Úvod: Analýza tělesného složení pomocí ct vyšetření se v současnosti ukazuje jako významný prognostický nástroj u pacientů s indikací k transkatétrové implantaci aortální chlopně (tAVi). Její rutinní využití v klinické praxi je však limitováno složitostí dostupného softwaru a vysokými technickými nároky. naším cílem bylo vyvinout a validovat webovou aplikaci, která by zjednodušila používání existujícího softwaru AutoMAticA při hodnocení tělesného složení v rámci předintervenčního vyšetření před tAVi. Metody: Vyvinuli jsme webové rozhraní integrující již validovaný software AutoMAticA, který využívá umělou inteligenci pro automatickou segmentaci tkání. Systém analyzuje předintervenční ct snímky a auto- maticky vypočítává index kosterního svalstva, objem viscerálního a podkožního tuku. Aplikace zpracovává soubory DicoM a generuje přehledné reporty včetně segmentovaných snímků a kvantitativních parametrů. Výsledky: testování systému prokázalo průměrnou dobu analýzy 21 sekund od nahrání snímků po zobrazení výsledků. uživatelské hodnocení pěti klinickými lékaři potvrdilo jednoduchost použití a klinickou využitel- nost. Analýza ilustrativních případů odhalila významné rozdíly mezi hodnocením pomocí BMi a ct analýzou tělesného složení, například u případů sarkopenické obezity nebo zachované svalové hmoty, které by při použití samotného BMi zůstaly neodhaleny. Závěr: Vyvinuté uživatelské rozhraní představuje praktické řešení pro hodnocení tělesného složení u pacientů před tAVi. Systém efektivně překlenuje mezeru mezi pokročilými analytickými možnostmi validovaného softwaru AutoMAticA a klinickou praxí díky intuitivnímu uživatelskému rozhraní. toto řešení by mělo v budoucnu umožnit přesnější stratifikaci rizika a individualizovanější přístup k pacientům s indikací k TAVI.
Background: CT-derived body composition analysis has emerged as a powerful prognostic tool for TAVI patient outcomes. However, widespread clinical implementation remains limited by complex software requirements and technical expertise barriers. This study aims to develop and validate an accessible web-based interface that streamlines the implementation of existing AutoMATiCA's validated CT-based body composition assessment in the pre-TAVI evaluation workflow. Methods: We developed a web-based interface integrating the validated AutoMATiCA's AI-driven segmentation software for automated body composition assessment. The system analyses pre-procedural CT scans to quantify Skeletal Muscle Index, Visceral Adipose Tissue, and Subcutaneous Adipose Tissue. The interface accepts DICOM files and patient data, generating comprehensive reports including segmented images and measurements. Results: System evaluation demonstrated an average analysis time of 21 seconds from upload to results display. User experience assessment with five clinicians showed unanimous positive feedback regarding acces- sibility and utility. Technical validation confirmed accurate tissue segmentation and quantification capabilities. Analysis of illustrative cases demonstrated significant discrepancies between BMI-based assessment and CT-derived body composition analysis, revealing conditions such as sarcopenic obesity and preserved muscle mass that would be missed by BMI evaluation alone. Conclusion: This technical solution provides an accessible, integrated approach to body composition assessment in TAVI patients. Building upon the validated AutoMATiCA software, the system successfully bridges the gap between complex analysis capabilities and clinical practicality through an intuitive user interface. This solution should enable more precise risk stratification and a more individualized approach to patients indicated for TAVI in the future.
