446 stran : ilustrace ; 29 cm
Publikace se zaměřuje na specifické ortopedické operace na dolní končetině a na pánvi.
- MeSH
- dolní končetina chirurgie MeSH
- ortopedické výkony MeSH
- pánev chirurgie MeSH
- Publikační typ
- monografie MeSH
- Konspekt
- Ortopedie. Chirurgie. Oftalmologie
- NLK Obory
- ortopedie
- chirurgie
PURPOSE OF THE STUDY Knee injuries accompanied by anterior cruciate ligament (ACL) tears can also result in rotational instability of the joint. Subsequent insufficient rotational stability after the ACL reconstruction can be a direct consequence also of injuries to lateral knee structures, specifically the anterolateral ligament (ALL). This residual postoperative rotational instability may be prevented by multiple surgical techniques. The purpose of this study was (1) to evaluate the knee stability in internal rotation after the "anatomical" single-bundle (SB) anterior cruciate ligament reconstruction together with ALL reconstruction compared to the double-bundle (DB) ACL reconstruction two years after surgery; (2) to compare the knee joint stability after the ACL and ALL reconstruction with the healthy contralateral knee joint. MATERIAL AND METHODS All the measurements were conducted by the computer navigation system. The study included 20 patients after the single-bundle ACL and ALL reconstruction and 20 patients after the double-bundle ACL reconstruction. The follow-up examination was carried out at 25 months after surgery on average (24 months at least). All measurements were performed in both the healthy and operated knee. Once the data necessary for navigation were determined, the patient remained in standing position with both feet firmly placed on the mat with intermalleolar distance of 20 cm. Then, at 30-degree flexion of the knee joints, the patient first performed the joint internal rotation by trunk torsion, followed by external rotation. Each measurement was repeated 3 times. A non-parametric t-test was used for statistical processing. RESULTS The mean internal rotation in the injured knee joint was 19.1 degrees preoperatively and 8.1 degrees postoperatively, while in the healthy knee it was 8.4 degrees. External rotation was not assessed. The reported internal rotation in the knees after DB ACL reconstruction was 9.2 degrees (p ≥ 0.05). DISCUSSION The double-bundle ACL reconstruction is a complex technique that can lead to many intraoperative and postoperative complications. Grafts harvested from both hamstrings can have an effect on the rotational stability of the joint. In order to restore the knee rotational stability with fewer potential complications, the method of choice can be the ACL reconstruction using the quadriceps femoris muscle graft and the ALL reconstruction using the gracilis muscle graft, leaving the semitendinosus tendon intact. CONCLUSIONS The obtained values reveal that the single-bundle ACL reconstruction in combination with ALL reconstruction results in the same internal rotational stability in the knee joint as the double-bundle ACL reconstruction. Similar joint rotational stability is observed in all the knee joints reconstructed with the use of these techniques and in the contralateral healthy knee joint. Key words: anterolateral ligament, anterior cruciate ligament, internal rotational stability, objective measurement.
- MeSH
- biomechanika MeSH
- kolenní kloub chirurgie MeSH
- lidé MeSH
- mrtvola MeSH
- nestabilita kloubu * etiologie chirurgie MeSH
- poranění předního zkříženého vazu * chirurgie MeSH
- rekonstrukce předního zkříženého vazu * MeSH
- rozsah kloubních pohybů MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
Úvod: S pelvitrochanterickou insuficiencí, resp. s nedostatečnou funkcí abduktorů kyčle se setkáváme stále častěji. Pokud s tímto problémem pacient na naši ambulanci přijde, své potíže popisuje vesměs jako významné. Cílem předkládané práce bylo zhodnotit výsledky rekonstrukce abduktorového mechanismu podle Whitesida.Materiál a metoda: Skupinu tvořili tři muži a čtyři ženy v průměrném věku 67 let (56–74 let). V podskupině po kyčelních náhradách se vždy jednalo o implantaci anterolaterálním přístupem, u dvou mužů šlo již o stav po revizním výkonu. Ve všech případech byl Trendelenburgův příznak jasně vyjádřen.Výsledky: Výsledek Trendelenburgova testu byl hodnocen u pěti pacientů jako + – a u dvou pacientů jako –, v žádném případě jsme po operaci už pelvifemorální insuficienci nepozorovali. Všichni pacienti zvládli vleže na zdravém boku aktivní abdukci operované končetiny, dvě ženy ne v plném rozsahu. Zatímco před operací chodili všichni pacienti s oporou jedné nebo dvou holí, po operaci si ponechaly „pro jistotu“ jednu hůl dvě pacientky. Vyjádřeno bodovým hodnocením užitého skóre, stav se u pacientů zlepšil průměrně ze 7 bodů na 13 bodů.Diskuse: Řešení pelvitrochanterické insuficience není snadné a dosud byly popsány v zásadě jen tři operační metody – prostá reinzerce šlachy, rekonstrukce pomocí aloštěpu (Achillova šlacha nebo extenzorový mechanismus kolena) a transfer poloviny m. gluteus maximus. Posledně zmíněná technika dává podle našich dosavadních zkušeností dobré výsledky.
