Hrozící či již manifestní násilné jednání plynoucí z duševního onemocnění je jednou z příčin hospitalizace. Syndrom násilného jednání zahrnující psychotické, impulzivní a predační násilí vyžaduje správnou diagnostiku daného konání a specifické intervence k zabránění manifestace násilí. V současné době převažuje posouzení míry rizika násilného jednání prostým klinickým hodnocením, na druhou stranu se nabízí široká paleta diagnostických škál. Tyto nástroje ulehčují diagnostiku a zefektivňují kroky léčby násilného jednání i přístup celého ošetřovatelského týmu. Zavádění takových nástrojů dává naději na tzv. patient-tailored medicine, ve smyslu ovlivnění konkrétních symptomů, interakcí či organizace péče. Cílem našeho nesystematického přehledového článku je poskytnout základní přehled efektivních škál pro hodnocení rizika násilného jednání.
The threat or manifestation of violent behaviour as a result of mental illness is one of the reasons for hospitalisation. The syndrome of violent behaviour, including psychotic, impulsive and predatory violence, requires a correct diagnosis of the behaviour and specific interventions to prevent the manifestation of violence. At present, the assessment of the risk of violent behaviour is mainly based on a simple clinical assessment, but a number of diagnostic scales are available. These tools facilitate diagnosis and make the treatment of violent behaviour and the approach of the whole care team more effective. The introduction of such tools offers the hope of patient-tailored medicine, in the sense of influencing the specific symptoms, interactions or organisation of care. The aim of our text is to provide a nonsystematic review of effective scales for assessing the risk of violent behaviour.
Lidé trpící závažným psychickým onemocněním jsou ohroženi zvýšeným rizikem výskytu různých forem násilné viktimizace, především domácího či sexuálního násilí. Viktimizace negativně ovlivňuje projevy duševního onemocnění a kvalitu života pacientů. Jen málokdy pacienti informují svého terapeuta o tom, že se stali obětí násilí. Tento článek navazuje na článek Viktimizace pacientů s psychotickým onemocněním (I.) a zabývá se viktimizací pacientů se závažným psychickým onemocněním. Výskyt viktimizace u pacientů se SMI se pohybuje v rozmezí od 22,5 do 71,2 %. Tato rozpětí jsou široká. Hlavními důvody jsou podle našeho názoru: I) nepřesnosti v definici viktimizace, II) heterogenita zkoumaných souborů a III) reportování viktimizace za různá časová období. Více než čtvrtina pacientů se SMI (vážený průměr 27,9 %) byla během 12 měsíců obětí násilné viktimizace. I když komorbidní PTSD se vyskytuje u 15-43 % pacientů, diagnostikována je jen výjimečně. Pro studium prevalence viktimizace je důležitá shoda na definování tohoto pojmu. Bez této shody jsou rozpětí viktimizace v různých článcích poměrně široká. Pro další zkoumání viktimizace je podstatné ji jednotným způsobem definovat, zmapovat společný výskyt viktimizace, násilí, agrese a autoagresivních projevů a detailněji zkoumat jejich vzájemný vztah. Důležitým úkolem je zlepšení diagnostiky komorbidity psychotických poruch a viktimizace a jejích důsledků, protože otevírá dostupnou a známou cestu ke zlepšení prognózy onemocnění.
