Cíl: Předsudky a diskriminující postoje vůči lidem s duševním onemocněním jsou běžné mezi laickou i zdravotnickou veřejností. Cílem studie bylo zjistit postoje psychiatrů vůči pacientům v České republice a ověřit souvislost mezi stigmatizujícími postoji a proměnnými týkajícími se profese, jako jsou například poskytování psychoterapie a zájem o kazuistické semináře, supervizi nebo balintovské skupiny. Materiál a metoda: Tato průřezová studie je součástí celoevropského mezinárodního výzkumu zaměřeného na stigmatizaci lidí s duševním onemocněním mezi psychiatry. V České republice se výzkumu účastnilo 222 psychiatrů pro dospělé a dětských a dorostových psychiatrů. Respondenti vyplnili Škálu stigmatizujících postojů pro poskytovatele zdravotní péče (Opening Minds Stigma Scale for Health Care Providers; OMS-HP-CZ). Sběr dat probíhal formou online dotazníkového šetření v srpnu a září 2020. Výsledky: Soubor 222 psychiatrů sestával z 64,3 % žen, 86 % psychiatrů pro dospělé, 32 % respondentů bylo ve věku mezi 24 a 35 lety a 53,6 % pracovalo v lůžkových zařízeních. Polovina respondentů uvedla, že zažila diskriminaci kvůli své profesi. V celkovém skóre škály OMS-HC-CZ dosahovali psychiatři příznivého výsledku, tedy v dolní polovině skórovacího rozmezí (43,7 % skóru). Méně stigmatizující postoje vůči lidem s duševním onemocněním byly statisticky významně spjaty s vlastní zkušeností s psychickými problémy, s vyhledáním psychiatrické léčby a s existencí přátel se zkušeností s duševním onemocněním. Statisticky významně příznivější postoje byly asociovány s poskytováním psychoterapie a zájmem o účast v kazuistických seminářích, supervizi nebo balintovských skupinách. Psychiatři zaměstnaní na lůžkových odděleních vykazovali méně stigmatizující postoje než ti ambulantní, byť rozdíl nedosáhl statistické významnosti. Závěr: Výsledky studie podporují význam psychoterapie, kazuistických seminářů, supervizí a balintovských skupin v redukci stigmatizujících postojů psychiatrů vůči pacientům. Tyto aktivity jsou v zájmu psychiatrů i jejich pacientů, a proto by se měly stát součástí celoživotního vzdělávání i každodenního klinického provozu, jelikož mohou kultivovat pracovní prostředí, předcházet syndromu vyhoření a minimalizovat tak chronický stresor, jímž stigmati-zující postoje vůči pacientům nepochybně jsou. Destigmatizace psychiatrické profese je ve veřejném zájmu, jelikož je zdrojem diskriminujících postojů vůči psychiatrům a překážkou rozvoje oboru.
Aim: Prejudice and discriminatory attitudes towards people with mental illness are common among the general public and the medical community. The aim of the study was to determine the attitudes of psychiatrists towards patients in the Czech Republic and to examine the association between stigmatizing attitudes and variables related to the profession, such as the provision of psychotherapy and interest in supervision or Balint groups. Material and method: This cross-sectional study is part of an international study on the stigmatization of people with mental illness among psychiatrists in Europe. In the Czech Republic, 222 adult and child and adolescent psychiatrists participated in the research. Respondents completed the Opening Minds Stigma Scale for Health Care Providers (OMS-HP-CZ). Data collection was conducted via an online questionnaire survey in August and September 2020. Results: The sample of 222 psychiatrists consisted of 64.3% women, 86% adult psychiatrists, 32% of respondents were aged between 24-35 years and 53.6% worked in inpatient settings. Half of the respondents reported having experienced discrimination because of their profession. In the overall OMS-HC-CZ score, psychiatrists scored favourably, in the lower half of the scoring range (43.7% of the score). Less stigmatizing attitudes toward people with mental illness were statistically significantly associated with their own experience of mental health problems, seeking psychiatric treatment, and having friends with experience of mental illness. Statistically significantly more favorable attitudes were associated with the provision of psychotherapy and interest in participating in supervision, or Balint groups. Psychiatrists employed in inpatient wards showed less stigmatising attitudes than outpatient psychiatrists, although the difference was not statistically significant. Conclusion: The results of the study support the importance of psychotherapy, supervision and Balint groups in reducing stigmatizing attitudes of psychiatrists towards patients. These activities are in the interest of both psychiatrists and their patients and should therefore become part of lifelong learning and daily clinical practice, as they can cultivate the work environment, prevent burnout syndrome, and minimize the chronic stressor that stigmatizing attitudes towards patients undoubtedly are. The destigmatisation of the psychiatric profession is necessary as it can contribute to discriminatory attitudes towards psychiatrists and is an obstacle to the development of the profession.