Introduction: Deficiency of the abductor mechanism of the hip causes almost always a painful limp and significantly decreases the quality of life of patients. Lesion of the gluteus medius muscle can be induced by some causes, the most frequent one is the injury during the hip replacement. There are not many surgical techniques described to solve this problem. The purpose of the study was to evaluate resuts after the transfer of the anterior portion of the gluteus maximus muscle according to Whiteside.Material and Methods: Seven patients were surgically treated using the Whiteside’s technique. The group of patients was formed by four women and three men in the mean age of 67 years. Six of them underwent a total hip replacement using an anterolateral approach before. Trendelenburg sign was clearly expressed in all cases. The follow-up was 12 months.Results: Trendelenburg sign was negativ in all cases. All patients were able to perform an active abduction lying horizontally in the lateral position. All patients were able to walk without a cane and have substantial improvements in the Merle d ́Aubigné and Postel score. Discussion: There are only a few surgical techniques described to repair the deficient abductor mechanism. Except for the direct repair, reconstructions using the gluteus maximus transfer or an allograft can be used. The first technique gives acceptable results.
- Klíčová slova
- pelvitrochanterická insuficience,
- MeSH
- chirurgické laloky MeSH
- hýždě * chirurgie zranění MeSH
- kosterní svaly chirurgie patofyziologie MeSH
- kyčelní kloub chirurgie MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- náhrada kyčelního kloubu škodlivé účinky MeSH
- nestabilita kloubu * chirurgie etiologie MeSH
- ortopedické výkony metody statistika a číselné údaje MeSH
- pooperační komplikace chirurgie etiologie MeSH
- poranění šlachy komplikace MeSH
- senioři MeSH
- výsledek terapie MeSH
- Check Tag
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- senioři MeSH
- Publikační typ
- klinické zkoušky MeSH
ÚVOD: Zlomeniny proximální tibie, které vyžadují ošetření z dorzálních přístupů, nejsou časté. Přesto musí být anatomicky reponovány a stabilně fixovány. K ošetření těchto zlomenin užíváme tři operační přístupy: posterolaterální, posteromediální a zadní (přímý posterocentrální event. modifikovaný posterocentrální). Jednotlivé přístupy existují v různých modifikacích. CÍL: Popis anatomických přístupů k dorzální části proximální tibie. Zhodnocení souboru pacientů ošetřených těmito operačními přístupy s ohledem na CT nález jednotlivých zlomeniny, volbu operačního přístupu, timing operačního řešení, typ stabilizace zlomeniny, peri- a pooperační komplikace, repozici a stabilizace kloubní plochy a funkční výsledky po jednotlivých operačních přístupech a hodnoceni dle Lansingera. METODIKA: Do studie bylo zahrnuto celkem 26 pacientů (19 mužů a 7 žen), kteří od ledna 2010 do prosince 2020 utrpěli zlomeninu(y) proximální tibie, které vyžadovaly ošetření z některého z dorzálních přístupů samostatně či v kombinaci s některým z ventrálních přístupů. Průměrný věk pacientů v době úrazu činil u mužů 45,2 let (33–65 let), u žen 55,5 let (48–63 let). U všech pacientů bylo provedeno předoperační CT vyšetření. Ve 14 případech se jednalo o avulzní zlomeniny zadního zkříženého vazu (ZZV), ve 12 případech o dislokované zlomeniny zadního pilíře proximální tibie (ty jsou dále děleny na izolované posterolaterální (PL), izolované posteromediální (PM) a kombinované posterolaterální/posteromediální zlomeniny). Posterolaterální přístup byl využit u čtyř pacientů, zadní – přímý posterocentrální – přístup u 14 pacientů, zadní – modifikovaný posterocentrální – přístup u čtyř pacientů a posteromediální přístup u čtyř pacientů. Avulzní poranění ZZV bylo ve všech případech ošetřeno 1–2 šrouby, doplněnými ev. podložkami. Izolované posteromediální zlomeniny byly ošetřeny dlahovou syntézou či samostatným šroubem. Izolované posterolaterální