Cíl: Zážitky blízké smrti (near death experience, NDE) dosud nebyly studovány u pacientů s refrakterní srdeční zástavou léčených extrakorporální kardiopulmonální resuscitací (ECPR). cílem tohoto pilotního projektu bylo zjistit výskyt NDE u pacientů z randomizované studie refrakterních srdečních zástav Prague ohcA a analyzovat rozdíly mezi pacienty resuscitovanými standardní kardiopulmonální resuscitací (KPr) a pacienty resuscitovanými metodou ecPr. Metodika: Analýza NDE pomocí standardizovaného mezinárodně používaného dotazníku pacientů z randomizované studie Prague OHCA s dlouhodobým přežitím. Srovnání výskytu nDe u pacientů po srdeční zástavě léčených standardní KPr a pacientů resuscitovaných metodou ecPr. Výsledky: Dotazník vyplnilo 44 z 60 pacientů, kteří byli dlouhodobě sledováni po studii Prague ohcA (medián věku 57,5 roku, 83 % muži, průměrná délka KPr 37,5 min), z toho 12 pacientů léčených ecPr (průměrná délka srdeční zástavy 54 min). Alespoň jeden příznak NDE prožilo celkem 15/44 pacientů (34,1 %), z toho 10/32 (31,3 %) ve skupině standardní KPr a 5/12 (41,6%) ve skupině ecPr (p = 0,52). Kritéria kompletní nDe (28 a více bodů v dotazníku nDe) splňovalo celkem 9/44 pacientů (20,5 %), z toho 6/32 (18,8 %) ve skupině standardní KPr a 3/12 (25 %) ve skupině ecPr (p = 0,65). Závěr: Výskyt NDE v našem souboru pacientů s refrakterní srdeční zástavou odpovídá výskytu NDE v dosud publikovaných studiích, které analyzovaly pacienty léčené standardní KPr s kratší délkou srdeční zástavy. numericky vyšší počet nDe u pacientů léčených strategií ecPr je hypotézu generující a nedosáhl statistické významnosti. Pro další závěry je nutná analýza větší kohorty pacientů.
Objective: Near-death experiences (NDE) have not yet been studied in patients with refractory cardiac arrest treated with extracorporeal cardiopulmonary resuscitation (ECPR). The aim of this pilot project was to determine the prevalence of NDEs in patients from the randomized Prague OHCA study with refractory cardiac arrest and to analyze differences between patients resuscitated with standard cardiopulmonary resuscitation (CPR) and those resuscitated using the ECPR method. Methods: NDEs were analyzed using a standardized and internationally validated questionnaire among long-term survivors of the randomized Prague OHCA study. The prevalence of NDEs was compared between patients treated with standard CPR and those resuscitated with the ECPR method. Results: The questionnaire was completed by 44 out of 60 patients who were followed up long-term after the Prague OHCA study (median age: 57.5 years, 83% male, average CPR duration: 37.5 minutes), including 12 patients treated with ECPR (average cardiac arrest duration: 54 minutes). At least one symptom of NDE was experienced by 15/44 patients (34.1%), including 10/32 (31.3%) in the standard CPR group and 5/12 (41.6%) in the ECPR group (p = 0.52). Criteria for a complete NDE (score ≥28 on the NDE questionnaire) were met by 9/44 patients (20.5%), including 6/32 (18.8%) in the standard CPR group and 3/12 (25%) in the ECPR group (p = 0.65). Conclusion: The prevalence of NDEs in our cohort of patients with refractory cardiac arrest corresponds to the prevalence reported in previous studies that analyzed patients treated with standard CPR and shorter durations of cardiac arrest. The numerically higher occurrence of NDEs in patients treated with the ECPR strategy is hypothesis-generating but did not reach statistical significance. Further conclusions require analysis in larger patient cohorts.
Cíl: Zhodnotit efektivitu tradičního ambulantního programu a hybridního programu kardiovaskulární rehabilitace (kR) při zlepšení tělesného složení a kardiovaskulárních rizikových faktorů u pacientů s ischemickou chorobou srdeční (ICHS). Soubor a metodika: Dvanáctitýdenní program kR dokončilo 136/169 (76 %) pacientů s ICHS, kteří absolvovali buď tradiční ambulantní (n = 91), nebo hybridní (n = 45) kR. Tělesné složení bylo hodnoceno pomocí bioelektrické impedanční analýzy. Účinnost kR byla posuzována na základě změn tělesného složení (hmotnost, svalová hmota, útrobní tuk) a kardiovaskulárních parametrů (krevní tlak, lDl cholesterol, aerobní kapacita) před programem a po programu. Výsledky: Obě skupiny prokázaly významná zlepšení v tělesném složení, kardiovaskulárních parametrech a aerobní kapacitě (+18 W vs. +19 W, obě p < 0,05). Ambulantní skupina vykázala významně vyšší nárůst svalové hmoty (+0,65 %, p < 0,05) a výraznější redukci útrobního tuku oproti hybridní skupině. Hybridní skupina měla významnější pokles systolického krevního tlaku. u žádného pacienta nebyly zaznamenány závažné nežádoucí příhody spojené s kR. Závěr: Tradiční i hybridní modely kR představují účinné přístupy ke zlepšení tělesného složení a kardiovaskulárních rizikových faktorů u pacientů s ICHS. Hybridní model navíc nabízí vyšší flexibilitu a srovnatelný bezpečnostní profil, což z něj činí atraktivní alternativu pro širší spektrum pacientů.