People suffering from serious mental illness are at increased risk of various forms ofviolent victimisation, especially domestic or sexual violence. Victimisation negatively affects the manifestations of mental illness and the quality of life of patients. Patients rarely inform their therapist that they have been victims of violence. This article is a follow-up to the article Victimization of patients with psychotic illness (I.) and deals with the victimization of patients with serious mental illness. The prevalence of victimization in patients with SMI ranges from 22.5 to 71.2%. These ranges are wide. The main reasons, in our opinion, are (I) inaccuracies in the definition of victimization, (II) heterogeneity of the study cohorts, and (III) reporting of victimization over different time periods. More than a quarter of SMI patients (weighted mean 27.9%) were victims of violent victimization during the 12 months. Although co-morbid PTSD occurs in 15-43% of patients, it is rarely diagnosed. Consensus on the definition of this term is important for studying the prevalence of victimization. Without this consensus, the ranges of victimization across articles are quite wide. To further explore victimization, it is essential to define it in a consistent way, to map the co-occurrence of victimization, violence, aggression and self-aggression, and to examine their interrelationships in more detail. Improving the diagnosis of comorbidity of psychotic disorders and victimization and its consequences is an important task, as it opens an accessible and
Trauma v dětství se pravděpodobně uplatňuje jako jeden z kauzálních faktorů psychotických poruch a trauma v dospělosti se negativně podílí na průběhu těchto poruch. Detekce traumat v klinické praxi je ale nedostatečná. Naše práce navazuje na systematický článek Látalové, Kamarádové a Praška z roku 2014 a zaměřila se na data o specifických typech viktimizace u pacientů s psychotickými poruchami. V první části přinášíme data o viktimizaci u pacientů s psychotickými poruchami. Výskyt viktimizace u pacientů s psychotickou poruchou se pohybuje v rozmezí od 30,4 do 74,1 %. Toto rozpětí je široké. Hlavními důvody jsou podle našeho názoru: I) nepřesnosti v definici viktimizace, II) heterogenita zkoumaných souborů a III) reportování viktimizace za různá časová období. Čtvrtina pacientů (vážený průměr 24,8 %) s psychotickou poruchou byla během 12 měsíců obětí násilné viktimizace. Fyzickou viktimizaci v dětství zažila pětina a sexuální šestina pacientů s psychózou (21,2 % a 16,4 %). Komorbid-ním PTSD trpí 15 až 20 % pacientů. Tyto komorbidity ale nejsou v české klinické praxi diagnostikovány. Diagnostika komorbidity psychotických poruch, viktimizace a jejích důsledků je důležitým úkolem, který otevírá dostupnou cestu ke zlepšení prognózy psychotického onemocnění. Bohužel, léčba PTSD jako komorbidity psychózy v ČR není zavedena a její efektivita zkoumána.
Trauma in childhood is likely to be a causal factor in psychotic disorders, and trauma in adulthood negatively contributes to the course of these disorders. However, the detection of trauma in clinical practice is inadequate. Our paper builds on the 2014 systematic review by Látalová, Kamarádová and Praško and focuses on data on specific types of victimization in patients with psychotic disorders. In the first part, we present data on victimization in patients with psychotic disorders. Prevalence of victimization in patients with psychosis varies from 30.4 to 74.1%. This range is wide. In our opinion, the main reasons for this are (I) inaccuracies in the definition of victimization, (II) heterogeneity of the cohorts studied, and (III) reporting of victimization over different time periods. A quarter of patients (weighted mean 24.8%) with psychotic disorder were victims of violent victimization during the 12 months. One-fifth and one-sixth of patients with psychosis experienced physical and sexual victimization in childhood (21.2% and 16.4%, respectively). Between 15% and 20% of patients suffered from comorbid PTSD. However, these comorbidities are not diagnosed in Czech clinical practice. Diagnosis of comorbidity of psychotic disorders, victimization and its consequences is an important task that path the way to improve the prognosis of psychotic illness. Unfortunately, the treatment of PTSD as a comorbidity of psychosis is not established in the Czech Republic and its effectiveness has not been investigated.
Jsou shrnuty poznatky o rizikových faktorech a biomarkerech Alzheimerovy nemoci (AD), které jsou základem pro poznání patofyziologie onemocnění a pro rozpoznání buněčných cílů nových léčiv. Hlavními cíli nových léčiv pro AD jsou procesy spojené s neurotoxicitou amyloidu beta (A?) a tau proteinu, narušenou neurotransmisí, metabolickou dysregulací, mitochondriální dysfunkcí, oxidačním stresem, neurozánětem, neuroplasticitou, proteostází a proteinopatií. Některá nová léčiva jsou zaměřena na více asociovaných buněčných procesů, jako je cholinergní deplece, toxicita glutamátu, agregace A?, hyperfosforylace tau, oxidační stres a aktivita mitochondriálních proteinů. Farmakologická intervence při AD s potenciálem být kauzální zahrnuje regulaci produkce, eliminace, šíření a vzájemné interakce oligomerů a agregátů A? (k prevenci nástupu onemocnění), oligomerů tau a neurofibrilárních klubek (k eliminaci progrese onemocnění) a mitochondriální dysfunkce (ke snížení progrese neurodegenerace). Účinnost farmakoterapie lze zvýšit vhodnou kombinací s jinými lékovými i nelékovými intervencemi a doplňky stravy.