zlomeniny byly ošetřeny jednotlivými šrouby. Kombinované zlomeniny (posterolaterální/ posteromediální) vyžadovaly kombinaci dlahové osteosyntézy a jednotlivých šroubů. VÝSLEDKY: Průměrný rozsah pohybu po 48 měsících činil u pacientů s izolovanými dorzálními zlomeninami 0/0/130°, zatímco u pacientů s kombinovanými zlomeniny 0/5/120°. Průměrné skore dle Lansingera bylo u avulzních zlomenin ZZV 27, u izolovaných PM zlomenin 26, u izolovaných PL zlomenin 24 a u kombinovaných PM a PL zlomenin 22. Anatomická repozice kloubní plochy byla dosažena u všech (14) avulzních poranění ZZV. Ve třech případech (75 %) PM zlomenin bylo dosaženo anatomické repozice, v jednom případě (25 %) dobré repozice. V případě PL zlomenin bylo ve třech případech (75 %) dosaženo dobré repozice, v jednom případě (25 %) uspokojivé repozice. Ve všech čtyřech případech kombinovaných PM/PL zlomenin bylo dosaženo anatomické repozice PM fragmentu a dobré, resp. uspokojivé repozice PL fragmentu (jeden resp. tři případy). Poranění nervově-cévních struktur, selhání osteosyntézy či hluboký infekt po dorzálních přístupech nebyly zaznamenány. ZÁVĚR: Dorzální zlomeniny proximální tibie je nutné ošetřit některým z dorzálních přístupů. Každý přístup se sebou nese výhody i nevýhody, o kterých by měl být každý operatér, zabývající se touto problematikou, informován. V případě avulzních zlomenin ZZV se spolehlivě osvědčil zadní přístup ve formě přímého posterocentrálního přístupu kolem nervově-cévního svazku. V případě izolovaných posteromediálních zlomenin je využit posteromediální přístup. V případě izolovaných posterolaterálních zlomenin je využit posterolaterální přístup. V případě kombinovaných dorzálních zlomenin (posteromediálních/ posterolaterálních) se naopak osvědčuje modifikovaný posterocentrální přístup jdoucí zcela mimo nervově-cévní svazek.
- MeSH
- dospělí MeSH
- fraktury tibie chirurgie diagnostické zobrazování klasifikace MeSH
- intramedulární fixace fraktury metody statistika a číselné údaje MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- pooperační komplikace epidemiologie etiologie MeSH
- retrospektivní studie MeSH
- Check Tag
- dospělí MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- ženské pohlaví MeSH
INTRODUCTION: Fractures of the proximal tibia requiring treatment from dorsal approaches are uncommon. Nevertheless, they must be anatomically reduced and fixed in a stable manner. We use 3 surgical approaches to treat these fractures: posterolateral, posteromedial and posterior (direct posterocentral or modified posterocentral, as applicable). Individual approaches exist in various modifications. OBJECTIVE: Description of anatomical approaches to the dorsal portion of proximal tibia. To evaluate a cohort of patients treated with these surgical approaches with respect to CT findings of each fracture, choice of surgical approach, timing of surgery, type of fracture stabilization, peri- and postoperative complications, joint surface reduction and stabilization, and functional outcomes following each surgical approach and Lansinger score. METHODOLOGY: A total of 26 patients (19 men and 7 women) who suffered proximal tibia fracture(s) requiring treatment from any of the dorsal approaches alone or in combination with any of the ventral approaches between January 2010 and December 2020 were included in the study. The average age of patients at the time of injury was 45.2 years (33-65 years) for men and 55.5 years (48-63 years) for women. Preoperative CT scan was performed in all patients. In 14 cases there were avulsion fractures of the posterior cruciate ligament (PCL), in 12 cases dislocated fractures of the posterior column of the proximal tibia (these are further divided into isolated posterolateral (PL) fractures, isolated posteromedial (PM) fractures, and combined posterolateral/posteromedial fractures). Posterolateral approach was used in 4 patients, posterior – direct posterocentral – approach in 14 patients, posterior – modified posterocentral – approach in 4 patients and posteromedial approach in 4 patients. PCL avulsion injury was treated in all cases with 1-2 screws, supplemented with washers, if necessary. Isolated posteromedial fractures were treated with plate synthesis or with an individual screw. Isolated posterolateral fractures were treated with single screws. Combined fractures (posterolateral/posteromedial) required a combination of plate osteosynthesis and single screws. RESULTS: The mean range of motion at 48 months was 0/0/130° in patients with isolated dorsal fractures, whereas in patients with combined fractures it was 0/5/120°. The average Lansinger score was 27 for avulsion PCL fractures, 26 for isolated PM fractures, 24 for isolated PL fractures and 22 for combined PM and PL fractures. Anatomical reduction of the articular surface was achieved in all (14) avulsion PCL injuries. Anatomical reduction was achieved in 3 cases (75%) of PM fractures and good reposition was achieved in 1 case (25 %). In the case of PL fractures, good reduction was achieved in 3 cases (75 %) and satisfactory reduction was achieved in 1 case (25 %). In all 4 cases of combined PM/PL fractures, anatomical reduction of PM fragment and good or satisfactory reduction of PL fragment were achieved (1 and 3 cases, respectively). Injuries to neurovascular structures, failure of osteosynthesis or deep infection after dorsal approaches were not reported. CONCLUSION: Dorsal fractures of the proximal tibia need to be treated with one of the dorsal approaches. Each approach has its advantages and disadvantages, which every surgeon dealing with this issue should be informed about. In the case of avulsion PCL fractures, the posterior approach in a form of direct posterocentral approach around the neurovascular bundle has proven reliable. In the case of isolated posteromedial fractures, the posteromedial approach is used. In case of isolated posterolateral fractures, the posterolateral approach is used. In the case of combined dorsal fractures (posteromedial/ posterolateral), on the other hand, a modified posterocentral approach completely outside the neurovascular bundle is recommended.
- MeSH
- dospělí MeSH
- fraktury tibie * chirurgie diagnostické zobrazování klasifikace MeSH
- intramedulární fixace fraktury metody statistika a číselné údaje MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- pooperační komplikace epidemiologie etiologie MeSH
- retrospektivní studie MeSH
- Check Tag
- dospělí MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- ženské pohlaví MeSH
Cíl: Zjistit, jak často vzniká artróza po úrazu distálního radia a zda působí významné klinické potíže. Úvod: Artróza je nezánětlivé chronické onemocnění kloubu, které může vyústit v závažné klinické potíže. Většina artróz vzniká na traumatickém podkladě, idiopatické příčiny jsou vzácné. Radiokarpální artróza se projevuje bolestí při pohybu, omezením rozsahu pohybu a sníženou silou stisku. Materiál a metodika: Do retrospektivní studie byli zařazeni pacienti s dobou sledování nejméně 10 let po intraartikulární zlomenině distálního radia. Ke zhodnocení byli vybíráni pacienti se zlomeninou typu C dle AO. Vyloučeni byli pacienti s pakloubem ossis scaphoidei a po neadekvátně ošetřené ruptuře skafolunátního vazu. Hodnocení potraumatické artrózy probíhalo podle škály Knirka a Jupitera, klinické hodnocení dle Modified Mayo Wrist Score. Výsledky: V letech 2007 a 2008 bylo ošetřeno 749 pacientů se zlomeninou distálního radia, 112 z nich typu C dle AO. Průměrný věk při vzniku zlomeniny v intraartikulární lokalizaci byl 53,2 let. Ke kontrole po 11–12 letech se podařilo pozvat 31 pacientů, u 10 z nich (32,3 %) byla diagnostikována forma radiokarpální artrózy. Průměrné skóre u pacientů bez artrózy dosahovalo 92,1 bodů ze 100, u pacientů s formou artrózy 69,5 bodů ze 100. Špatný klinický výsledek byl pozorován u třech pacientů s radiokarpální artrózou. Radiokarpální artróza se během