Východiska: Přirozená reakce organizmu na hypoxii je regulována různými mechanizmy a transkripčními faktory, zahrnujícími hypoxií indukovatelné faktory (HIFs). Aktivace HIF-1α je u nádorových buněk spojována se zvýšenou expresí P-glykoproteinu a multilékovou rezistencí. V této retrospektivní analýze jsme sledovali kandidátní jednonukleotidové polymorfizmy (single-nucleotide polymorphisms - SNP) genů HIF-1α a HIF-1β a jejich spojení s rizikem vzniku onemocnění monoklonální gamapatie nejasného významu (monoclonal gammopathy of undetermined significance - MGUS) nebo mnohočetného myelomu (MM). Soubor pacientů a metody: Genotypy jednonukleotidových polymorfizmů spojovaných s hypoxií byly určovány pomocí real time polymerázové řetězové reakce alelické diskriminace u nezávislé skupiny pacientů s monoklonální gamapatií (MG) (275 pacientů s MM a 228 s MGUS) a u 219 kontrol bez nádorového onemocnění. Výsledky: Při porovnání pacientů s MM a kontrol jsme pozorovali příznivější vliv genotypu CG genu HIF-1β (rs2228099) oproti genotypu CC (OR 0,65; CI 0,45-0,95; p = 0,026). Obdobně i při zohlednění věku pacientů a jejich indexu tělesné hmotnosti byla signifikantně nižší šance (OR 0,55; p = 0,045) rozvoje onemocnění MM u genotypu CG oproti CC. Log-rank test potvrdil souvislost GT haplotypu (rs11549467, rs2057482) genu HIF-1α s lepším celkovým přežitím (medián 41,8 měsíce; (CI 35,1-48,5) u haplotypu „žádné GT“ a medián 93,8 měsíce (CI 31,3-156,4) u haplotypu „nejméně jeden GT“ (p = 0,0500). Dále byla zjištěna významná souvislost mezi jednonukleotidovými polymorfizmy v genu MDR1 a léčebným účinkem u 110 pacientů s MM léčených bortezomibem. Závěr: Naše studie ukázala možnou genetickou predispozici k riziku rozvoje MG a/nebo k léčebné odpovědi pacientů s MM, nicméně je třeba provést další studie k potvrzení naší počáteční analýzy.

Background: Adaptive response to hypoxia is regulated by several mechanisms and transcription factors, including hypoxia-inducible factors (HIFs). Activation of HIF-1α is associated with increased expression of P-glycoprotein and multidrug resistance in cancer cells. In this retrospective study, we analyzed candidate single-nucleotide polymorphisms (SNPs) in HIF-1α and HIF-1β associated with risk of monoclonal gammopathy of undetermined significance (MGUS) or multiple myeloma (MM). Patients and Methods: Genotypes of SNPs associated with hypoxia were determined in an independent cohort of monoclonal gammopathies (MG) (275 MM and 228 MGUS patients) and in 219 cancer-free controls by real time polymerase chain reaction allelic discrimination. Results: When MM patients were compared to controls, protective role of CG genotype compared to CC in HIF-1β (rs2228099) for MM development was observed (OR = 0.65; CI 0.45-0.95; p = 0.026). Even after adjustment for patients´ age and body mass index (BMI), there were significantly lower odds (OR = 0.55; p = 0.045) of developing MM patients of CG genotype in comparison to CC genotype. Log-rank test confirmed association of GT haplotype (rs11549467, rs2057482) in HIF-1α with better overall survival (median 41.8 months; (CI 35.1-48.5)) for „none GT“ and median 93.8 months (CI 31.3-156.4) for „at least one GT“ haplotype (p = 0.0500). Further, significant associations between SNPs in MDR1 and outcome of MM were found in 110 MM patients that underwent bortezomib-based treatment. Conclusion: Our study showed a genetic predisposition for risk of MG development and/or outcome of MM patients; nevertheless, further studies are needed to confirm our initial analysis.