Objective: To evaluate the effectiveness of traditional outpatient and hybrid cardiac rehabilitation (CR) programs in improving body composition and cardiovascular risk factors in patients with coronary artery disease (CAD). Methods: A total of 136 out of 169 CAD patients completed a 12-week CR program (outpatient: n = 91, hybrid: n = 45). Body composition was assessed using bioelectrical impedance analysis, while cardiovascular parameters were measured before and after the program. Results: Both groups showed significant improvements in body composition, cardiovascular parameters, and aerobic capacity (+18 W vs +19 W; p <0.05). The outpatient group exhibited a higher increase in muscle mass (+0.65%, p <0.05) and visceral fat reduction, while the hybrid group showed a greater decrease in systolic blood pressure. No serious adverse events were reported. Conclusion: Both CR models are effective in improving body composition and cardiovascular risk factors. The hybrid model offers comparable safety and flexibility, making it an attractive alternative for a broader patient population.
Kontext: Součástí přípravy na operaci je stanovení optimálního chirurgického postupu a léčby pacienta. Ve snaze pomoci při hodnocení faktorů souvisejících s výsledkem operace byly vypracovány různé modely stratifikace rizika jako euroScore ii, skóre StS a skóre Acef ii. tyto skórovací systémy se dnes používají při stratifikaci rizika pacientů podstupujících aortokoronární bypass (coronary artery bypass graft, cABG). Dosud však není jasné, který z těchto modelů je vhodnější pro pacienty v indonésii. cílem této studie bylo porovnat systémy euroScore ii, skóre StS a skóre Acef ii u indonéských pacientů po cABG. Metody: V období od ledna 2021 do března 2023 byla provedena průřezová studie s použitím sekundárních údajů ze zdravotnických záznamů všech pacientů podstupujících cABG. Byly vytvořeny křivky operační charakteristiky přijímače (receiver operating characteristic, roc) a následně vypočtena plocha pod těmito křivkami (area under the roc curve, Auc) pro výpočet diskriminační síly každého modelu. Výsledky: Do studie bylo zařazeno celkem 131 pacientů. Mortalita celé skupiny činila 5 % (sedm jedinců). Predikovaná mortalita podle modelu euroScore ii byla 1,58 ± 2,08, při použití skóre StS to bylo 1,14 ± 1,58, a podle skóre Acef ii činila hodnota 1,60 ± 0,97. Diskriminační síla operační mortality podle plochy pod křivkou při použití systémů euroScore ii, skóre StS a skóre Acef ii činila 0,94 (95% ci 0,86–0,99; p < 0,0001), resp. 0,93 (95% ci 0,81–0,99; p < 0,0001) a 0,76 (95% ci 0,55–0,97; p < 0,05). Závěr: Z výsledků vyplývá, že systémy euroScore ii, skóre StS a skóre Acef ii mají uspokojivou diskriminační sílu. nicméně všechny uvedené modely stratifikace rizika mají své slabiny a limitace použití a je nutno je používat uvážlivě.