sledovaného období rozvinula u osmi pacientů se schodkem kloubní plochy distálního radia nad 2 mm. Žádný z pacientů s radiokarpální artrózou nevyžadoval operační řešení. Diskuze: Ve studii švédských autorů došlo k rozvoji artrózy u 38 pacientů z 63 sledovaných, artróza neměla vliv na funkční výsledek. Při patnáctiletém sledování autorů z USA došlo k vzniku artrózy u všech ze 16 pacientů po osteosyntéze intraartikulární zlomeniny distálního radia. Funkční výsledky také nesouvisely se stupňem artrózy. Knirk a Jupiter ve své práci popisují po šesti letech po operaci intraartikulární zlomeniny radia vznik artrózy v 91 %. 52 pacientů z 66 v další studii ze Švédska dosahovalo po 9–13 letech dobrého funkčního výsledku nezávisle na typu zlomeniny, artróza se vyvinula jen u jednoho z nich. Závěr: Zlomeniny distálního radia, zasahující do radiokarpálního kloubu se schodkem více než 2 mm jsou velikým rizikovým faktorem pro vznik posttraumatické artrózy, vedoucí k bolestivému omezení funkce zápěstí. I přes tento nález bývá však funkční stav zápěstí pro pacienty často přijatelný, bez nutnosti indikace operačního řešení.
Objective: To determine how often arthrosis develops after a distal radius injury and whether it causes significant clinical problems. Introduction: Arthrosis is a non-inflammatory chronic joint disease that can result in serious clinical problems. Most of the arthroses develop on a traumatic basis; idiopathic causes are rare. Radiocarpal arthrosis is manifested by pain in motion, limitation of the range of motion, and reduced handgrip strength. Material and methodology: Patients with a follow-up period of at least 10 years after intraarticular fracture of distal radius were included in the retrospective study. Patients with type C fractures according to AO classification were selected for the evaluation. Patients with ossis scaphoidei nonunion and after inadequately treated scapholunate ligament rupture were excluded. The evaluation of post-traumatic arthritis was performed according to the Knirk and Jupiter scale, clinical assessment according to the Modified Mayo Wrist Score. Results: In 2007 and 2008, 749 patients with distal radius fractures were treated, 112 of them with type C according to AO classification. The average age at the time of the fracture in an intraarticular localisation was 53.2 years. 31 patients were invited for a check-up after 11–12 years; a form of radiocarpal arthrosis was diagnosed in 10 of them (32.3 %). The average score in patients without arthrosis was 92.1 points out of 100, in patients with a certain form of arthrosis it was 69.5 points out of 100. Poor clinical outcome was observed in 3 patients with radiocarpal arthrosis. During the reference period, radiocarpal arthrosis developed in 8 patients with a distal radius articular surface deficit of more than 2 mm. None of the patients with radiocarpal arthrosis required surgery. Discussion: In a study by Swedish authors, arthrosis developed in 38 out of 63 monitored patients; the arthrosis did not affect the functional outcome. During a 15-year follow-up of authors from the USA, all 16 patients developed arthrosis after the osteosynthesis of intraarticular distal radius fracture. The functional results did not relate to the grade of arthrosis either. In their thesis, Knirk and Jupiter describe the development of arthrosis in 91 % in 6 years after the intraarticular radius fracture surgery. 52 out of 66 patients in another study from Sweden achieved a good functional result in 9–13 years regardless of the type of fracture; arthrosis developed in one of them only. Conclusion: Fractures of the distal radio, interfering with the radiocarpal joint with a deficit of more than 2 mm, represent a major risk factor for the development of post-traumatic arthrosis, leading to painful restriction in wrist function. Despite this finding, however, wrist function is often acceptable to patients, without the need of indication for surgery.