Cieľ: Cieľom príspevku je poukázať na prínos lekára Michala Turčeka v boji proti alkoholizmu v povojnovom Československu. Z jeho iniciatívy vznikla Protialkoholická liečebňa v Bratislave-Dúbravke, prvá inštitúcia zameraná na dlhodobú liečbu pacientov závislých na alkohole na Slovensku v povojnovom období. Materiál a metóda: Pri spracovaní danej problematiky sme vychádzali z dostupných archívnych zdrojov, predovšetkým zo Slovenského národného archívu, z Archívu Rektorátu Univerzity Komenského a z dobovej časopiseckej literatúry. Pramene sme podrobili obsahovej analýze, historickej komparácii a kritickej reflexii. Výsledky: Psychiater Michal Turček sa v klinickej praxi dlhodobo venoval prevencii a liečbe alkoholizmu. Protialkoholickú liečebňu v Bratislave-Dúbravke založil v roku 1961. Zaviedol v nej viaceré progresívne formy liečby, nové farmakologické postupy, špeciálne metódy psychoterapie, ako aj terénnu a pracovnú terapiu. Liečebňa ukončila svoju činnosť v roku 1966. Záver: Psychiater M. Turček sa zaslúžil nielen o zriadenie protialkoholickej liečebne, ale svojou odbornou činnosťou vytvoril základy modernej adiktológie na Slovensku.
Aim: The aim of the contribution is to highlight the contribution of doctor Michal Turček in the fight against alcoholism in post-war Czechoslovakia. On his initiative was established the Alcoholism Treatment Centre in Bratislava-Dúbravka, the first institution focused on the treatment of chronic alcoholics in Slovakia in the post-war period. Material and method: When processing the issue, we used available archival sources, primarily from the Slovak National Archives, from the Archive of the Rectorate of the Comenius University and from periodical literature. We subjected the sources to content analysis, historical comparison and critical reflection. Results: Psychiatrist Michal Turček has long devoted himself to the prevention and treatment of alcoholism in clinical practice. He founded the Alcoholism treatment centre in Bratislava-Dúbravka in 1961. In it, as part of the complex treatment, he introduced several progressive forms of treatment, new pharmacological procedures, special methods of psychotherapy, as well as field and occupational therapy. The clinic closed its operations in 1966. Conclusion: Psychiatrist M. Turček was not only responsible for the establishment of an Alcoholism treatment centre, but with his professional activity he created the basics of modern addictionology in Slovakia.
Bezpečný úchop a správné držení nespolupracujících pacientů ohrožujících sebe či své okolí jsou důležité dovednosti, které pomáhají zdravotníkům zvládat nepříjemné situace při poskytování zdravotních služeb a zajistit bezpečnost pro okolí i pacienta samotného. V českém prostředí se problematice bezpečného úchopu a držení nevěnuje tak velká pozornost jako v některých okolních zemích, kde v určitých případech nevhodné držení pacienta vyústilo v jeho poškození. V následujícím textu se věnujeme zejména rizikovosti používání tzv. pro-nační polohy.
