Electrochemical Drilling (ECD) is an unconventional method aimed at creating holes in metallic workpieces characterized by high hardness and complex structures. This study analyzes the influence of process variables, including machining voltage, electrolyte concentration, electrode rotational speed, electrolyte flushing pressure, and workpiece material, on the novel hole performance index (HPI) in electrical discharge machining (ECD). The HPI was identified as a suitable metric for simultaneously evaluating hole geometry and drilling time across various machining parameters and workpiece materials. The analysis of variance (ANOVA) method was employed to determine the significance of each machining parameter and workpiece material on the HPI. The research employed signal-to-noise ratio analysis to identify the optimal machining parameters. The findings demonstrated that the workpiece material and machining voltage were significant factors influencing HPI. The validation tests demonstrated that the proposed statistical method can significantly reduce HPI.

• MeSH
• elektrochemické techniky * metody   MeSH
• elektrody MeSH
• poměr signál - šum MeSH
• Publikační typ
• časopisecké články MeSH

Chronický subdurální hematom je velmi časté onemocnění postihující zejména pacienty ve vyšším věku. Ačkoli je často považován za afekci banální, jeho léčba může být svízelná pro četné recidivy a i přes miniinvazivní postupy může člověka zahubit. Navzdory pokroku v neurochirurgii nejsou dosud stanoveny jasné postupy pro jeho léčbu. Obecně je nejčastěji prováděna evakuace z drobné kraniotomie, stále častěji (pouze) z návrtu. Představujeme zkušenosti se souborem 180 pacientů s 201 symptomatickými hematomy, kteří byli primárně operováni miniinvazivním návrtem a evakuací hematomu s laváží. U většiny byl následně použit drén. Revize pro recidivu byla provedena u 14,9 % hematomů. Časná pooperační mortalita byla 0,5 %. Bylo prokázáno vyšší riziko recidivy v případě septovaných hematomů.

Chronic subdural haematoma is a very common disease of advanced age. Although often considered a trivial affection, its treatment in frequent recurrence may be difficult and its course may be fatal even if mini-invasive methods are used. The most-often used technique is evacuation via a burr-hole craniostomy, increasingly also via a simple twist-drill craniostomy. We present our experience of a group of 180 patients and a total of 201 symptomatic haematomas treated primarily by evacuation and irrigation via a small, burr-hole craniostomy. Drainage was employed in most of the cases. Risk of recurrence of haematoma led to 14.9% of the cases being re-operated. Mortality was low: 0.5% of the patients died soon after the operation. The risk of the recurrence was higher in cases of septated hematoma.

• Klíčová slova
• návrt lebky,
• MeSH
• chronický subdurální hematom diagnóza   chirurgie   MeSH
• financování organizované MeSH
• klinický obraz nemoci MeSH
• kraniotomie metody   využití   MeSH
• lidé MeSH
• neurochirurgické výkony metody   využití   MeSH
• počítačová rentgenová tomografie metody   využití   MeSH
• pooperační péče MeSH
• retrospektivní studie MeSH
• statistika jako téma MeSH
• výsledky a postupy - zhodnocení (zdravotní péče) MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH

INTRODUCTION: Distal targeting of intramedullary nails has different solutions worldwide, but none of them is used as a standard. The most common method used in practice is targeting by means of the aforementioned peroperative skiascopy, which increases the dose of Xrays for both the patient and the staff. In 2018, an intramedullary nail for osteosynthesis of humeral diaphyseal fractures with the possibility of targeting the distal locking screws using an electromagnetic system for distal targeting was registered in the Czech Republic. AIM OF THE STUDY: Description of a new method and first experience with distal targeting of the intramedullary humeral nail using an electromagnetic system for distal targeting. MATERIAL AND METHOD: At the Department of Trauma Surgery, Ostrava University Hospital, we have so far performed 6 osteosyntheses of humeral diaphyseal fractures using an intramedullary nail with electromagnetic distal targeting in 6 patients - 5 men and one woman. The average age of patients was 38 years (24-52). Osteosynthesis was indicated for type 12A (n-4) and 12B (n-2) fractures according to the AO/OTA classification. RESULTS: The average operative time was 56 min, the average electromagnetic targeting preparation time was 13.33 min, the average distal fixation time was 8.33 min, the average skiascopic time during the operation was 4,05 min. CONCLUSION: The Austofix Ezy-aim distal targeting system for long humeral studs offers an innovative way of targeting and drilling holes for distal locking screws. Its advantage is the minimization of X-ray radiation during the operation and also the accuracy of drilling. The disadvantage is more complex preparation of the arm for distal targeting and its calibration, as well as connection to the control unit by cables.

