Využití biografických informací v oblasti zdravotní péče představuje posun směrem k individualizované péči. Tento přístup staví na poznání životních příběhů, hodnot, zvyků a zájmů, což umožňuje zdravotníkům lépe pochopit potřeby a preference lidí s demencí. V období hospitalizace, kdy se ocitá člověk s demencí mimo známé prostředí, bývá ztráta pocitu autonomie jedním z nejvýznamnějších stresorů. Práce s biografickými údaji může nejen pomoci zmírnit stres, ale také podpořit navázání komunikace a budování důvěry mezi člověkem s demencí a personálem. Vztah založený na respektu a důstojnosti je základem pro poskytování péče, která je přizpůsobena konkrétním potřebám člověka s demencí.(1) Individualizace přináší do péče kvalitu a hloubku, i když může být časově náročná. Naproti tomu unifikované přístupy sice zjednodušují procesy, často ale postrádají osobitost a kreativitu, které jsou pro individuální přístup nezbytné.(2) Každý člověk s demencí má právo na stejně kvalitní péči jako člověk bez tohoto syndromu.(3) Pouhé odborné znalosti nejsou vždy dostatečné pro zajištění optimální péče. Často máme tendenci si myslet, že je důležitá pouze přítomnost a že se nás minulost již netýká. Když se nad tím však zamyslíme, musíme si přiznat, že minulost nás nikdy zcela neopustí, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Je přítomná i v našem „tady a teď“ a často se propisuje do chování a každodenních zvyklostí a rutin právě u osob s demencí. A tak se nabízejí otázky: Je to pak ale ještě minulost? Jak s minulostí zacházet, aby byla přínosem v péči u osob s demencí?
The use of biographical information in healthcare represents a shift towards personalized care. This approach is based on understanding individuals’ life stories, values, habits, and interests, allowing healthcare professionals to comprehend their needs and preferences better. During hospitalization, when a person with dementia is placed in an unfamiliar environment, the loss of autonomy often becomes one of the most significant stressors. Working with biographical information can help alleviate stress, support communication, and build trust between the person with dementia and the staff. A relationship founded on respect and dignity is essential for providing care tailored to the specific needs of a person with dementia.(1) Personalization brings quality and depth to care, although it can be time-consuming. In contrast, standardized approaches may simplify processes but often lack the individuality and creativity necessary for a personalized approach.(2) Every person with dementia has the right to the same quality of care as a person without this syndrome.(3) Professional knowledge alone is not always sufficient to provide optimal care. We often believe that only the present matters and that the past no longer concerns us. However, when we reflect on it, we must acknowledge that the past never entirely leaves us—whether we realize it or not. It remains present in our „here and now“ and often manifests in the behaviors, routines, and daily habits of individuals with dementia. This raises important questions: Is it still the past? How can we work with the past to make it beneficial in the care of individuals with dementia?
Hormón grelín bol objavený pomerne nedávno (r. 1999). Dnes ho vnímame najmä ako jeden z dôležitých regulátorov príjmu potravy. Okrem svojej primárnej funkcie (zvyšovanie hladiny rastového hormónu) je výrazne pleiotropný: navodzuje pocit hladu, resp. chuti do jedla, participuje na vnímaní chutí, organizmus pripravuje na príjem potravy (zvyšuje motilitu a sekréciu žalúdka), má mnohé metabolické účinky – znižuje sekréciu inzulínu, brzdí lipolýzu, indukuje lipogenézu atď. Biologický polčas grelínu je krátky, preto v prípade liečebného používania prichádzajú do úvahy skôr jeho syntetické analógy – agonisty. Aktuálne sa grelín, jeho agonisty ani antagonisty v liečbe rutinne nepoužívajú (okrem anamorelínu – analógu grelínu v Japonsku), hoci s nimi prebiehajú klinické štúdie. Na základe už existujúcich poznatkov sa dá odôvodnene predpokladať, že by mohli byť efektívne pri liečbe viacerých významných patológií, ako sú sarkopénia, kachexia, obezita, Alzheimerova a Parkinsonova choroba, koronárna artériová a chronická obličková choroba a ďalšie patologické stavy s vysokou prevalenciou v séniu. V našom písomníctve zatiaľ neboli publikované informácie, ktoré by sa špecifickejšie týkali vzťahu grelínu a veku. V tomto článku ponúkame jeden z možných pohľadov na túto oblasť.
The hormone ghrelin was discovered relatively recently (in 1999). Today, we perceive it mainly as one of the important regulators of food intake. In addition to its primary function (increasing the level of growth hormone), it is significantly pleiotropic: it induces a feeling of hunger, or rather appetite, participates in the perception of tastes, prepares the body for food intake (increases motility and secretion of the stomach), has many metabolic effects – reduces insulin secretion, inhibits lipolysis, induces lipogenesis, etc. The biological half-life of ghrelin is short, therefore, in the case of therapeutic use, its synthetic analogues – agonists are more likely to be considered. Currently, ghrelin, its agonists or antagonists are not routinely used in treatment (except for anamorelin – a ghrelin analogue in Japan), although clinical trials are underway with them. Based on existing knowledge, it can be reasonably assumed that they could be effective in the treatment of several important pathologies, such as sarcopenia, cachexia, obesity, Alzheimer’s and Parkinson’s diseases, coronary artery and chronic kidney disease and other pathological conditions with a high prevalence in elderly. In our literature, there has not yet been published information that would specifically relate to the relationship between ghrelin and age. In this article, we offer one possible insight into this area.