Safe handling and correct holding of uncooperative patients who pose a threat to themselves or their surroundings are important skills that help healthcare professionals manage difficult situations when providing healthcare services and ensure the safety of the surroundings and the patient themselves. In the Czech environment, the issue of safe handling and holding has not received as much attention as in some neighbouring countries, where in some cases inappropriate holding has resulted in patient harm. In the following text, we focus on the risks of using the pronation position.
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) je neurobehaviorální porucha, která, i když je obvykle poprvé diagnostikována v dětství, často přetrvává do adolescence a dospělosti. V celosvětovém měřítku dle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) postihuje přibližně 5 až 8 % dětí, zejména chlapce. Symptomaticky je tato porucha značně heterogenní, a to ve vztahu k charakteru symptomů i jejich intenzity, tj. stav se může pohybovat od dominující nízké/špatné pozornosti až po převažující hyperaktivitu a impulzivitu nebo kombinaci obojího. I navzdory pokrokům v oblasti neuropsychiatrie přesná etiologie zůstává neobjasněna (faktory genetické, intrauterinní, environmentální aj.). Léčba je vždy komplexní, přičemž zcela fundamentální roli sehrává psychoterapie a kognitivně-behaviorální léčba v případě potřeby vhodně doplňovaná i o možnosti farmakoterapie. Nepostradatelná je potřeba vhodné edukace směrem ke všem, kteří se podílejí na péči o dítě (tj. nikoliv pouze směrem k rodičům, nýbrž také k širšímu okolí, včetně učitelů). Zdaleka ne každý nemocný vyžaduje medikamentózní léčbu. Jakkoliv její možnosti nejsou nikterak široké, v obecné rovině se lze rozhodovat mezi léčivými látkami ze skupiny psychostimulancií (methylfenidát či deriváty amfetaminu) a látkami postrádajícími stimulační účinek (atomoxetin). Inovativní medikamentózní přístup představuje v České republice nově dostupná léčivá látka lisdexamfetamin, o které je v článku pojednáno, a to jak z hlediska ryze farmakologického, tak i klinického. Jde o primárně neúčinnou látku (proléčivo), která je dominantně v erytrocytech transformována na farmakologicky účinný dextroamfetamin. Vedle průkazu své terapeutické účinnosti i bezpečnosti v dané indikaci je pro nemocné příznivý i způsob dávkování spočívající v užití jediné denní dávky, a to bez ohledu na současný příjem stravy.
Attention deficit hyperactivity disorder (ADHD) is a neurobehavioral disorder that, while usually first diagnosed in childhood, often persists into adolescence and adulthood. Globally, according to the World Health Organization (WHO), it affects approximately 5 to 8% of children, especially boys. Symptomatically, this disorder is highly heterogeneous in relation to the nature of symptoms and their intensity, i.e. the condition can range from dominating low/poor attention to predominant hyperactivity and impulsivity or a combination of both. Despite advances in the field of neuropsychiatry, the exact aetiology remains unclear (genetic, intrauterine, environmental, etc.). Treatment is always comprehensive, with psychotherapy and cognitive-behavioral treatment playing a fundamental role, suitably supplemented by pharmacotherapy options if necessary. The need for appropriate education towards all those involved in the childcare (i.e. not only towards parents, but also towards the wider environment, including teachers) is indispensable. Not every patient requires drug treatment. Although its possibilities are not very wide, in general it is possible to choose between active substances from the group of psychostimulants (methylphenidate or amphetamine derivatives) or substances lacking a stimulating effect (atomoxetine). An innovative drug approach is represented by the newly available active substance lisdexamfetamine, which is discussed in the article, both from a purely pharmacological and clinical point of view. It is primarily an inactive substance (prodrug) that is dominantly transformed in erythrocytes into pharmacologically active dextroamphetamine. In addition to demonstrating its therapeutic efficacy and safety in the given indication, the dosage method consisting of the use of a single daily dose, regardless of the current food intake, is also favourable for patients.