• Klíčová slova
• distální cílení hřebu, elektromagnetický systém, Ezy-aim,
• MeSH
• diafýzy chirurgie   zranění   MeSH
• fraktury humeru chirurgie   MeSH
• intramedulární fixace fraktury * metody   MeSH
• lidé MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• práce podpořená grantem MeSH

Téma: Práce se zabývá řešením nestability akromioklavikulárního (AC) kloubu novou mininvazivní metodou Zip Tight, která nahrazuje otevřené operace korakoklavikulárních vazů [1, 8, 13, 15]. Materiál a metoda: Od 1. 3. 2012 do 30. 8. 2013 jsme na našem oddělení ošetřili 26 pacientů s diagnózou AC dysjunkce. Z toho bylo osm pacientů léčeno konzervativně, 16 pacientů bylo primárně indikováno k OP stabilizaci Zip Loop technikou a dva pacienti byli indikováni k operaci odloženě. V komparativním souboru od 1. 11. 2011 do 28. 2. 2012, jsme ošetřili 21 pacientů s diagnózou AC dysjunkce. Z toho pět pacientů bylo léčeno konzervativně a 16 pacientů bylo primárně indikováno k OP stabilizaci klasickou technikou (revize a sutura CC vazu [1], transfixace 2x Ki drátem a kličkou). Výsledky: Všech 18 operovaných pacientů se vrátilo k předúrazovým sportovním aktivitám za 12,5 týdne po úrazu. Při ambulantních rentgenologický kontrolách jsme zaznamenali u třech pacientů (17 %) sekundární ztrátu repozice. U dvou došlo k vycestování distální jistící kotvy z korakoidu, u jednoho pacinta jsme zaznamenali patologickou zlomeninu klíční kosti, mezi dvěma odfrézovanými kanály. Druhý kanál bylo nutno odfrézovat z důvodu špatně zacíleného původního kanálu. Hluboký infekt jsme nezaznamenali. Ve srovnávacím souboru 16 operovaných pacientů se vrátilo k předúrazovým sportovním aktivitám bez omezení ramenního kloubu, za 14 týdnů po úrazu. Při ambulantních kontrolách jsme nepozorovali ztrátu repozice. Zaznamenali jsme u tří pacientů infekt rány, který byl dohojen po extrakci kovů. Diskuze: Do diskuze jistě připadá otázka revize AC skloubení a intraartikularního disku [3], který je u akutních AC dysjunkcí poškozen. U klasické operace jsme diskus extirpovali a reponovali klíční kost k akromiu. Novou metodou reponujeme klíční kost zavřeně a AC kloub nerevidujeme. Při snadné repozici klíčku do AC kloubu nedochází k tlaku na akromion a jeho lateralizaci. Nelze-li takto před operací reponovat AC kloub do anatomického postavení [15], k čemuž dochází většinou při chronické instabilitě, pak je revize AC skloubení peroperačně nutná. Další otázkou je cena implantátu ve srovnání s klasickou operací, tedy použitím dvou Kirschnerových drátů a jedné drátěné kličky. Cena samotného implantátu je samozřejmě několikanásobně vyšší, ale náklady na léčení jsou celkově nižší, odpadá nutnost následného operačního zákroku a hospitalizace pro odstranění OS materiálu. Dále je snížen počet ambulantních kontrol, a tím je tedy zkrácena doba rehabilitace, a tím i léčba. Návrat pacienta do práce a ke sportovním aktivitám je proto rychlejší. Nevýhodami samozřejmě jsou: RTG zátěž při operačním výkonu, které nebylo při klasické OP potřeba, technicky obtížnější kontrola uložení kotvy pod procesus coracoideus - nutno RTG a palpační kontroly, u nás nepoužíváme artroskopickou [6, 8, 9] kontrolu. Závěr: Stabilizace AC dysjunkce pomocí Zip loop implantátu je méně invazivní metoda ve srovnání s jinými operačními metodami. Výsledky repozice a obnovení kongruence AC kloubu Zip Loop technikou jsou srovnatelné s výsledky získanými otevřenou technikou repozice.Přináší možnost časnějšího návratu k dením aktivitám, odpadá nutnost následné operace k odstranění osteosyntetického materiálu. Nevýhodou zůstává radiační zátěž při operaci.