Background: Identifying the optimal surgical approach and therapy for a patient is an important step in the preoperative preparation process. Risk stratification models such as EuroSCORE II, STS score, and ACEF II score were created to assist in evaluating factors associated with surgical outcomes. This scoring models are now utilized to risk stratify patients having coronary artery bypass graft (CABG) surgery. However, it has not been determined which model is better for Indonesian patients. The purpose of this study was to compare EuroSCORE II, STS score, and ACEF II score in CABG patients from Indonesia. Methods: A cross-sectional study was conducted from January 2021 to March 2023 by utilizing secondary data collected from medical records of all patients undergoing CABG. Receiver operating characteristic (ROC) curves were created, and the area under the ROC curve (AUC) was calculated to measure the discriminative power of each score. Results: A total of 131 patients were included in the study. The overall observed mortality on the entire group was 7 (5%). The EuroSCORE II-predicted mortality was 1.58 ± 2.08, the STS score-predicted mortality was 1.14 ± 1.58, and the ACEF II score-predicted mortality was 1.60 ± 0.97. The discriminative ability for operative mortality by area under the curve for EuroSCORE II, STS Score, and ACEF II score was 0.94 (95% CI 0.86-0.99; p <0.0001), 0.93 (95% CI 0.81-0.99; p <0.0001), and 0.76 (95% CI 0.55-0.97; p <0.05), respectively. Conclusion: This result suggests that EuroSCORE II, STS score, and ACEF II score have satisfactory discriminatory power. However, all three risk stratification models have their own strengths and limitation in their application and should be used wisely.
- Klíčová slova
- EuroSCORE II, model stratifikace rizika, skóre ACEF II,
- MeSH
- hodnocení rizik * MeSH
- koronární bypass * MeSH
- lidé MeSH
- proporcionální rizikové modely MeSH
- zohlednění rizika MeSH
- Check Tag
- lidé MeSH
- Geografické názvy
- Indonésie MeSH
Cíl: Zjistit, zda by detekce subklinického městnání ultrazvukovým vyšetření plic (lung ultrasound, luS) pacientů se SteMi mohla pomoci předpovědět rozvoj srdečního selhání a systolické, nebo diastolické dysfunkce levé komory. Metody: Do studie bylo zařazeno 150 pacientů. u všech byla provedena úspěšná revaskularizace a při příjmu u nich nebylo z klinického hlediska přítomno srdeční selhání. Během prvních 24 hodin od příjmu u nich bylo provedeno luS s 28 plicními body a byly spočítány B-linie. Pacienti byli rozděleni do dvou skupin: 64 pacientů do skupiny luS pozitivní (se 6 nebo více B-liniemi) a 86 jedinců do skupiny luS negativní; po tříměsíčním sledování byli vyšetřeni na přítomnost srdečního selhání stupně ii nebo vyššího podle klasifikace nYhA, ejekční frakci (ef) ≤40%, a celková longitudinální deformace myokardu (global longitudinal strain, GlS) ≤–16 %. Výsledky: K rozvoji klinického srdečního selhání došlo u většího počtu pacientů ve skupině luS pozitivní (17 vs. 2 ve skupině luS negativní; p < 0,01); totéž platilo pro ef ≤ 40 % (34 vs. 3; p < 0,01) i GlS ≤ –16 % (60 vs. 58; p < 0,01). Křivky operační charakteristiky přijímače (receiver-operating characteristic, roc) prokázaly, že optimální mezní hodnota počtu B-linií pro predikci rozvoje klinického srdečního selhání i poruchy systolické funkce je 6 nebo více (senzitivita = 89,47 %, specificita = 64,62 %, resp. senzitivita = 91,89 %, specificita = 74,11 %). Analýza podskupin podle počáteční diagnózy prokázala, že predikční hodnota luS byla statisticky významná pouze v případě SteMi přední stěny. Závěry: ultrazvukové vyšetření plic u pacientů se SteMi, provedené do 24 hodin od příjmu, dokáže předpovědět rozvoj klinického srdečního selhání nebo systolické dysfunkce do tří měsíců, zvláště v případě infarktu přední stěny.