• MeSH
• analýza přežití MeSH
• genotyp MeSH
• hypoxie MeSH
• klinická studie jako téma MeSH
• lidé MeSH
• mnohočetný myelom * genetika   MeSH
• paraproteinemie genetika   MeSH
• polymerázová řetězová reakce metody   MeSH
• polymorfismus genetický MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH

Waldenströmova makroglobulinemie (WM) je B buněčné maligní onemocnění charakteristické vysokou hladinou monoklonálního imunoglobulinu M (IgM) v krevním séru a je spojeno s infiltrací kostní dřeně lymfoproliferativní populací maligních buněk. Navzdory pokrokům v léčbě zůstává toto vzácné onemocnění stále nevyléčitelné. Téměř všechny případy WM souvisí s přítomností somatické bodové mutace L265P v proteinu MYD88. Pacienti s touto mutací mají signifikantně vyšší riziko progrese z IgM monoklonální gamapatie nejistého významu (IgM MGUS) do WM, což nasvědčuje významnou roli této mutace v nádorové transformaci. Druhá nejčastější mutace v genu pro chemokinový receptor CXCR4 je spojena s klinickým významem, konkrétně ovlivňuje rezistenci k léčbě. Detekce zmíněných mutací (MYD88L265P a CXCR4S338X) se tudíž jeví být užitečným diagnostickým a prognostickým nástrojem u pacientů s WM. Zatímco vyšetření mutací z kostní dřeně je běžné, našim cílem bylo porovnat senzitivitu záchytu mutací z odlišných buněčných frakcí periferní krve a kostní dřeně. Výsledky ukazují na možnost vyšetření mutačního stavu i z periferní krve (senzitivita pro MYD88L265P je 100 %, pro CXCR4S338X je 91 %), což výrazně usnadňuje odběr potřebného materiálu. Navíc obdobná senzitivita záchytu mutací ze vzorků kostní dřeně a neinvazivního vyšetření periferní krve během progrese onemocnění a léčby se zdá být příslibem pro rutinní diagnostiku a monitorování onemocnění.

Waldenström's macroglobulinemia (WM) is a B-cell malignancy characterized by high level of monoclonal immunoglobulin M (IgM) paraprotein in blood serum and associated with the bone marrow infiltration by malignant cells with lymphoplasmacytic differentiation. WM remains incurable advances in therapy. Most of WM cases are associated with a somatic point mutation L265P in MYD88. Significantly higher risk of progression from the IgM monoclonal gammopathy of undetermined significance (IgM MGUS) to WM for patients with mutated MYD88 gene suggests that this mutation is an early oncogenic event and plays a central role in development of malignant clones. The second, most prevalent mutation in WM is found in the CXCR4 gene and is often associated with drug resistance and aggressive disease presentation. Therefore, detection of these mutations (MYD88L265P and CXCR4S338X) could be useful diagnostic and prognostic tool for the patients with WM. While detection of these mutations in bone marrow sample is common, the aim of our study was to compare sensitivity of detection of mutation from different cell fraction from peripheral blood and bone marrow. The results show possibility to describe MYD88 and CXCR4 mutation status even from peripheral blood sample (sensitivity for MYD88L265P was 100%, for CXCR4S338X 91%), which significantly facilitate material collection. Moreover, comparable detection sensitivity of these mutations in bone marrow and peripheral blood samples examined before and during the therapy offers a promising tool for more routine diagnostic and monitoring of disease progression.

• MeSH
• kostní dřeň patologie   MeSH
• lidé MeSH
• mutace genetika   MeSH
• polymerázová řetězová reakce využití   MeSH
• protein MyD88 fyziologie   genetika   krev   MeSH
• receptory CXCR4 fyziologie   genetika   MeSH
• vyšetřování kostní dřeně MeSH
• vzácné nemoci MeSH
• Waldenströmova makroglobulinemie * diagnóza   genetika   terapie   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH

• Publikační typ
• abstrakt z konference MeSH

Aj napriek pokrokom v liečbe mnohopočetného myelómu, drvivá väčšina pacientov relabuje. Bohužiaľ, u mnohých pacientov sa vyvinie ochorenie, ktoré je refraktérne na podávanie lenalidomidu a bortezomibu, a títo pacienti majú obmedzené možnosti liečby. Pomalidomid je účinná druhogeneračná imunomodulačná látka s priamym antiproliferatívnym, proapoptotickým a antiangiogénnym účinkom, ako aj s modulačným účinkom na kostnú resorpciu a imunitný systém. Pomalidomid má v porovnaní s lenalidomidom a talidomidom výraznejší protimyelómový účinok. Optimálna úvodná dávka je 4 mg perorálne po dobu 21 dní v 28-dňových cykloch a kombinácia s dexametazonom má synergický efekt. V rámci klinických štúdií mal pomalidomid v kombinácii s nízkodávkovaným dexametazonom lepšie liečebné odpovede, dobu bez progresie a celkové prežívanie v porovnaní s vysokodávkovaným dexametazonom alebo monoterapiou pomalidomidom. Pomalidomid má obmedzenú skríženú rezistenciu s lenalidomidom a celkový počet liečebných odpovedí u dvojito refraktérnych pacientov, aj na lenalidomid aj na bortezomib, sa dosahuje u 26–31 % pacientov. Medzi najčastejšie nežiaduce účinky 3. a 4. stupňa patrí hematologická toxicita (neutropénia, trombocytopénia a anémia). Pomalidomid bol schválený americkou (FDA) a európskou inštitúciou (EMA) na liečbu pacientov s mnohopočetným myelómom, ktorí už boli liečení bortezomibom aj lenalidomidom a došlo k progresii ochorenia pri poslednej liečbe. V tomto prehľadovom článku sumarizujeme mechanizmus účinku, prehľad klinických štúdií u pacientov s relabujúcim a refraktérnym mnohopočetným myelómom, ako aj nové kombinačné režimy. Kľúčové slová: pomalidomid – mnohopočetný myelóm – imunomodulačné látky

Despite improvements in multiple myeloma therapy, the vast majority of patients continue to suffer relapses. Unfortunately, many patients event. develop disease that is refractory to lenalidomide and bortezomib and have few treatment options. Pomalidomide is a potent second-generation immunomodulatory agent with direct antiproliferative, pro-apoptotic, and antiangiogenic effects, as well as modulatory effects on bone resorption and on the immune system. Pomalidomide exhibited more potent anti-myeloma activity compared with thalidomide and lenalidomide. The optimal starting dose of pomalidomide is 4 mg given orally on days 1–21 of each 28-day cycle and combination with dexamethasone produces synergistic effects. In clinical trials, pomalidomide plus low-dose dexamethasone has shown better responses, progression-free and overall survival than high-dose dexamethasone or pomalidomide alone. Pomalidomide has limited cross-resistance with lenalidomide, and the overall response rates of pomalidomide in lenalidomide/bortezomib dual-refractory patients ranged from 26 to 31%. The most common grade 3 or 4 adverse events are hematologic, consisting of neutropenia, thrombocytopenia and anemia. Pomalidomide was approved by the FDA and the EMA in patients with multiple myeloma who have received at least two prior therapies including lenalidomide and bortezomib and have demonstrated disease progres­sion on their last therapy. We review pomalidomide mechanism of action, clinical trials in relapsed and refractory patients, and novel pomalidomide-based combinations. Key words: pomalidomide – multiple myeloma – immunomodulatory agents This study was supported by grant VEGA No. 1/0906/14. The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study. The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE “uniform requirements” for biomedical papers. Submitted: 5. 6. 2014 Accepted: 26. 6. 2014

• Klíčová slova
• studie MM-003,
• MeSH
• analýza přežití MeSH
• chemorezistence účinky léků   MeSH
• dexamethason * aplikace a dávkování   škodlivé účinky   MeSH
• imunologické faktory * aplikace a dávkování   farmakokinetika   farmakologie   škodlivé účinky   MeSH
• klinické zkoušky jako téma MeSH
• lidé MeSH
• mnohočetný myelom * farmakoterapie   MeSH
• přežití po terapii bez příznaků nemoci MeSH
• protokoly antitumorózní kombinované chemoterapie aplikace a dávkování   škodlivé účinky   MeSH
• randomizované kontrolované studie jako téma MeSH
• thalidomid * analogy a deriváty   aplikace a dávkování   farmakokinetika   farmakologie   škodlivé účinky   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• práce podpořená grantem MeSH
• přehledy MeSH