Knowledge about risk factors and biomarkers of Alzheimer ́s disease (AD), which are the basis for understanding the pathophysiology of the disease and for identifying the cellular targets for new drugs, is summarized. The main targets of new AD drugs are processes associated with amyloid beta (A?) and tau neurotoxicity, impaired neurotransmission metabolic dysregulation, mitochondrial dysfunction, oxidative stress, neuroinflammation, neuroplasticity, proteostasis, and proteinopathy. Some new drugs target multiple associated cellular processes, such as cholinergic depletion, glutamate toxicity, A? aggregation, tau hyperphosphorylation, oxidative stress, and mitochondrial protein activity. Pharmacological intervention in AD with the potential to be causal includes targeting the production, elimination, distribution, and interactions of A? oligomers and aggregates (to prevent disease onset), tau oligomers and neurofibrillary tangles (to prevent disease progression), and mitochondrial dysfunction (to reduce neurodegeneration progression). The effectiveness of pharmacotherapy may be enhanced by appropriate combination with other drug and non-drug interventions and nutritional supplements.
Úvod: Depresivní porucha, jako jedno z nejčastějších duševních onemocnění, nepříznivě ovlivňuje životy a zdravotní stav mnoha lidí po celém světě. Vyskytuje se v jakémkoliv věku, nejčastěji však mezi 20. a 40. rokem života. Celosvětově trpí každoročně depresivními poruchami přibližně 100 milionů lidí, přičemž u řady jedinců je terapie doprovázena částečnou léčebnou odpovědí nebo přímo rezistencí k léčbě, což trvale zvyšuje potřebu hledání efektivních strategií prevence a léčby, ale také průběžné monitorování a vyhodnocování aktuálně využívaných přístupů v běžné klinické praxi. Materiály a metody: Šířeji koncipovaná studie s pracovním názvem UMBRELLA byla neintervenční, observační, multicentrická studie, jejíž první etapa je zaměřená na tzv. "real world evidence" důvodů pro změnu psychofarmakologické léčby a jejího detailního charakteru u pacientů trpících depresivní epizodou periodické depresivní poruchy. Do závěrečného vyhodnocení byla zařazena data 267 pacientů léčených v psychiatrických ambulancích v České republice, které na sondě mapující reálnou klinickou praxi participovaly. Výsledky: Analyzována byla data od 74 mužů (27,7 %) a 193 žen (72,3 %) s průměrným věkem 49 let. Změny léčby byly prováděny lékařem na základě vyhodnocení přítomných reziduálních příznaků onemocnění, přičemž nejčastějšími problémy byly perzistující depresivní nálada, únava a anhedonie. Nejčastěji používané léčivé přípravky zahrnovaly antidepresiva (např. escitalopram, venlafaxin, sertralin), atypická antipsychotika (např. quetiapin) a klasická antipsychotika (např. chlorprothixen). Úprava farmakologické léčby byla nejčastěji provedena manipulací s antidepresivy, změnou účinné látky či úpravami jejich denních dávek. Diskuse a závěr: Předkládaná naturalistická observační studie zmapovala důvody pro změnu farmakologického přístupu a vlastní charakter nově zvolené léčebné strategie. Zjištěná heterogenita způsobů manipulace s farmakologickou léčbou potvrzuje, že léčba depresivních epizod v klinické praxi probíhá individualizovaným postupem u každého jednotlivého pacienta. Zde narážíme na snahu po uplatňování doporučených postupů v léčbě tohoto rozšířeného duševního onemocnění, které velmi efektivně popisují léčbu iniciálních epizod a v případě opakovaných epizod by také měly obsahovat základní principy terapeutického přístupu k řešení této problematiky. Zjištění, že i v rámci opakovaných epizod periodické depresivní poruchy lze efektivně zasáhnout zvýšením dávky antidepresiva nebo jeho změnou, podporuje snahu po edukaci specialistů i praktických lékařů v těchto bazálních postupech léčby. Celkově studie přináší informace reflektující běžnou klinickou praxi a podtrhuje význam iniciace strategie změny farmakologického přístupu u každého pacienta, v kterékoliv etapě léčby tohoto duševního onemocnění.