PURPOSE OF THE STUDY The incidence of pelvic fractures in geriatric population has been increasing. The diagnostic method of first choice is plain pelvic anteroposterior X-ray which, however, mostly reveals merely the pubic rami fractures. The pain caused by undiagnosed lesion of the posterior pelvic segment may substantially reduce the patient s mobility, thus also their self-sufficiency which is crucial in elderly patients. The purpose of this prospective study was to evaluate the incidence of an occult injury to the posterior pelvic ring in patients with an X-ray finding of pubic rami fractures only. MATERIAL AND METHODS Throughout a three-year period (2017-2019), the incidence of an occult injury to the posterior pelvic ring was evaluated by means of a CT scan in 50 patients aged 65 years and over, in whom the plain anteroposterior pelvic radiograph initially revealed only the pubic rami fractures. The mean age of 35 women and 15 men was 76 years (the range of 65-94 years). RESULTS In 15 patients (30%) only, the CT scan confirmed the isolated pubic rami fracture. In the remaining 35 cases (70%), the CT scan revealed an injury to the posterior pelvic segment, namely in 32 cases ipsilaterally, in one case contralaterally and in two patients bilaterally. In 4 patients (8%) only, signs of the injury to the posterior pelvic segment were subsequently found on the plain X-ray of the pelvis. DISCUSSION Diagnosis of a pubic rami fracture in geriatric patients solely based on the performed X-ray can be misleading. It has been proven in our prospective study that majority of injuries to posterior pelvic ring is not detected on the plain X-ray, which is also the conclusion arrived at by foreign authors. The CT scan alone can safely determine the actual extent of the pelvic injury. While the isolated injuries to the anterior pelvic ring show biomechanical stability, and thus are less painful and can be successfully treated non-operatively, the associated injuries to the posterior pelvic ring can cause a certain degree of instability, which has to be reflected in treatment strategy. CONCLUSIONS Injuries to the posterior pelvic segment in geriatric population are much more frequent than expected. They are, however, rarely distinguishable on a plain radiograph. Often times, only the pubic rami fractures are clearly visible. The fractures of posterior segment tend to be accompanied by a higher number of complications and a worse prognosis. A reliable method to detect these injuries is the unenhanced CT scan of the pelvis that should be performed routinely in all the patients with pubic rami fractures identified on a radiograph. In cases when pain substantially limits the mobilisation of the patients, minimally invasive surgical treatment should be considered. Key words: pelvic ring injury, pubic rami, geriatric population.
- MeSH
- fraktury kostí * diagnostické zobrazování epidemiologie MeSH
- fraktury páteře * MeSH
- lidé MeSH
- pánev MeSH
- pánevní kosti * diagnostické zobrazování zranění MeSH
- prospektivní studie MeSH
- retrospektivní studie MeSH
- senioři nad 80 let MeSH
- senioři MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- senioři nad 80 let MeSH
- senioři MeSH
- ženské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
PURPOSE OF THE STUDY The preoperative planning in habitual dislocation of the patella should take into account all pathologies and the procedure should address all abnormalities. One of them might be also the rotational deformity of the femur. The purpose of this prospective study was to confirm the hypothesis that the only correction of pathological femoral anteversion by derotational intertrochanteric osteotomy (in the absence of another pathology) or the correction of femoral anteversion with simultaneous reconstruction of the patellofemoral joint provide adequate stability for the patellofemoral joint, with respect to the elimination of the risk of recurrent dislocation of the patella. MATERIAL AND METHODS In the course of 15 years, 17 patients (20 knee joints) with habitual dislocation of the patella were included in the study, in whom the CT scan also confirmed the femoral anteversion of 35° and greater. The group was female-dominant, often with BMI > 30. The mean age was 26 years. In 4 cases only derotational intertrochanteric osteotomy was performed, in 16 patients the osteotomy was followed by the stabilization of the patella in the knee region (always individually in dependence on the diagnosed pathology), of whom in 2 cases as the second step procedure because of thrombophilic disorders detected earlier. Immediately after the surgery, or at 6 weeks postoperatively (depending on the knee procedure done), individual rehabilitation was commenced. Partial weight bearing was recommended for the period of 3 months after the surgery. The mean follow-up period was 39 months (minimum of 36 months). RESULTS In one case a failure of osteosynthesis was observed and revision osteosynthesis with an intramedullary nail was performed. In all the other cases, primary healing of the osteotomy was achieved. The other complications were less significant (1 case of asymptomatic deep vein thrombosis of the lower limb, evacuation of subcutaneous haematoma in 1 case, 3 cases of the knee stiffness solved by manipulation under general anaesthesia at 6 weeks after surgery). Recurrent patellar dislocation was not observed in any of the patients. No pain in the upper thigh was reported by patients during the last follow-up control (at least 3 years postoperatively). Three female patients reported an isolated feeling of patellar instability. DISCUSSION There are very few studies focusing on the femoral derotational osteotomy for habitual dislocation of the patella in world literature. If any at all, they concern supracondylar and not intertrochanteric femoral osteotomy and the groups of patients were smaller than the group evaluated by us. CONCLUSIONS Preoperative planning for habitual dislocation of the patella should definitely reflect all pathologies. Therefore, the femoral derotational osteotomy should certainly be mastered by the orthopaedic surgeon, though it is a larger and more exacting procedure than patellar stabilizations in the knee region. Indications for this type of osteotomy should include anteversion greater than 30°, or 35°. The derotational intertrochanteric osteotomy alone or its combination with the stabilization of the patella in the knee region brings reliable results with no risk of recurrent dislocation. Key words: patella, habitual dislocation, femur, anteversion, derotational osteotomy.
