Pro existenci histaminové intolerance u dětí není dostatek důkazů. S přibývajícími studiemi se naopak zdá, že v tomto věku je to mýtus a nebezpečný fenomén, který může negativně ovlivnit dietní strategii nejen u symptomatických, ale i u zdravých dětí. Odpovědnost za tento bezútěšný stav hledejme v sociálních sítích, jakož i v podcenění ze strany odborné veřejnosti. Článek shrnuje nejnovější poznatky, vychází z posledních prací a studií, motivován je snahou histaminovou intoleranci odebrat z virtuálního světa a vrátit jí patofyziologické, diagnostické i terapeutické mantinely. Potřebné argumenty by mohly být užitečné nejen alergologům, ale i pediatrům a dětským gastroenterologům.

There is little evidence to support the existence of histamine intolerance in children. As more studies emerge, it increasingly appears that at this age, it is a myth and a harmful phenomenon that could negatively impact dietary strategies, not only for symptomatic children but also for those who are healthy. The spread of this idea has been fueled largely by social media and a lack of proper attention from the medical community. This article seeks to bring histamine intolerance out of the online world and back into a framework with clear medical definitions and boundaries for diagnosis and treatment. These insights could be helpful not just for allergists, but also for pediatricians and pediatric gastroenterologists, who often encounter these concerns in their practice.

Celosvětový nárůst alergických onemocnění podnítil hledání preventivních strategií, které by tento negativní trend zvrátily, přičemž zvláštní pozornost je věnována výživě těhotných a kojících žen a kojenců. Mateřská strava by měla být pestrá bez rutinního vylučování určitých potravin. Pro zdravé kojence se doporučuje výlučné kojení během prvních 4–6 měsíců života. Praxe podávání částečných nebo vysokých hydrolyzátů mléčné bílkoviny rizikovým kojencům, kteří nemohou být kojeni, se opouští. Pevná strava by měla být kojencům zaváděna mezi 4.–6. měsícem věku dítěte, nejlépe při pokračujícím kojení. Všechny potraviny včetně potravinových alergenů by měly být postupně zavedeny do jednoho roku věku dítěte, a to i u dětí s vysokým rizikem z hlediska rozvoje alergie. Zachování rozmanitosti kojenecké výživy je zásadní. Pestrá strava matky a kojence podporuje zrání střevního mikrobiomu a může mít ochranný účinek proti vzniku alergií.

The global increase in allergic diseases has prompted a search for preventive strategies to reverse this negative trend, with particular attention paid to the nutrition of pregnant and breastfeeding women, as well as infants. Maternal diets should be diverse, without routinely excluding certain foods. Exclusive breastfeeding during the first 4–6 months of life is recommended for healthy infants. The practice of administering partially or extensively hydrolyzed protein formulas to high-risk infants who cannot be breastfed has largely been discontinued. Solid foods should be introduced between the 4th and 6th months of an infant’s life, with all foods, including common allergens, introduced gradually up to the age of one year, even in children at high risk of allergy. Maintaining diversity in infant nutrition is essential. A varied maternal and infant diet supports the maturation of the gut microbiome and may have a protective effect against the development of allergies

Alergická rhinitida je onemocnění s vysokou prevalencí. Maximum výskytu je u dětí a v mladším dospělém věku. Odhadem až 500 milionů lidí celosvětově trpí příznaky a onemocnění má významné socioekonomické dopady. Snižuje kvalitu života pacientů a pracovní výkonnost. U dětí zhoršuje soustředění, studijní výsledky a může mít vliv i na poruchy chování. Jedná se o neinfekční zánětlivé onemocnění nosní sliznice na podkladě IgE zprostředkované imunitní odpovědi, která se rozvíjí po kontaktu s alergenem. Alergická rýma je typickým příkladem imunopatologické reakce I. typu. Je často součástí komorbidních stavů jako asthma bronchiale, alergická konjunktivitida nebo atopická dermatitida. Může se podílet na rozvoji chronické rhinosinusitidy. Pro diagnostiku je zásadní podrobná anamnéza s odhalením spouštěčů a časových sousledností. Diferenciálně diagnosticky je třeba odlišit typické příznaky (kýchání, svědění, vodnatá sekrece z nosu, nosní obturace) od jiných projevů. Přítomnost alergické senzibilizace lze většinou prokázat pomocí kožních prick testů. Nové metody molekulární alergologie pomohou zpřesnit alergenovou diagnostiku. Komponentová diagnostika pomocí rekombinantních alergenů může odhalit zkřížené reakce. Nosní provokační testy spolu s rhinomanometrií nebo hodnocením vizuální analogové škály mohou být efektivní u lokální alergické rhinitidy, kde jsou kožní testy i laboratorní hodnoty negativní. Terapeutické postupy spočívají v eliminaci alergenu a ve vícestupňové individualizované medikamentózní léčbě.

Allergic rhinitis is a disease with a high prevalence. The maximum incidence is in children and young adults. It is estimated that up to 500 million people worldwide suffer from symptoms and the disease has significant socioeconomic impacts. It reduces the quality of life of patients, work performance. In children, it impairs concentration, academic performance and can also affect behavioral disorders. It is a non-infectious inflammatory disease of the nasal mucosa based on an IgE-mediated immune response that develops after contact with an allergen. AR is a typical example of a type I immunopathological reaction. It is often part of comorbid conditions such as bronchial asthma, allergic conjunctivitis or atopic dermatitis. It can contribute to the development of chronic rhinosinusitis. A detailed history with the detection of triggers and time sequences is essential for diagnosis. Differential diagnosis requires distinguishing typical symptoms (sneezing, itching, watery nasal discharge, nasal obstruction). Specific allergen sensitisation can usually be determined using skin prick tests. New methods of molecular allergology can improve allergen diagnostics. Component diagnostics using recombinant allergens can reveal crossreactions. Nasal provocation tests together with rhinomanometry or visual analogue scale assessment can be effective in local allergic rhinitis, where skin tests and laboratory values are negative. Therapeutic procedures consist of allergen elimination and multi-stage individualized pharmacological treatment.

Sekundární protilátkové imunodeficience mohou vznikat působením řady vnitřních a vnějších faktorů. Jsou klinicky charakterizované především recidivujícími nebo chronickými bakteriálními infekcemi dýchacích cest, laboratorně pak sníženými hladinami protilátek (imunoglobulinů), u závažných forem pak i narušenou tvorbou specifických (postvakcinačních) protilátek. Někdy jsou doprovázené jinými poruchami imunity, jako jsou lymfopenie, neutropenie, poruchy v systému komplementu apod. Základním terapeutickým přístupem je antibiotická profylaxe. Při jejím selhání, průkazu závažné hypogamaglobulinemie (sérová hladina IgG <4 g/l) a narušené specifické protilátkové odpovědi pak může být indikována imunoglobulinová substituční terapie.

Secondary antibody immunodeficiencies can arise from a number of internal and external factors. They are clinically characterized primarily by recurrent or chronic bacterial infections of the respiratory tract, laboratory-based by reduced levels of antibodies (immunoglobulins), and in severe forms by impaired production of specific (post-vaccination) antibodies. However, secondary antibody immunodeficiencies can be accompanied by other immune disorders such as lymphopenia, neutropenia, complement system disorders, etc. The basic therapeutic approach is antibiotic prophylaxis. If this fails, severe hypogammaglobulinemia (serum IgG level <4 g/l) and impaired specific antibody response are revealed, immunoglobulin replacement therapy may be indicated.