Introduction: Depressive disorder, as one of the most common mental illnesses, adversely affects the lives and health of many people around the world. It occurs at any age, but most commonly between the ages of 20 and 40. Worldwide, approximately 100 million people suffer from depressive disorders each year, with many individuals experiencing partial treatment response or treatment resistance, which continually increases the need to find effective prevention and treatment strategies, as well as to monitor and evaluate currently used approaches in routine clinical practice. Materials and methods: The more broadly conceived study, working title UMBRELLA, was a non-interventional, observational, multicentre study, the first phase of which focused on the so-called "real world evidence? of reasons for changing psychopharmacological treatment and its detailed nature in patients suffering from a depressive episode of periodic depressive disorder. The final evaluation included data from 267 patients treated in psychiatric outpatient clinics in the Czech Republic that participated in the probe into their own clinical practice. Results: Data from 74 men (27.7%) and 193 women (72.3%) with a mean age of 49 years were analysed. Changes in treatment were made by the physician based on an assessment of the residual symptoms present, with persistent depressed mood, fatigue and anhedonia being the most common problems. The most commonly used medications included antidepressants (e.g., escitalopram, venlafaxine, sertraline), atypical antipsychotics (e.g., quetiapine), and classic antipsychotics (e.g., chlorprothixene). Adjustments to pharmacological treatment were most commonly made by manipulating antidepressants, changing the active ingredient, or modifying their daily doses. Discussion and conclusion: The present naturalistic observational study mapped the reasons for the change in pharmacological approach and the actual nature of the newly chosen treatment strategy. The observed heterogeneity of pharmacological treatment manipulation patterns confirms that the treatment of depressive episodes in clinical practice follows an individualized approach for each individual patient. Here, we encounter a desire for the application of recommended practices in the treatment of this widespread mental illness, which very effectively describe the treatment of initial episodes and, in the case of recurrent episodes, should provide the basic principles of a therapeutic approach to the management of this problem. The finding that, even in the context of recurrent episodes of periodic depressive disorder, effective intervention can be achieved by increasing the dose of antidepressant medication or changing it, supports the drive to educate specialists and practitioners in these basic treatment approaches. Overall, the study provides information that reflects common clinical practice and underscores the importance of initiating a strategy to change the pharmacological approach in any patient, at any stage of the treatment of this mental illness.
- MeSH
- ambulantní péče MeSH
- antidepresiva klasifikace terapeutické užití MeSH
- antipsychotika klasifikace terapeutické užití MeSH
- deprese nereagující na léčbu farmakoterapie patofyziologie prevence a kontrola MeSH
- kombinovaná farmakoterapie MeSH
- lékařská praxe založená na důkazech MeSH
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- revize medikace MeSH
- Check Tag
- lidé středního věku MeSH
- lidé MeSH
- Publikační typ
- multicentrická studie MeSH
- pozorovací studie MeSH
[Alzheimer ́s disease: pathophysiology and hypotheses]
sou shrnuty biologické hypotézy Alzheimerovy nemoci (AD) založené na poznatcích o patofyziologii AD, které slouží jako východiska pro farmakoterapeutické strategie. Pokroky v poznání úlohy rizikových faktorů a biomarkerů AD v neurodegenerativních procesech umožňují jednak upřesnění stávajících hypotéz nebo tvorbu nových, jednak zlepšení diagnostiky onemocnění, sledování progrese onemocnění a nalezení molekulárních cílů nových léčiv. Kromě amyloidové a tau hypotézy, resp. patologie amyloidu beta a tau proteinu, se při vývoji nových léčiv a studiu mechanismů jejich účinků vychází především z hypotézy mitochondriální, metabolické, neurozánětlivé, oxidačního stresu, synaptoplastické a neurotransmiterové. Významné pro pochopení patofyziologie AD se jeví poznatky o vzájemném propojení, interakcích a synergiích buněčných patologických procesů považovaných za klíčové v hypotézách AD.
Biological hypotheses of Alzheimer ́s disease (AD) based on knowledge about the pathophysiology of AD are summarized, which serve as starting points for pharmacotherapeutic strategies. Advances in the knowledge of the role of risk factors and biomarkers of AD in neurodegenerative processes allow the refinement of existing hypotheses or the generation of new ones, as well as the improvement of disease diagnostics, the monitoring of disease progression, and the discovery of molecular targets for new drugs. In addition to the amyloid and tau hypothesis, respectively the pathology of amyloid beta and tau protein, the mitochondrial, metabolic, neuroinflammatory, oxidative stress, synaptoplastic, and neurotransmitter hypotheses are being used to develop new drugs and to study the mechanisms of their action. Important for the understanding of the pathophysiology of AD is the knowledge about the interrelationships, interactions, and synergies of the cellular pathological processes that are considered to be key in the various AD hypotheses.