• Publikační typ
• abstrakt z konference MeSH

• Publikační typ
• abstrakt z konference MeSH

Pokroky v transplantáciách kmeňových krvotvorných buniek (TKB) vyústili do zlepšeného prežívania pacientov s hematologickými ochoreniami. Dlhodobo prežívajúci pacienti však majú zvýšené riziko rozvoja akútnych a neskorých komplikácií. Kardiálne komplikácie, ako sú srdcové zlyhanie, myokardiálna ischémia a arytmie, patria medzi život ohrozujúce. Akútna kardiotoxicita sa môže objaviť už v priebehu prvých 100 dní od TKB. Medzi známe rizikové faktory týchto komplikácií patrí liečba v rámci prípravného režimu zahrňujúca celotelové ožiarenie a vysokodávkovanú chemoterapiu, predchádzajúca liečba s použitím antracyklínov a ožiarenie mediastina. Infekčné komplikácie vyúsťujúce do septických stavov v dôsledku potransplantačnej agranulocytózy môžu tiež poškodiť funkciu myokardu. Preto hlavnou stratégiou minimalizovania kardiotoxicity je včasná detekcia rizikových pacientov a promptná profylaktická liečba. Meranie kardiošpecifických bio­markerov môže byť vhodnou dia­gnostickou metódou na včasnú identifikáciu, hodnotenie a monitorovanie kardiotoxicity. V predloženej práci sumarizujeme použitie kardiálnych troponínov a natriuretických peptidov ako bio­markerov myokardiálnej ischémie a ventrikulárnej dysfunkcie v detekcii a predikcii rozvoja kardiotoxicity po TKB.

Advances in hematopoietic stem cell transplantation (HSCT) have increased survival in hematologic diseases. However, HSCT survivors are at risk of developing acute and long‑term complications. Cardiac events, such as heart failure, myocardial ischemia and arrhythmias may represent potentially life‑threatening conditions. Acute cardiotoxicity can occur during the first 100 days after HSCT. Conditioning regimens, including total body irradiation and high‑dose chemotherapy, previous chemoradiotherapy, including anthracyclines and chest irradiation, are known to be associated with an increased risk of cardiac complications after HSCT. Infectious complications resulting in sepsis due to post‑transplant granulocytopenia may also impair myocardial function. Therefore the main strategy for minimizing cardiotoxicity is early detection of high‑risk patients and prompt prophylactic treatment. Measurement of cardiospecific bio­markers can be a valid dia­gnostic tool for early identification, assessment, and monitoring of cardiotoxicity. In the present article, we review the usefulness of cardiac troponins and natriuretic peptides, the most commonly used bio­markers of myocardial ischemia and ventricular dysfunction, to detect and to predict the development of cardiotoxicity after HSCT.

• Klíčová slova
• kardiální biomarkry,
• MeSH
• akutní koronární syndrom diagnóza   chemicky indukované   MeSH
• antitumorózní látky škodlivé účinky   MeSH
• antracykliny škodlivé účinky   MeSH
• biologické markery * krev   MeSH
• časná diagnóza MeSH
• cyklofosfamid škodlivé účinky   MeSH
• dysfunkce levé srdeční komory diagnóza   chemicky indukované   MeSH
• hematologické nádory terapie   MeSH
• hodnocení rizik MeSH
• kardiotoxicita MeSH
• lidé MeSH
• natriuretické peptidy krev   MeSH
• natriuretický peptid typu B krev   MeSH
• nemoci srdce * diagnóza   chemicky indukované   prevence a kontrola   MeSH
• nežádoucí účinky léčiv MeSH
• peptidové fragmenty krev   MeSH
• srdeční selhání diagnóza   chemicky indukované   MeSH
• transplantace kmenových buněk * škodlivé účinky   MeSH
• troponin krev   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• práce podpořená grantem MeSH
• přehledy MeSH