Purpose of the study: To present the ZipTight (Biomet, Inc.) technique and its results in the stabilization of acromioclavicular joint dislocation performed out at our department. Material and methods: From 1. 3. 2012 to 30. 8. 2013, we provided care for 26 patients with the diagnosis of AC joint dislocation (Group I). Acute surgical stabilization was performed in 16 patients, secondary surgery was performed in 2 patients (one for late diagnosis, one for additional injuries). Eight patients were treated conservatively. Patients with Tossy type III and coracoclavicular dissociation more than 10mm were indicated for surgery. In the surgically treated group there were 14 male and 4 female pa-
tients, with an average age of 33.8 years. In the comparative patient group (Group II) from 1. 11. 2011 to 28. 2. 2012, there were 21 patients treated for AC-joint dislocation. Acute surgery (joint stabilization with 2 K-wires + steel wire loop) was performed in 16 patients, secondary surgery was not performed. Five patients were treated conservatively. Results: All 18 patients of Group I returned to their pre-operative activities without any problems or pain within 12.5 weeks after surgery. Radiographic evidence of loss of reduction, with no effect on the clinical outcome, was recorded in 3 patients (17%) during post-operative controls on 3rd, 6th and 12th week after surgery. In two patients, post-operative pull-out of the implant from the coracoid was seen, one patient sustained pathological fracture of clavicle in between two drill holes, when a second canal was needed because of malposition of the first canal. We did not observe any cases of deep wound infection. In Group II all 16 patiens returned to their pre-operative activities without complaints or pain within 14 weeks post surgery. We did not observe radiographic evidence of loss of reduction. We noticed 3 patients with wound infection, all healed after the implant removal. Discussion: The revision of AC-joint and revision of the injured disc can/should be discussed. At classical open surgery we performed joint revision with excision of the damaged disc and reduced the lateral end of the clavicle to the acromion. In the new method we do closed reduction, without AC-joint revision. The degree of AC-joint injury could be examined manually before operation: if the clavicle could be easily reduced in the AC-joint, than the joint revision is not necessary; if reduction is not possible, than the joint revision is indicated. This is usually the case in injuries older, than 4weeks. Another question is the price of the implant, which is doubtlessly higher than that of 2 K-wires and a steel wire loop, but the cost of treatment is lower: there is no need of second surgery for implant removal. Also the number of ambulatory controls is lower and, due to shorter rehabilitation, recovery and return to sports activities is earlier. Disadvantage is the need to use image intensifier, which was not the case during classic surgery. Anchoring of distal component is more demanding on surgeons skills. Conclusions: Stabilization of AC-joint dislocation with Zip Loop implant is a less invasive procedure leading to restoration of the coracoclavicular ligament complex with dynamic stability. In comparison with open procedures, it allows the patients to return earlier to daily activities and eliminates the necessity of secondary operation for implant removal. The loss of full reduction in three cases, as observed on radiographs during the controls, was not accompanied by any clinical problems and is in concordance with the findings of other authors.

• Klíčová slova
• Zip Tight technika, RTG asistovaná metoda,
• MeSH
• akromioklavikulární kloub * chirurgie   patofyziologie   zranění   MeSH
• diagnostické techniky a postupy * MeSH
• kostní dráty využití   MeSH
• lidé MeSH
• miniinvazivní chirurgické výkony * metody   využití   MeSH
• ortopedické výkony metody   využití   MeSH
• pooperační péče MeSH
• retrospektivní studie MeSH
• sportovní úrazy chirurgie   rehabilitace   terapie   MeSH
• statistika jako téma MeSH
• výsledky a postupy - zhodnocení (zdravotní péče) MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH

Trepanace lebky je starobylý chirurgický výkon, který byl prováděn na celém světě od neolitu do dnešních dob. Nejstarší nález trepanované lebky pochází z doby před 7000 lety. Různé metody trepanací (škrábáním, řezáním, vrtáním a vykružováním) se používaly z terapeutických i rituálních důvodů, především u mužů. Pravděpodobnost přežití výkonu se pohybovala mezi 25 a 75 %, riskantní byla metoda vrtání vč. vykružování, a především řezání. U tří trepanovaných lebek, které pocházejí z kolekce Hrdličkova muzea člověka Univerzity Karlovy, byla provedena makroskopická, CT a histopatologická analýza, která ukázala dva typy defektu. U prvého typu jsou okraje otvoru zaoblené a v různém stupni překryté kortikální vrstvou stejné struktury jako vnitřní i zevní povrch okolní kosti. Takové případy představují výsledek hojení defektu u osob, které výkon přežily a rána se překryla nově vytvořenou kortikální kostí (lebka č. 1). Nelze však vyloučit kongenitální původ obdobných defektů. Druhý typ defektu, bez překrytí okrajů trepanační rány kortikální kostí a s viditelnou diploe, mohl být způsoben postmortální trepanací za magickým účelem, nebo úmrtím pacienta během či krátce po operaci, kdy reparační proces byl příliš krátký k vytvoření nové kortikální vrstvy (lebka č. 2 a 3).

Trephination of the skull is an old surgical procedure practised in both the Old and New Worlds from the Neolithic period 7,000 years ago up to the present. Four methods (scratching, cutting, drilling and circling) were used for therapeutic or ritual (magical) reasons, predominantly in older males. The survival rate was between approximately 25% and 75%, the drilling and especially cutting being most dangerous. Macroscopic, CT and histopathological examination of three trephined skulls from the collection of Hrdlička´s Museum of Man, Charles University, revealed two types of bone defect. In the first type the margin of the defects was covered by the cortical bone of identical structure as the cortical bone on the inner and outer surface of the surrounding skull bones. These cases probably represent defects that healed in living persons for a long time, and consequently new cortical bone developed (skull No. 1). However, congenital origin of defects of this type cannot be excluded. The second type of defects, without cortical bone cover at the hole margin, could be caused by trauma in the post mortem period or may have been performed during the people's lifetimes – if they died shortly after their skull damage, so the healing period was too short for the formation of new cortical bone (skull No. 2 and 3).

• MeSH
• financování organizované MeSH
• lebka chirurgie   patologie   MeSH
• lidé MeSH
• paleopatologie MeSH
• počítačová rentgenová tomografie MeSH
• trepanace metody   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH

Autoři shrnuli zkušenosti s dalšími 16 poúrazovými hematomy mozku, které evakuovali stereotaktickou technikou. Na základě dosažených výsledků dospěli k názoru, že stereotakticky cílené ošetření hematomu je pokrokem ve prospěch nemocného. Evakuační kanyla se bezpečně zavádí k cíli z transkutáimího návrtu lebky, takže nemocný je ušetřen operačního traumatu při kraniotomii i dalšího poškození mozku na přístupové cestě. V případě potřeby lze ložisko krvácení znovu dosáhnout punkcí skrze kanálek v kosti, který kanylu naviguje. Operace v místním znecitlivení je rychlá a výsledky povzbudivé. Rozšíření nové metody je však závislé na dostupnosti jednoduchého stereoktaktického přístroje, který se začíná v chirurgii traumatických hematomu uplatňovat.

The authors summarise their experience with 16 post-traumatic cerebral haematomas which they evacuated using stereotactic technique. Based on the achieved results they reached the conclusion that stereotactically aimed treatment of haematomas is an advance, for the patient's benefit. The evacuation cannula is safely inserted to its target from a transcutaneous drill hole of the skull and thus the patient is spared the surgical trauma associated with craniotomy and further brain damage. If necessary, the focus of haemorrhage can be reached again by puncture via the channel in the bone which navigates the cannula. Surgery under local anaesthesia is rapid and the results of promising. Extension of the new method depends, however, on the availability of simple stereotactic equipment which starts to play a part in the surgery of traumatic haematomas.