- MeSH
- Alzheimerova nemoc * diagnóza etiologie patofyziologie MeSH
- amyloidní beta-protein metabolismus toxicita MeSH
- biologické markery analýza MeSH
- lidé MeSH
- mitochondrie metabolismus patologie MeSH
- nervový přenos fyziologie MeSH
- neuroplasticita fyziologie MeSH
- proteiny tau metabolismus toxicita MeSH
- rizikové faktory MeSH
- signální transdukce fyziologie MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Publikační typ
- práce podpořená grantem MeSH
- přehledy MeSH
- Publikační typ
- abstrakt z konference MeSH
Již v dávné minulosti provázelo špatné zacházení, tedy chování, které v současné době označujeme jako týrání, zneužívání a zanedbávání, život pravděpodobně mnoha dětí. Tento článek podává základní přehled historických souvislostí pojmu "syndrom CAN", včetně širších společenských, odborných a klinických aspektů. První systematické či komplexní zmínky o zájmu pomáhajících profesí o problematiku týraných, zneužívaných a zanedbávaných dětí lze nalézt až v 19. století. Následně byla problematika špatného zacházení s dětmi desetiletí odbornou veřejností ignorována nebo spíše nepochopena v celém svém rozsahu. Teprve od poloviny 60. let se stalo "týrání, zneužívání a zanedbávání" jedním z hlavních témat mnohých oborů (pediatrie, psychologie, psychiatrie, sociální práce, sociální politika), což vedlo k zavedení řady termínů a definic, které však vždy pokrývají pouze vybrané aspekty špatného zacházení s dětmi, spadající do dané oblasti. Do české terminologie byl převzat syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, obecně označovaný v anglosaské literatuře jako Child Abuse and Neglect (CAN). Syndrom CAN je tvořen souborem nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti a v rodině. Jeho příčiny, mechanismy, charakter z pohledu závažnosti i dopadu na život dítěte a jeho okolí jsou značně různorodé. Ačkoliv se terminologie, názor společnosti, ale i odborníků na špatné zacházení s dětmi postupně proměňoval a vyvíjel, stále nejsme v cíli. Ochrana dětí není ani v dnešní době všude samozřejmostí. Na týrání, zneužívání a zanedbávání dětí bylo a stále je nahlíženo různě. Společensko-kulturní pojetí a právní vymezení ochrany dětí prochází nadále svým vývojem. Ještě dnes na celém světě zažije ročně až 1 miliarda dětí ve věku 2-17 let fyzické, sexuální nebo psychické násilí či zanedbávání. Domníváme se, že pro obor psychiatrie a psychologie je dnes daná tematika velmi aktuální.
Already in the distant past, child mistreatment-behavior that we currently identify as abuse and/or neglect, has probably accompanied the lives of many children. This article provides a basic overview of the historical context of the term "CAN syndrome", including the broader societal and professional aspects. The first systematic or comprehensive references to the interest of helping professions in the issue of abused and neglected children can be found only in the 19th century. Subsequently, the issue of child maltreatment was ignored or rather misunderstood in its entirety by the professional community for decades. It is only since the mid-1960s that abuse and/ or neglect has become one of the main topics in many disciplines (paediatrics, psychology, psychiatry, social work, social policy), which has led to the introduction of a number of terms and definitions, but these always cover only selected aspects of child maltreatment that fall within the field. The syndrome of the abused, abused and neglected child, generally referred to in Anglo-Saxon literature as Child Abuse and Neglect (CAN), has been adopted into Czech terminology. The CAN syndrome consists of a set of adverse symptoms in various areas of the child ́s condition and development, as well as his/her position in society and in the family. Its causes, mechanisms, and nature in terms of severity and impact on the life of the child and his/her environment, are quite diverse. Although the terminology, society ́s and professionals ́ views on child maltreatment have gradually changed and evolved, we are still not at the finish line. Even today, child protection is not a given everywhere. Child abuse, abuse and neglect have been and continue to be viewed in different ways. The socio-cultural concept and legal definition of child protection continues to evolve. However, up to 1 billion children aged 2-17 years still experience physical, sexual or psychological violence or neglect worldwide each year. We believe that for the field of psychiatry and psychology, this topic is a very actual topic today.
- MeSH
- dítě MeSH
- lidé MeSH
- ochrana práv dítěte zákonodárství a právo MeSH
- sociologické faktory MeSH
- zneužívané dítě * dějiny psychologie zákonodárství a právo MeSH
- Check Tag
- dítě MeSH
- lidé MeSH
- Publikační typ
- přehledy MeSH