Udržiavacia liečba bola definovaná ako akákoľvek liečba podávaná po ukončení indukčnej liečby u pacientov s buď odpovedajúcim, alebo neprogredujúcim ochorením, s cieľom predĺžiť prežívanie pacientov. Viacero štúdií sledovalo použitie nových liekov v udržiavacej liečbe po transplantácii so snahou zlepšiť interval prežitia bez progresie a celkového prežívania. Ako ukázali nedávne štúdie, thalidomid a bortezomib sú vhodnejšie lieky na konsolidáciu, s efektom prehĺbenia liečebnej odpovede. Na druhej strane, lenalidomid je doposiaľ najúčinnejším liekom v udržiavacej liečbe, s nízkou toxicitou a benefitom z predĺženého podávania. Úloha lenalidomidu v udržiavacej liečbe bola posudzovaná v troch randomizovaných klinických štúdiách. U pacientov s lenalidomidom došlo k predĺženiu prežívania bez progresie a v jednej štúdii aj k zlepšenému prežívaniu. Neočakávaným zistením bol zvýšený výskyt sekundárnych malignít v tejto skupine pacientov. Otázne ostáva, či udržiavacia liečba sa má zahájiť u každého pacienta. Zatiaľ sa odporúča udržiavacia liečba lenalidomidom pacientom, ktorí nedosiahli kompletnú remisiu po transplantácii, a vysokorizikovým pacientom. U pacientov so štandardným rizikom by sa malo zvážiť riziko/benefit udržiavacej liečby oproti sledovaniu pacientov, pokiaľ nebudú dostupné údaje o zlepšenom prežívaní u týchto pacientov. V súčasnosti sú teda potrebné ešte ďalšie analýzy udržiavacej terapie lenalidomidom na určenie rizikových pacientov z hľadiska možného rozvoja sekundárnych malignít a dlhšie sledovanie pacientov na zistenie vplyvu takejto liečby na celkové prežívanie.

Maintenance therapy was recently defined as any treatment administered after the completion of induction therapy in patients whose disease is either responsive or nonprogressive at the time, with the goal of prolonging survival. Several studies have evaluated the use of novel agents as part of posttransplantation maintenance to improve progression free survival and overall survival. As shown by recent clinical trials, thalidomide and bortezomib are more indicated as consolidation agents, increasing the response rates. In contrast, lenalidomide showed a low toxicity profile and a benefit from prolonged treatment, making the drug one of the best choices for maintenance treatment. The role of lenalidomide in the maintenance therapy was evaluated in three randomized clinical trials. Lenalidomide was associated with a significantly increased progression free survival and in one study with a significant survival benefit. An unexpected finding from these trials was a modest increase in the incidence of secondary cancers. Whether lenalidomide maintenance should be routinely offered to patients is controversial among experts. For now, lenalidomide maintenance should be considered standard for patients not achieving a complete remission after stem cell transplantation, and for high‑risk patients. For patients with low‑risk disease, the risk/benefits of lenalidomide maintenance versus watchful waiting should be discussed until we have more data regarding survival benefits. Further analysis of lenalidomide maintenance therapy to determine the long‑term risk of secondary malignancies and longer follow‑up to assess the impact on overall survival is required.

• MeSH
• imunomodulace MeSH
• klinické zkoušky jako téma MeSH
• klinické zkoušky, fáze III jako téma MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• mnohočetný myelom * farmakoterapie   MeSH
• přežití MeSH
• randomizované kontrolované studie jako téma MeSH
• sekundární malignity MeSH
• senioři MeSH
• thalidomid * analogy a deriváty   farmakologie   škodlivé účinky   terapeutické užití   MeSH
• výsledek terapie MeSH
• Check Tag
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• senioři MeSH

• MeSH
• antitumorózní látky * škodlivé účinky   MeSH
• biologické markery krev   MeSH
• časové faktory MeSH
• dysfunkce levé srdeční komory chemicky indukované   MeSH
• lidé MeSH
• nádory farmakoterapie   komplikace   MeSH
• natriuretický peptid typu B * krev   MeSH
• nemoci srdce * chemicky indukované   MeSH
• nežádoucí účinky léčiv MeSH
• peptidové fragmenty krev   MeSH
• srdce účinky léků   MeSH
• Check Tag
• lidé MeSH
• Publikační typ
• práce podpořená grantem MeSH