• MeSH
• dospělí MeSH
• hematom terapie   MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• miniinvazivní chirurgické výkony metody   MeSH
• poranění mozku diagnóza   chirurgie   komplikace   MeSH
• senioři MeSH
• stereotaktické techniky MeSH
• subdurální hematom terapie   MeSH
• Check Tag
• dospělí MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• mužské pohlaví MeSH
• senioři MeSH
• ženské pohlaví MeSH

UNLABELLED: PURPOSE OF THE STUDY In a long-term perspective, it is better to remove implants after fracture healing. However, subsequent full or excessive loading of an extremity may result in refracture, and the bone with holes after screw removal may present a site with predilection for this. The aim of the study was to find ways of how to decrease risk factors for refracture in such a case. This involved support to the mechanical properties of a bone during its remodelling until defects following implant removal are repaired, using a material tolerated by bone tissue and easy to apply. It also included an assessment of the mechanical properties of a bone after filling the holes in it with a newly developed biodegradable polymer-composite gel ("bone paste"). The composite also has a prospect of being used to repair bony defects produced by pathological processes. MATERIAL AND METHODS Experiments were carried out on intact weight-bearing small bones in dogs. A total of 27 specimens of metacarpal/metatarsal bones were used for ex vivo testing. They were divided into three groups: K1 (n = 9) control undamaged bones; K2 (n = 9) control bones with iatrogenic damage simulating holes left after cortical screw removal; EXP (n = 9) experimental specimens in which simulated holes in bone were filled with the biodegradable self-hardening composite. The bone specimens were subjected to three-point bending in the caudocranial direction by a force acting parallel to the direction of drilling in their middiaphyses. The value of maximum load achieved (N) and the corresponding value of a vertical displacement (mm) were recorded in each specimen, then compared and statistically evaluated. RESULTS On application of a maximum load (N), all bone specimens broke in the mid-part of their diaphyses. In group K1 the average maximum force of 595.6 ± 79.5 N was needed to break the bone; in group K2 it was 347.6 ± 58.6 N; and in group EXP it was 458.3 ± 102.7 N. The groups with damaged bones, K2 and EXP, were compared and the difference was found to be statistically significant (p ≤ 0.05). CONCLUSIONS The recently developed biodegradable polymer-composite gel is easy and quick to apply to any defect, regardless of its shape, in bone tissue. The ex vivo mechanical tests on canine short bones showed that the composite applied to defects, which simulated holes left after screw removal, provided sufficient mechanical support to the bone architecture. The results of measuring maximum loading forces were statistically significant. However, before the composite could be recommended for use in veterinary or human medical practice, thorough pre-clinical studies will be required. KEY WORDS: fracture fixation, mechanical testing, bone plate, cortical screw, refracture.

• MeSH
• biokompatibilní materiály terapeutické užití   MeSH
• biomechanika MeSH
• fraktury kostí chirurgie   terapie   MeSH
• metakarpální kosti zranění   chirurgie   MeSH
• metatarzální kosti zranění   chirurgie   MeSH
• odstranění implantátu * MeSH
• psi MeSH
• zvířata MeSH
• Check Tag
• psi MeSH
• zvířata MeSH
• Publikační typ
• časopisecké články MeSH