- MeSH
- dospělí MeSH
- femur diagnostické zobrazování chirurgie MeSH
- kolenní kloub MeSH
- lidé MeSH
- osteotomie MeSH
- patela * MeSH
- patelofemorální kloub * diagnostické zobrazování chirurgie MeSH
- prospektivní studie MeSH
- Check Tag
- dospělí MeSH
- lidé MeSH
- ženské pohlaví MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
PURPOSE OF THE STUDY The elbow is a highly constrained synovial hinge joint that frequently becomes stiff after injury. Grade 4 elbow stiffness (ankylosis) is a strongly limiting factor in the patient s daily activities and is difficult to treat. Hinged external fixation of the elbow provides the advantages of static fixation with the benefits of continued motion of the joint. The goal of our study was to assess the improvement in the range of motion of the elbow after surgical arthrolysis using a posterior extensile approach to the joint with or without using external fixation. MATERIAL AND METHODS Sixteen patients aged between 19 and 46 years with grade 4 elbow stiffness were operated on. The stiffness was caused by the following pathologies: 7 elbow dislocations, 3 radial head fractures, 4 distal humeral fractures, 2 fracture-dislocations. The average range of motion before surgery was 14° (range 0°-20°). The average interval between primary injury and arthrolysis was 24 months (9-60 months). The clinical assessment before and after the surgery was based on the Mayo Elbow Performance Score (MEPS). The average follow-up was 30 months (18-50 months). Arthrolysis was completed by application of an external fixator in eight patients. RESULTS A few common complications were observed, including the injury to adjacent neurovascular structures (two cases of temporary irritation of the ulnar nerve, one case of temporary irritation of the radial nerve) and three cases of pin-track infections. None of the patients showed elbow instability. In Group I, in which external fixation was used, the average MEP score increased from 51 points (range, 30 to 70) to 78 points (range, 55 to 90). The average range of motion at the final follow-up was 93° (range, 75°-135°). In Group II, in which no external fixation was used, the average MEP score increased from 53 points (range, 35 to 70) to 76 points (range, 55 to 85). The gain in flexion-extension was 88° (range, 65°-135°). The final improvement in the range of motion depended mostly on the severity of preoperative stiffness and subsequent surgery. DISCUSSION The surgical arthrolysis of the ankylosed elbow is not a procedure commonly performed by majority of hospitals. A precise surgical technique is a prerequisite for success of the procedure. The type of injury did not seem to influence the final result. Articular external fixation potentially provides stability while permitting the movement. CONCLUSIONS Open arthrolysis of a severe elbow contracture results in a substantial gain in motion (with or without using elbow external fixation) and gives reliable long-lasting results. The minimal improvement in motion provided by the hinge fixator does not justify the associated increase in the risk of complications. Key words:stiffed elbow, arthrolysis, external fixation.
- MeSH
- dospělí MeSH
- externí fixátory * MeSH
- fixace fraktur MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- loket MeSH
- loketní kloub * chirurgie MeSH
- mladý dospělý MeSH
- nemoci kloubů * MeSH
- retrospektivní studie MeSH
- rozsah kloubních pohybů MeSH
- výsledek terapie MeSH
- Check Tag
- dospělí MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- mladý dospělý MeSH
- Publikační typ
- časopisecké články MeSH