Aim: To see if the detection of subclinical congestion in STEMI patients by lung ultrasound (LUS) could be helpful in predicting the development of future heart failure, systolic dysfunction or diastolic dysfunction. Methods: 150 patients were included. All patients were successfully revascularized and were not suffering from clinical heart failure on admission. The patients had a 28-point LUS study within the first 24 hours of admission, and B-lines were counted. Patients were divided into two groups: 64 patients into the LUS positive group (with 6 or more B-lines) and 86 into the LUS negative group. They were followed-up after 3 months, looking for heart failure NYHA II or greater, ejection fraction (EF) ≤40%, and global longitudinal strain (GLS) ≤-16%. Results: More patients from the LUS positive group developed clinical heart failure (17 vs 2 in the LUS negative group, p <0.01), EF ≤40% (34 vs 3, p <0.01), GLS ≤-16% (60 vs 58, p <0.01). Optimal cutoff derived from ROC curves revealed that the best B-line number cutoff to predict clinical heart failure as well as impaired systolic function was 6 or greater (sensitivity = 89.47%, specificity = 64.62% and sensitivity = 91.89%, specificity = 74.11%, respectively). Subgroup analysis by initial diagnosis revealed that the predictive power of LUS was significant only in anterior STEMI. Conclusions: LUS in STEMI patients, performed within 24 hours of admission, is able to predict the occurrence of clinical heart failure or systolic dysfunction at 3 months, especially in anterior infarctions.
Cíl: Vztah mezi hypercholesterolemií, zvláště zvýšenými hodnotami cholesterolu v lipoproteinech o nízké hustotě (lDl-c) a ischemickou chorobou srdeční (ichS), je potvrzen důkazy z předchozích epidemiologic kých studií. Důležité bylo popsání souvislosti mezi genetickým polymorfismem a hodnotami lipidů v plazmě. cílem této studie bylo zkoumat vztah mezi variantami rs5918 t>c genu pro itGB3 a variantou rs1799837 c>t ge nu pro APo-A1 na jedné straně a metabolismem lipidů v séru na straně druhé. Pacienti a metody: Do této studie bylo zařazeno celkem 100 jedinců s ichS a 250 zdravých jedinců. u každé ho účastníka bylo provedeno základní biochemické vyšetření včetně stanovení koncentrace glukózy v séru, celkového cholesterolu (total cholesterol, tc) v séru, hodnot hDl-c, lDl-c a triglyceridů. Pro genotypizaci polymorfismů genů pro itGB3 a APo-A1 byla použita polymerázová řetězová reakce s následnou analýzou polymorfismu délky restrikčních fragmentů (restriction fragment length polymorphism, rflP). Výsledky: Pokud se týče genotypu a distribuce alel polymorfismu rs5918 t>c genu pro itGB3, vyskytovala se alela c častěji ve skupině s ichS než v kontrolní skupině (p = 0,001). Ve skupině s ichS byla navíc pozorována statisticky významná souvislost mezi genotypem rs5918 itGB3 a hodnotami celkového cholesterolu v geno typu cc na jedné straně a tc v séru a cholesterolu v lipoproteinech o vysoké hustotě (hDl-c) (p = 0,0006, resp. p = 0,016). nicméně ani v kontrolní skupině, ani ve skupině s ichS nebyla nalezena statisticky významná spojitost mezi polymorfismem rs1799837 c>t genu pro APo-A1 a biochemickými parametry. Závěr: Výsledky prokázaly, že varianta rs5918 t>c genu pro itGB3 by mohla být z klinického hlediska vý znamná jako genetický marker zvýšené vnímavosti k rozvoji ichS. Alelu c varianty rs5918 genu pro itGB3 by tak bylo možno navrhnout pro screening potenciálního rozvoje ichS u populace kyperských turků, kteří se dostaví na kontrolu k lékaři.