Radius je kritická kost pro funkci předloktí, a proto musí být jeho rekonstrukce v případě diafyzární zlomeniny anatomická ve všech rovinách a osách. Metodu volby představuje dlahová osteosyntéza, u které se však stále setkáváme s řadou zbytečných komplikací. Situaci nevyřešilo ani zavedení zamykacích dlah, ale spíše naopak. Proto je udivující, jak je diskuze anatomických a biomechanických principů dlahové osteosyntézy radia v současné literatuře redukována na minimum, nebo dokonce opomíjena. To se týká volby přístupu, typu dlahy, místa přiložení dlahy a jejího tvarování, pracovní délky dlahy, počtu šroubů a jejich rozložení na dlaze. Přitom je třeba si uvědomit, že dlahová fixace na radiu je namáhána nejen v ohybu, ale i v torzi. Na základě 30letých zkušeností i analýzy literatury prezentujeme naše názory na dlahovou osteosyntézu zlomenin diafýzy radia: Vždy preferujeme volární Henryho přístup, neboť umožňuje obnažit radius téměř v celé jeho délce a riziko poranění r. profundus n. radialis je minimální. Dosavadní studie nezjistily zásadní výhodu LCP dlah ve srovnání s 3.5 DCP nebo 3.5 LC DCP dlahami, spíše naopak. Důvodem je značná rigidita zamykacích dlah, determinovaný, a proto často nevyhovující směr zamykacích šroubů, zejména u dlah přiložených na volární plochu diafýzy a nerespektování fyziologického zakřivení radia při jejich aplikaci. Proto na základě vlastních zkušeností preferujeme použití „klasických“ DCP dlah 3.5 mm. Volární aplikace dlahy, zejména LCP dlahy, je spojena s řadou problémů. Tuto plochu, krytou prakticky v celém rozsahu svaly, je nutné nejdříve celou obnažit, což má negativní vliv na cévní zásobení kosti. Rovná dlaha v případě větší délky buď leží svým středem částečně mimo kost a překrývá margo interosseus, anebo její konce přečnívají přes kost zevně. Při použití zamykací dlahy s pevně determinovanou trajektorií šroubů procházejí tyto zamykací šrouby ve střední části dlahy mimo střed diafýzy pouze tenkou mezikostní hranou (mediální pozice) nebo jsou excentricky zavedeny krajní šrouby (laterální pozice). Obojí snižuje stabilitu osteosyntézy. Pokud dlaha překrývá margo interosseus, je obtížné kontrolovat vzájemný rotační vztah obou hlavních fragmentů. Použití kratší LCP dlahy zvyšuje rigiditu fixace, potlačuje tvorbu svalku a vede často k pakloubu. Laterální aplikace dlahy je z hlediska jejího ohybového i torzního namáhání výhodnější. Laterální plocha radia je plocha tahová, její distální polovina není kryta žádnými svaly, takže odpadá uvolnění svalů, margo interosseus není dlahou zakryto, a je tak možná bezpečná kontrola rotačního postavení úlomků. Správně předehnutá dlaha kopíruje fyziologické zakřivení laterální plochy radia. Dotažením normálních šroubů se oba hlavní úlomky přitáhnou do vrcholu konkavity dlahy a tím zvýší stabilitu osteosyntézy. Vzhledem k tvaru průřezu diafýzy radia je při laterálním přiložení dlahy dráha šroubů nejdelší. To zvyšuje rotační stabilitu. Dlahu přikládáme vždy v minimální délce tří otvorů na každém hlavním fragmentu. Příčné dvoufragmentové zlomeniny lze fixovat 2+2, tj. dvěma šrouby na každém hlavním fragmentu. Zlomeniny s interfragmentem nebo kominutivní zónou fixujeme v modu 3+3. U rozsáhlejších kominucí, defektů či segmentálních zlomenin jsou nutné 4 otvory dlahy na každém hlavním fragmentu, ne však více. Při vrtání otvorů pro šrouby je třeba vrták směřovat přímo proti margo interosseus. Šroub tak má nejdelší dráhu a nejlepší fixaci v kosti. Perforace volární či dorzální plochy radia významně zkracuje dráhu šroubu a tím snižuje stabilitu osteosyntézy.