Východiská: Alogénna transplantácia kmeňových krvotvorných buniek (TKB) sa stala liečebnou modalitou pre mnohé malígne a nemalígne ochorenia. Počet dlhodobo prežívajúcich pacientov po tejto liečebnej modalite sa zvyšuje. Dlhodobá kvalita života u pacientov po TKB predstavuje multidisciplinárny problém. Cieľom práce bolo zistiť prevalenciu vybraných neskorých následkov u dlhodobo prežívajúcich pacientov po TKB. Pacienti a metódy: Vyšetrili sme 45 pacientov vo veku 12–63 rokov, ktorí boli aspoň 2 roky od alogénnej TKB pre hematologickú diagnózu. Dvanásť (26,7 %) pacientov dostalo celotelové ožiarenie v rámci prípravného režimu. Medián sledovania bol 6 rokov (rozsah, 2–18 rokov). Výsledky: Zistené toxické komplikácie mali subklinický až životohrozujúci charakter. Prevalencia aspoň jedného neskorého následku bola 88,9 %. Z endokrinných a metabolických komplikácií sme zistili abnormality štítnej žľazy u 12 (26,7 %) pacientov, skeletálne komplikácie u 13 (28,8 %) a metabolický syndróm u 13 (28,8 %). Očné komplikácie sme diagnostikovali u 20 (44,4 %), kardiovaskulárne abnormality u 15 (33,3 %), pľúcnu dysfunkciu u 6 (13,3 %) a sekundárne malignity u 3 (6,67 %) prežívajúcich pacientov. Počet komplikácií u pacienta narastal s časom od TKB. Chronická reakcia štepu proti hostiteľovi bola signifikantným rizikovým faktorom pri rozvoji očných, pľúcnych a skeletálnych komplikácií. Záver: Potvrdený zvýšený výskyt neskorých toxických komplikácií u pacientov prežívajúcich viac ako 2 roky po transplantácii kmeňových krvotvorných buniek môže byť ďalším stimulom pre prospektívne štúdie a pre intervencie potrebné pre ich prevenciu.

Backgrounds: Allogeneic hematopoietic stem cell transplantation (HSCT) has become a curative treatment option for a variety of malignant and non-malignant hematological disorders. The number of long-term survivors after HSCT is continuously increasing and quality of their life represents a multidisciplinary concern. The aim of this study was to evaluate the prevalence of the late effects in long-term allogeneic HSCT survivors. Patients and Methods: The study included 45 patients aged 12–63 years who survived at least two years after allogeneic HSCT for a hematological disorder. Twelve (26.7%) patients received an irradiation-based conditioning regimen. Median follow-up was 6 years (range 2–18 years). Results: Toxicity varied from subclinical to life-threatening. The prevalence of at least one late toxic effect was 88.9%. Endocrine and metabolic complications included thyroid abnormalities in 12 (26.7%) patients, bone and joints complications in 13 (28.8%) and metabolic syndrome in 13 (28.8%). Ocular complications were diagnosed in 20 (44.4%), cardiovascular abnormalities in 15 (33.3%), pulmonary dysfunction in 6 (13.3%) and secondary malignancies in 3 (6.67%) survivors. The number of complications per patient increased with time from HSCT. Chronic graft-versus-host disease was the most significant risk factor associated with ocular, pulmonary and osteoarticular complications. Conclusion: Late toxicity of allogeneic HSCT in patients surviving for more than 2 years after this procedure may facilitate conduct of longer follow-up studies and an implementation of interventions to prevent late effects among survivors of serious hematological diseases.

• MeSH
• časové faktory MeSH
• celotělové ozáření škodlivé účinky   MeSH
• dítě MeSH
• dospělí MeSH
• financování organizované MeSH
• homologní transplantace škodlivé účinky   MeSH
• imunosupresiva škodlivé účinky   terapeutické užití   toxicita   MeSH
• kardiovaskulární nemoci epidemiologie   etiologie   komplikace   MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• metabolický syndrom epidemiologie   etiologie   komplikace   MeSH
• mladiství MeSH
• nemoc štěpu proti hostiteli epidemiologie   etiologie   MeSH
• nemoci kostí epidemiologie   etiologie   komplikace   MeSH
• nemoci štítné žlázy epidemiologie   etiologie   komplikace   MeSH
• oční nemoci epidemiologie   etiologie   komplikace   MeSH
• plicní nemoci epidemiologie   etiologie   komplikace   MeSH
• přežívající MeSH
• příprava pacienta k transplantaci škodlivé účinky   MeSH
• prospektivní studie MeSH
• protokoly antitumorózní kombinované chemoterapie škodlivé účinky   toxicita   MeSH
• rizikové faktory MeSH
• sekundární malignity epidemiologie   etiologie   komplikace   MeSH
• transplantace hematopoetických kmenových buněk škodlivé účinky   MeSH
• Check Tag
• dítě MeSH
• dospělí MeSH
• lidé středního věku MeSH
• lidé MeSH
• mladiství MeSH
• mužské pohlaví MeSH
• ženské pohlaví MeSH