Aim: The relationship between hypercholesterolemia, particularly elevated low density lipoprotein-cholesterol (LDL-C) levels and coronary artery disease is recognized by the evidence from previous epidemiologic studies. Importantly, genetic polymorphisms on different genes have been reported to be associated with plasma lipid levels. In this particular study, we aimed to investigate the relationship between the ITGB3 gene rs5918 T>C and APO-A1 gene rs1799837 C>T markers and serum lipid metabolism. Patients and methods: A total of 100 subjects with CAD and 250 healthy subjects were involved in the current study. A basic biochemical analysis, including serum glucose, total serum cholesterol, HDL-C, LDL-C and triglycerides, was performed for each participant. Genotyping for the ITGB3 gene and APO-A1 gene polymorphisms was performed by polymerase chain reaction followed by restriction fragment length polymorphism (RFLP) analysis. Results: With respect to the genotype and allele distributions of ITGB3 rs5918 T>C polymorphism, the frequency of the C allele was higher in the coronary artery disease (CAD) group compared to the control group (p = 0.001). Moreover, there was a statistically significant association detected between ITGB3 rs5918 CC genotype and serum total cholesterol (TC) and high-density lipoprotein cholesterol (HDL-C) (p = 0.0006, p = 0.016, respectively) in CAD group. However there was no statistically significant association was identified between the APOA1 rs1799837 C>T polymorphism and biochemical parameters in control and CAD group. Conclusion: The results demonstrated that rs5918 T>C variant within the ITGB3 gene might have a clinical importance as a genetic marker which increases the susceptibility to CAD. Therefore, the ITGB3 gene rs5918 C allele may be offered as a screening option for CAD in Turkish Cypriot population who come in for medical check-up.
Aim: The aim of the study was to determine the feasibility of left atrial surgical ablation in patients with atrial fibrillation and concomitant cardiovascular diseases. Methods: The experiment was conducted at the Scientific and Practical Medical Centre of Paediatric Cardiology and Cardiac Surgery, Adult Clinic (Kyiv, Ukraine, 2024). A total of 69 patients who underwent surgical treatment for atrial fibrillation and concomitant cardiovascular disease took part in the study. Results: It was found that after the procedure of left atrial surgical ablation of the atrial fibrillation focus, the sinus node was the rhythm driver in 45 patients (65% of all). In 18 patients (26%), rhythm disturbances remained in the form of atrial fibrillation, 4 patients (6%) had atrial flutter, and 2 patients (3%) had left atrial flutter. Among the study participants, almost 61% (42 patients) had a long-standing form of atrial fibrillation and an average left atrial size of 5.2 ± 0.6 cm, which significantly worsened the results of surgical treatment. The efficacy of radiofrequency ablation was lower in patients with traditional predictors of failure, namely, patients over 70 years of age, left atrial size of 5 cm or more, atrial fibrillation duration of more than 5 years, and persistent and long-standing atrial fibrillation. Conclusions: The study concluded that radiofrequency ablation of the left atrium alone was conditionally successful in patients with shorter duration of atrial fibrillation and smaller left atrial size.
Cíl: cílem studie bylo zjistit proveditelnost chirurgické ablace levé síně u pacientů s fibrilací síní a souběžnými kardiovaskulárními onemocněními. Soubor a metodika: experiment byl proveden ve Vědecko-praktickém lékařském centru dětské kardiologie a kardiochirurgie, Klinika pro dospělé (Kyjev, ukrajina, 2024). Studie se zúčastnilo celkem 69 pacientů, kteří podstoupili chirurgickou léčbu fibrilace síní a souběžných kardiovaskulárních onemocnění. Výsledky: Bylo zjištěno, že po provedení chirurgické ablace levé síně zaměřené na ložisko fibrilace síní byl sinusový uzel hlavním rytmogenerátorem u 45 pacientů (65 % z celkového počtu). u 18 pacientů (26 %) přetrvávaly poruchy rytmu ve formě fibrilace síní, 4 pacienti (6 %) měli síňový flutter a u 2 pacientů (3 %) byl diagnostikován flutter levé síně. Mezi účastníky studie mělo téměř 61 % (42 pacientů) dlouhotrvající formu fibrilace síní a průměrnou velikost levé síně 5,2 ± 0,6 cm, což významně zhoršovalo výsledky chirurgické léčby. Účinnost radiofrekvenční ablace byla nižší u pacientů s tradičními prediktory neúspěchu, konkrétně u pacientů starších 70 let, s velikostí levé síně 5 cm nebo více, s fibrilací síní trvající déle než pět let a u pacientů s perzistující a dlouhotrvající fibrilací síní. Závěr: Studie dospěla k závěru, že samotná radiofrekvenční ablace levé síně byla podmíněně úspěšná u pacientů s kratší dobou trvání fibrilace síní a menší velikostí levé síně.