Radius is a critical bone for functioning of the forearm and therefore its reconstruction following fracture of its shaft must be anatomical in all planes and along all axes. The method of choice is plate fixation. However, it is still associated with a number of unnecessary complications that were not resolved even by introduction of locking plates, but rather the opposite. All the more it is surprising that discussions about anatomical and biomechanical principles of plate fixation have been reduced to minimum or even neglected in the current literature. This applies primarily to the choice of the surgical approach, type of plate, site of its placement and contouring, its working length, number of screws and their distribution in the plate. At the same time it has to be taken into account that a plate used to fix radius is exposed to both bending and torsion stress. Based on our 30-year experience and analysis of literature we present our opinions on plate fixation of radial shaft fractures: We always prefer the volar Henry approach as it allows expose almost the whole of radius, with a minimal risk of injury to the deep branch of the radial nerve. The available studies have not so far found any substantial advantage of LCP plates as compared to 3.5mm DCP or 3.5mm LC DCP plates, quite the contrary. The reason is high rigidity of the locking plates, a determined trajectory of locking screws which is often unsuitable, mainly in plates placed on the anterior surface of the shaft, and failure to respect the physiological curvature of the radius. Therefore based on our experience we prefer “classical” 3.5mm DCP plates. Volar placement of the plate, LCP in particular, is associated with a number of problems. The volar surface covered almost entirely by muscles, must be fully exposed which negatively affects blood supply to the bone. A straight plate, if longer, either lies with its central part partially off the bone and overlaps the interosseous border, or its ends overhang the bone laterally. In a locking plate with a fixed determined trajectory of screws, the locking screws in the central holes of the plate pass off the shaft centre only through a thin interosseous border (medial position), or screws at the ends of the plate are inserted eccentrically (lateral position). Both these techniques reduce stability of internal fixation. Where the plate overlaps the interosseous border, it is difficult to control the mutual rotation of the two main fragments. A shorter LCP plate increases rigidity of fixation, suppresses bone healing and often leads to non-union. Placement of the plate on the lateral surface of the radius is more beneficial from the viewpoint of the bending and torsion stress. Lateral surface of the radius is a tension site, its distal half is not covered by muscles which eliminates the necessity to release them, the interosseous border is not obscured by plate and all this allows a safe control of rotational position of fragments. A properly pre-bent plate follows the physiological curvature of the lateral surface of the radius. Full tightening of standard screws will fix both main fragments firmly to the apex of plate concavity and increase stability of the internal fixation. Due to the shape of the cross-section of the radial shaft, the trajectory of screws is the longest in case of lateral placement of the plate, which increases rotational stability. We place the plate always in a minimal three-hole length on each main fragment. Transverse two-fragment fractures may be fixed with a 2+2 configuration, i.e. with two screws on each main fragment. Fractures with an inter-fragment or comminuted zone are fixed in the 3+3 mode. More extensive comminutions, defects or segmental fractures require 4 plate holes on each fragment, but not more. When drilling screw holes the drill must be directed into the interosseous border. As a result, the screw has the longest trajectory and the best fixation in the bone. Perforation of the anterior or posterior surface of the radius considerably shortens the trajectory of the screw and thus reduces stability of internal fixation.

• Klíčová slova
• volární Henryho přístup,
• MeSH
• biomechanika MeSH
• design vybavení MeSH
• diafýzy chirurgie   zranění   MeSH
• fraktury vřetenní kosti * chirurgie   MeSH
• hojení fraktur MeSH
• kostní destičky * škodlivé účinky   využití   MeSH
• kostní šrouby MeSH
• lidé MeSH
• poranění předloktí chirurgie   MeSH
• radius chirurgie   MeSH
• vnitřní fixace fraktury * metody   přístrojové vybavení   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• přehledy MeSH

INTRODUCTION: Bone growth is a fascinating process, primarily due to its complexity. Equally engaging is the history of its study, which, however, remains unknown to most anatomists and surgeons. MATERIALS AND METHODS: A literature search was performed in original publications and historical sources. RESULTS: The early history of bone growth study may be divided into two periods. Firstly, the experimental one, between 1722 and 1847, which consisted in the study of bone growth by the drilling of benchmark holes into the diaphysis, and examination of growing bones in madder-fed animals. In the course of one century, four French scientists (Henri-Louis Duhamel du Monceau, Marie-Jean-Pierre Flourens, Gaspard Auguste Brullé and Frédéric Léopold Hugueny) and one British researcher (John Hunter) proved experimentally that the longitudinal growth of long bones occurred only at its epiphyseal ends and their final shape resulted from apposition and resorption processes taking place simultaneously both on the periosteal and intramedullary surfaces of the bone. In the second, the microscopic period (1836-1875), the physeal growth cartilage was discovered and described in detail, including its importance for the longitudinal growth of long bones. The first description of growth cartilage was published by a Swiss anatomist Miescher in 1836. Subsequently, this structure was studied by a number of English, German and French anatomists and surgeons. This whole period was concluded by Alfred Kölliker ́s extensive study of bone resorption and its significance for typical bone shapes and Karl Langer ́s study of the vascular supply of the growing and mature bone. CONCLUSION: Research by French, English, German and Swiss scientists between 1727 and 1875 yielded fundamental insights into the growth of long bones, most of which are still valid today.

