Mikrobiota osídlující různé tělní oddíly poskytuje za fyziologických podmínek člověku komplexní podporu, která se výrazně podílí na jeho zdraví. Je proto přirozené, že k rozvoji mikrobioty dochází již ve velmi časných fázích ontogenetického vývoje. Přes kontroverznost tvrzení máme jasné důkazy přítomnosti bakterií ve fetálních tkáních ve druhém trimestru intrauterinního vývoje s prokázanou imunitní reakcí plodu na ně. Podstatným pozitivním podnětem pro rozvoj mikrobioty je porod per vaginam a kojení. Tím matka předá kojenci selektivní vzorce své mikrobioty. Prebiotika mateřského mléka stimulují rozvoj mikrobioty trávicí trubice, jejichž definitivní vzor je ovlivněn časově optimálním zařazením pevné stravy. V časném postnatálním období dochází vysoce regulovaně k osídlení ústní dutiny, kůže a dýchacího systému. Dysbiotické osídlovací vzory získané v časném dětství mají nezvratné negativní dopady na zdraví člověka po celý další ontogenetický vývoj.
Microbiota occupying different body compartments under physiological circumstances provides the complex support participating substantially on human health. It is therefore natural that the expansion of microbiota takes place very early during ontogenetic development. Despite some controversy, there is substantial evidence of the presence of bacteria in the tissue of midterm fetuses, with documented immune response to these bacterial stimuli. The optimal stimulus for the development of body microbiota is vaginal birth and breast‐feeding. Selective maternal microbial patterns are transferred to the newborn this way. Mother milk is enriched with prebiotic oligosaccharides, which are essential for the stimulation of gut microbiota of a toddler. The final shape of gut microbiota in a breast‐fed kid very much depends on the optimal timing of solid food introduction. Highly regulated gradual development of oral cavity, respiratory tract and skin microbiota is seen early in the postnatal period. Abnormal dysbiotic microbial patterns gained early in childhood may exert and irreversible negative influence on further ontogenetic development.
Diagnostika jaterních chorob sestává ze dvou kroků: určení příčiny jaterního poškození a stanovení jeho pokročilosti, čímž se myslí zejména vyloučení přítomnosti pokročilé jaterní fibrózy. Pro tyto účely nelze využít jednotlivé rutinní laboratorní parametry ani běžnou abdominální sonografii, která uspokojivou senzitivitu vykazuje až u velmi pokročilých strukturálních změn jater při cirhóze. Zlatým standardem v diagnostice jaterní fibrózy je v současné době hodnocení tuhosti jaterní tkáně pomocí jaterní elastografie. Její dostupnost je však v běžné praxi omezená, a proto tato metoda není vhodná ke screeningu rozsáhlých skupin pacientů, kteří jsou v riziku rozvoje či přítomnosti jaterní fibrózy (diabetici, pacienti s obezitou, metabolickým syndromem, nadměrnou konzumací alkoholu apod.). Z tohoto důvodu jsou do rutinní praxe zaváděny tzv. neinvazivní skórovací indexy využívající kombinaci většinou běžně dostupných klinických dat a laboratorních parametrů. Pravděpodobně nejvíce využívaným je index FIB‐4, jehož použití v rutinní praxi doporučují téměř všechny odborné organizace. Jeho stanovení je rychlé, nepřináší zvýšené náklady (kalkuluje se z rutinně dostupných dat: věk, hodnoty AST, ALT, trombocyty) a dokáže s uspokojivou přesností primárně vyloučit přítomnost pokročilé jaterní choroby. Jeho hlavní nevýhodou je relativně vyšší podíl falešně pozitivních výsledků, o čemž mj. pojednává také následující text.
Evaluation of liver disease consists of two steps in general: finding out why the liver is damaged and establishing the severity of its damage, especially ruling out an advanced liver cirrhosis. Neither routine laboratory parameters, nor a common abdominal utrasonography (achieving an acceptable sensitivity for very advanced structural cirrhotic changes only) are useful in this context. Liver elastography, quantifying the liver stiffness, represents a current gold standard in the evaluation of liver cirrhosis. Its availability, however, is limited in everyday clinical practice, making it unsuitable for screening of large patient groups at risk of this condition (diabetics, obese patients, metabolic syndrome sufferers, excessive alcohol users etc.). Thus, so called non‐invasive scoring systems are being introduced in clinical practice, using combinations of easily available clinical data and laboratory parameters. FIB‐4 is probably the most popular one, being recommended by virtually all expert organizations. The calculation of FIB‐4 is fast, cheap (using routine information such as age, AST and ALT levels, thrombocyte count) and capable of excluding an advanced liver disease with reasonable accuracy. Its main drawback consists of relatively high percentage of false positive results – a problem discussed in detail below.