Background: Smoking remains one of the leading causes of endothelial dysfunction, which triggers the atherosclerotic process and contributes to various cardiovascular diseases. One marker of endothelial dysfunction is an increase in VCAM-1, a molecule that promotes monocyte aggregation and accelerates the development of atherosclerosis. Thickening of the intima-media layer (IMT) is also a common indicator of endothelial damage, frequently observed in smokers. The aim of this study is to investigate the effect of cigarette smoking on vascular cell adhesion molecule-1 (VCAM-1) levels and intima-media thickness (IMT). Methods: An experimental study with a post-test only controlled group design was conducted. Twelve mice (Mus musculus) were randomly subdivided into four groups: Group K (-), the control group (not exposed to tobacco smoke); Group P1, exposed to smoke daily for 14 days; Group P2, exposed to smoke daily for 21 days; and Group P3, exposed to smoke daily for 28 days. After the 28-day exposure period, samples from all groups were analyzed for VCAM-1 expression and aortic intima-media thickness (IMT). Results: The tobacco smoke exposure leads to an increase in aortic intima-media thickness (IMT). The IMT measurements showed a significant difference between the 3-week group compared to the 2-week group and the baseline (p <0.05). However, the endothelial dysfunction marker, VCAM-1, did not show a significant change in the aortic samples (p >0.05). Conclusion: The IMT measurement increased significantly after 3 weeks of cigarette smoke exposure, but the exposure duration was not sufficient to significantly elevate VCAM-1 levels in the aortic tissue of the mice.
Kontext: Kouření je nadále jednou z hlavních příčin endotelové dysfunkce, která spouští proces rozvoje aterosklerózy a přispívá k rozvoji řady kardiovaskulárních onemocnění. Jedním ukazatelem endotelové dysfunkce je zvýšení hodnot vaskulární buněčné adhezní molekuly (vascular cell adhesion molecule-1, VcAM-1), molekuly podporující shlukování monocytů a urychlující rozvoj aterosklerózy. Běžným ukazatelem poškození endotelu je i ztluštění vrstvy intimy-medie (intima-media thickness, iMt), jež lze často pozorovat u kuřáků. cílem této studie bylo zkoumat vliv kouření cigaret na hodnoty VcAM-1 a iMt. Metody: Byla provedena experimentální studie s kontrolní skupinou hodnocenou až na konci studie. Dvanáct myší domácích (Mus musculus) bylo náhodně rozděleno do čtyř skupin: skupiny K (-), kontrolní (nevystavena tabákovému kouři); skupiny P1, s denní expozicí kouři po dobu 14 dní; skupiny P2, vystavené kouři denně po dobu 21 dní, a skupiny P3 s expozicí kouři po dobu 28 dní. Po 28 dnech expozice byly vzorky aorty všech skupin analyzovány z hlediska exprese VcAM-1 a hodnoty iMt. Výsledky: expozice tabákovému kouři zvětšuje iMt aorty. Měření iMt prokázalo statisticky významné rozdíly mezi „třítýdenní“, „dvoutýdenní“ skupinou a kontrolní skupinou (p < 0,05). Marker endotelové dysfunkce VcAM-1 ve vzorcích aorty nicméně statisticky významné změny nevykazoval (p > 0,05). Závěr: Po třítýdenní expozici cigaretovému kouři se sice statisticky významně zvýšila hodnota iMt, délka expozice však nebyla dostatečně dlouhá na to, aby došlo ke statisticky významnému zvýšení hodnot VcAM-1 v tkáni myší aorty.