• MeSH
• dějiny 18. století MeSH
• dějiny 19. století MeSH
• lidé MeSH
• vývoj kostí * fyziologie   MeSH
• zvířata MeSH
• Check Tag
• dějiny 18. století MeSH
• dějiny 19. století MeSH
• lidé MeSH
• zvířata MeSH
• Publikační typ
• časopisecké články MeSH
• historické články MeSH

ÚVOD: V posledních letech výskyt ruptur Achilovy šlachy stoupá. Při primárním vyšetření je chybně diagnostikováno až 20 % ruptur. Byla popsána řada možností operačního řešení tohoto poranění v případech, kde není možná běžná sutura end to end. V naši studii jsme se rozhodli sledovat pacienty ošetřené modifikovanou operační technikou Keith L. Wapnera. MATERIÁL: V období 2004–2006 bylo na pracovišti autorů ošetřeno 7 pacientů se zastaralou rupturou Achilovy šlachy modifikovaným 2 incizním operačním postupem dle Wapnera – transferem šlachy musculus flexor hallucis longus a 3 pacienti s akutním poraněním. METODA: Pacienti byli sledování 6 měsíců po operaci. Stav byl hodnocen klinicky dle AOFAS Hindfoot score. Zjišťována byla spokojenost pacientů s celkovým výsledkem operace a jejich vnímání případného pooperačního omezení flexe palce. Nebyly zaznamenány žádné vážné komplikace. Výsledky AOFAS Hindfoot score postupně vzrostly z 27,64 na 89,82 v 6 měsících od operace. S celkovým výsledkem operace bylo spokojeno 6 pacientů, 3 pacienti byli spokojeni částečně, 1 pacient byl nespokojen. DISKUZE: Operační možnosti léčby ruptur Achilovy šlachy lze rozdělit na statické (bez podpůrné funkce jiného svalu) a dynamické (svalovým transferem a s využitím jeho aktivní funkce a síly). Z použitých svalů se z několika důvodů jako nejvhodnější jeví musculus flexor hallucis longus. ZÁVĚR: Wapnerovu techniku transferu musculus flexor hallucis longus lze považovat za vhodnou alternativu pro řešení zastaralých ruptur Achilovy šlachy, případně ji využít u rozsáhlého defektu s degenerací, při akutním poranění šlachy. Modifikací lze zjednodušit závěrečnou fázi transferu a vyhnout se relativně komplikovanému vrtání kanálu přes patní kost.

INTRODUCTION: The incidence of the Achilles tendon rupture is growing. The first examining physician misses more than 20 % of such injuries. There was described many techniques of the surgical treatment in cases when standard suture “end to end” is not possible. In our study we have decided to follow up patients treated by the modified procedure according to Keith L. Wapner. MATERIAL: Since 2004 to 2006 we treated 7 patients with chronic tear of Achilles tendon and 3 patients with an acute injury by modified 2 incisions surgical procedure according to Wapner – flexor hallucis longus tendon transfer. METHODS: The patients were followed up 6 months after the surgery. Clinical examination using AOFAS Hindfoot score were performed. Subjective satisfaction with the total outcome of the surgery and the perception of eventual limitation of the toe flexion was examined. RESULTS: There was no serious complication. The AOFAS Hindfoot score outcomes grown from 27,64 to 89,82 in 6 months after the surgery. Subjectively, 6 patients are satisfied with final effect of the surgery, 3 patients are satisfied partially, 1 patient is dissatisfied. DISCUSSION: The surgical treatment of the Achilles tendon rupture can be divided in static (without supporting function of the another muscle) and dynamic (muscle transfer with active function and power). Flexor hallucis longus muscle seems to be optimal for several reasons. CONCLUSIONS: Wapner technique of flexor hallucis longus tendon transfer is sufficient alternative for treatment of neglected Achilles tendon rupture such as large defects in acute injury without risk of frequent complications. Our modifycation makes the distal fixation of the flexor hallucis longus tendon easier without drilling holes in calcaneus.

• MeSH
• Achillova šlacha chirurgie   zranění   MeSH
• lidé MeSH
• noha (od hlezna dolů) anatomie a histologie   fyziologie   chirurgie   MeSH
• ortopedické výkony metody   MeSH
• palec nohy anatomie a histologie   fyziologie   MeSH
• poranění šlachy chirurgie   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• hodnotící studie MeSH