialysis makes an integral part of care of patients with chronic renal failure, which is a strategy providing patients with equal access to peritoneal dialysis, hemodialysis and transplantation, with the individual methods of renal replacement therapy used so as to optimally meet the patient’s current health condition. To be able to provide integrated care to the highest number of (preferably to all) patients with chronic renal failure in this country, it is imperative to increase the availability of peritoneal dialysis.

• MeSH
• chronické selhání ledvin terapie   MeSH
• finanční podpora výzkumu jako téma MeSH
• integrované poskytování zdravotní péče trendy   využití   MeSH
• kontinuální ambulantní peritoneální dialýza kontraindikace   metody   využití   MeSH
• lidé MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

For human beings trace elements are essential nutrients with a gamut of functions. They are for instance indispensable components of many enzymes, so they have some regulatory functions and they may affect immune reactions and free radical generation. Abnormalities of trace elements are primarily the result of uremia, and they may be further modified and sometimes greatly exacerbated by the dialysis procedure. The role of trace elements in hemodialysis (HD) patients has not yet been fully characterized. To prevent some complications in chronic HD patients, it is very important to regulate the levels of trace elements by adequate water treatment. Reverse osmosis is able to prevent the accumulation of the majority of trace elements in the patients. Zinc supplementation may be recommended for patients with proven zinc deficiency, but for all chronic renal failure patients it is questionable. Selenium deficiency is to be suspected in dialyzed patients and selenium supplementation may be beneficial (increasing glutathione peroxidase activity, cardioprotective effect, immunostimulatory properties) for chronic renal failure patients. Supplementation with a trace element may be indicated when its depletion was unequivocally documented and when there is evidence of the positive effects of this element on the quality of life of the dialyzed patients.

• MeSH
• chemické techniky analytické metody   MeSH
• chronické selhání ledvin * metabolismus   terapie   MeSH
• dialýza ledvin přístrojové vybavení   škodlivé účinky   MeSH
• dieta MeSH
• difuze MeSH
• hemodialyzační roztoky analýza   farmakokinetika   MeSH
• kontinuální ambulantní peritoneální dialýza škodlivé účinky   MeSH
• kvalita života MeSH
• lidé MeSH
• měď fyziologie   nedostatek   terapeutické užití   MeSH
• metaloproteiny fyziologie   MeSH
• selen fyziologie   nedostatek   terapeutické užití   MeSH
• stopové prvky analýza   metabolismus   terapeutické užití   MeSH
• zinek fyziologie   nedostatek   terapeutické užití   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• práce podpořená grantem MeSH
• přehledy MeSH

Hemodiafiltrace (HDF) je metodou náhrady funkce ledvin. Jde o metodu očišťování krve, založenou na principu kombinace difuzního a konvektivního transportu látek polopropustnou membránou. Metoda užívá vysokopropustné (high-flux) membrány, většinou syntetické, s vysokým ultrafiltračním koeficientem. Podle principu přípravy sub- stitučního roztoku se HDF dělí na metody vakové (substituční roztok ve vacích), on-line HDF (kontinuální příprava substitučního roztoku v přístroji v průběhu procedury) a HDF založené na zpětné filtraci dialyzačního roztoku membránou hemodiafiltru. Podle délky a frekvence procedury existují HDF intermitentní, užívané zejména v léčbě chronického selhání ledvin, a kontinuální HDF, užívané v akutních situacích, kdy je selhání ledvin součástí multiorgánové dysfunkce. Podle místa aplikace substitučního roztoku lze rozlišovat prediluční HDF (náhradní roztok je podán do krve před hemodiafiltrem) a postdiluční HDF (náhradní roztok je podán do krve za hemodiafiltrem). HDF metody jsou vysoce efektivní v eliminaci nízkomolekulárních i středněmolekulárních látek. Jsou účinné a nemocnými dobře tolerované. Uplatňují se i v situacích, kdy je standardní hemodialýza provázena oběhovou nestabi- litou nebo je nedostatečně účinná. V práci jsou popsány principy a možnosti využití jednotlivých modifikací HDF metod.

Haemodiafiltration (HDF) is renal replacement therapy. It is a method of blood clearance based on the principle of diffuse and convection transport of substances through a semipermeable membrane. The method uses high-flux membranes, usually synthetic ones with a high ultrafiltration coefficient. According to the principle of preparation of a substitution solution HDF is divided into bag methods (substitution solutions in bags), on-line HDF (continual preparation of substitution solution in an apparatus in the course of the procedure) and HDF based on reversed filtration of the dialyzation solution through the membrane of the haemodiafilter. Depending on the length and frequency of the procedure, there is intermittent HDF used in particular in the treatment of chronic renal failure and continual HDF used in acute conditions where renal failure is part of multiorgan dysfunction. Depending on the site of administration of the substitution solution, we differentiate between predilution HDF (the substitution solution is administered into the blood stream before haemodiafiltration) and postdilution HDF (the substitution solution is administered into the bloodstream after the haemodiafilter). HDF methods are highly effective in the elimination of low-molecular and medium-molecular substances. They are effective and well tolerated by patients. They can be used under conditions when standard haemodialysis is associated with circulatory instability or is not sufficiently effective. The author describes principles and possibilities of application of different modifications of HDF methods.

• MeSH
• chronické selhání ledvin terapie   MeSH
• hemodiafiltrace metody   normy   terapeutické užití   MeSH
• hemodialyzační roztoky chemie   MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

• Klíčová slova
• ošetřovatelství,

• NLK Obory
• ošetřovatelství