Constrictive pericarditis following SARS-CoV-2 vaccination is likely to be very rare and is characterized by a relatively severe clinical manifestation. We describe the case of a 42-year-old patient, without significant comorbidities, who developed perimyocarditis after the second dose of the COVID-19 vaccine. It was treated with nonsteroidal anti-inflammatory drugs. Six months after the perimyocarditis episode, the patient presented signs and symptoms of heart failure. A suspicion of constrictive pericarditis was raised. The diagnosis was confirmed by echocardiography, which showed typical signs of constriction, and cardiac CT, revealing a thickened pericardium with calcifications. Pericardiectomy with partial resection of the pericardium was indicated due to local significant adhesions between the pericardium and epicardium, which prevented total pericardiectomy. The procedure resulted in good hemodynamic and clinical outcomes.
Konstriktívna perikarditída po očkovaní proti SARS-CoV-2 je pravdepodobne veľmi zriedkavá a vyznačuje sa pomerne závažnou klinickou manifestáciou. opisujeme prípad 42-ročného pacienta, bez závažného predchorobia, ktorý prekonal perimyokarditídu po druhom očkovaní proti covidu-19. Tá bola liečená nesteroidnými antiflogistikami. Po polroku od epizódy perimyokarditídy sa u pacienta manifestovali znaky a príznaky srdcového zlyhávania. Bolo vyslovené podozrenie na konstriktívnu perikarditídu. Diagnózu sme potvrdili echokardiograficky, kde boli typické prejavy konstrikcie a CT srdca s nálezom zhrubnutého perikardu s kalcifikátmi. u pacienta bola indikovaná perikardiektómia s parciálnou resekciou perikardu pre lokálne výrazné zrasty perikardu a epikardu, ktoré bránili totálnej perikardiektómii. Výkon mal dobrý hemodynamický aj klinický výsledok.
Dilatační kardiomyopatie (DKMP) patří mezi nejčastější kardiomyopatie, její etiologie je multifaktoriální a manifestuje se především srdečním selháním se zvýšeným rizikem komorových arytmií a/nebo náhlé srdeční smrti.1 V době manifestace a stanovení diagnózy DKMP je často přítomna těžká kontraktilní dysfunkce s re modelací obou komor, které nezřídka předchází dlouhé období asymptomatické tiché progrese onemocnění s rozvojem myokardiální fibrózy.2 Detailní zhodnocení tohoto procesu hraje klíčovou roli v prognostické stratifikaci pacientů s DKMP a také může přispívat k optimalizaci léčby. Magnetická rezonance srdce (CMR) se stala jedním ze základních nástrojů pro hodnocení pacientů postižených nebo ohrožených rozvojem kar diomyopatií.2 Poskytuje nejen přesné údaje o srdečních objemech, tloušťce stěny, hmotnosti a systolické funkci, ale umožňuje také neinvazivní tkáňovou charakteristiku myokardu, čímž napomáhá nejen včasné diagnostice a přesné fenotypizaci různých kardiomyopatií, ale také etiologické diferenciální diagnostice, což je nezbytné pro včasnou a individualizovanou léčbu pacientů.2 Účelem tohoto článku je zdůraznit užitečnost CMR v diagnostice DKMP a poskytnout přehled klinické pou žitelnosti standardních a novějších kontrastních technik CMR.
Dilated cardiomyopathy (DCM) is one of the most common multifactorial cardiomyopathies that manifests mostly as heart failure with an increased risk of ventricular arrhythmias and/or sudden cardiac death.1 At the time of manifestation and establishing the diagnosis of DCM, there is often severe contractile dysfunction with remodeling of both ventricles, which is preceded by a long period of asymptomatic silent disease pro gression with the development of myocardial fibrosis.2 Detailed characterization of this process plays a key role in the prognostic stratification of DCM patients and in improving clinical therapy. Cardiac magnetic resonance (CMR) has become essential for evaluating patients affected or at risk of developing cardiomyo pathies.2 CMR not only provides precise data on cardiac volumes, wall thickness, mass, and systolic function, but it also provides a non-invasive characterization of myocardial tissue, thus helping the early diagnosis and the precise phenotyping of the different cardiomyopathies, which is essential for early and individualized treatment of patients.2 The purpose of this article is to highlight the utility of CMR in the management of idiopathic DCM and provide an overview of the clinical applicability of standard and emerging CMR tech niques.