Nehojící se rány představují závažný zdravotní problém, zejména u geriatrické populace. V České republice se počet pacientů trpících diabetickými ulceracemi, dekubity, bércovými vředy a poúrazovými ranami neustále zvyšuje, což souvisí mimo jiné s demografickým stárnutím populace. Tento článek poskytuje přehled epidemiologie, rizikových faktorů, prevence a léčby takových ran u starších pacientů na základě literárního přehledu dostupných studií. Článek se zaměřuje na klíčové aspekty moderní péče o chronické rány u geriatrických pacientů.
Nonhealing wounds are a major health problem, especially in the geriatric population. In the Czech Republic, the number of patients suffering from diabetic ulcerations, decubitus ulcers, tibial ulcers and post-traumatic wounds is constantly increasing, which is related, among other things, to the demographic ageing of the population. This article provides an overview of the epidemiology, risk factors, prevention and treatment of such wounds in elderly patients based on a literature review of available studies. The article focuses on key aspects of modern chronic wound care in geriatric patients.
Základním cílem léčby antidiabetiky je snižování hyperglykemie. Nové třídy antidiabetik využívajících účinek GLP-1 (inhibitory DPP-4 a agonisté receptoru pro GLP-1 [GLP1RA]) a inhibici sodíko-glukózového transportu (SGLT2i) v proximálním tubulu nefronu jsou účinné a bezpečné. Ve vztahu k léčbě diabetu seniorů je zásadním přínosem minimální riziko hypoglykemie. GLP1RA a SGLT2i snižují navíc riziko manifestace srdečního selhání, pozitivně ovlivňují kardiovaskulární mortalitu v sekundární prevenci, SGLT2i zpomalují rychlost poklesu glomerulární filtrace. U seniorů je při jejich použití nutné zohlednit specifika přináležející vyššímu věku, která často interferují s žádoucími i nežádoucími účinky antidiabetické léčby. Významným nežádoucím dopadem může být anorexigenní účinek GLP1RA, polyurie, hypovolemie a snížení krevního tlaku při léčbě SGLT2i.
The basic goal of antidiabetic treatment is to reduce hyperglycemia. New classes of antidiabetics using the effect of GLP-1 (DPP 4 inhibitors and GLP-1 receptor agonists /GLP1RA/) and inhibition of sodium-glucose transport /SGLT2i/ in the proximal tubule of the nephron are effective and safe. In relation to the treatment of diabetes in the elderly, a minimal risk of hypoglycemia is a major benefit. In addition, GLP1RA and SGLT2i reduce the risk of the manifestation of heart failure, they positively influence cardiovascular mortality in secondary prevention, SGLT2i slow down the rate of decline in glomerular filtration. In the case of seniors, when using them, it is necessary to take into account the specifics of older age, which often interfere with the desired and unwanted effects of antidiabetic treatment. Anorexigenic effects of GLP1RAs, polyuria, hypovolemia and lowering of blood pressure during SGLT2i treatment may be a notable adverse effect.
Mnohočetný myelom je druhým nejčastějším nádorovým onemocněním krve v České republice a jeho incidence stále stoupá. Ze zkušeností z každodenní klinické praxe vyplývá, že až polovina pacientů s mnohočetným myelomem se začíná léčit pozdě v důsledku pozdního stanovení diagnózy. Na zlepšení této skutečnosti byl zaměřen již původní projekt CRAB České myelomové skupiny. Aktuální článek shrnuje výsledky dotazníkové části projektu CRAB II, na kterou by měla navázat rozsáhlá informační kampaň o příznacích nemoci včetně doporučeného vyšetřovacího postupu při podezření na jejich možnou souvislost s tímto závažným onemocněním. Zlepšení diagnostiky mnohočetného myelomu, zejména co se týče časného stanovení diagnózy, a posun moderních léčebných postupů do první léčebné linie by měly do budoucna vést k dalšímu prodloužení a současně zlepšení kvality života nemocných.
Multiple myeloma is the second most common hematologic malignancy in the Czech Republic, and its incidence continues to rise. Clinical experience shows that up to half of patients with multiple myeloma begin treatment late due to delayed diagnosis. The original CRAB project by the Czech Myeloma Group was aimed at addressing this issue. The current article summarizes the results of the questionnaire phase of the CRAB II project, which is intended to be followed by a large-scale information campaign about the symptoms of the disease, including recommended diagnostic procedures when a possible connection to this serious condition is suspected. Improving the diagnosis of multiple myeloma – especially in terms of early detection – and advancing modern treatment approaches to first-line therapy should, in the future, lead to further prolongation and simultaneous improvement of patients’ quality of life.
Hypokortikalismus, též adrenokortikální insuficience (AI), je stav, kdy kůra nadledvin neprodukuje dostatečné množství hormonů, zejména kortizolu. Postupně se rozvíjející insuficience může hlavně u seniorů unikat pozornosti, a to pro své nespecifické příznaky, které mohou být snadno zaměněny za jiné zdravotní problémy spojené s věkem. V této kazuistice je prezentován případ pacientky, u které se rozvinul funkční hypokortikalismus po krátkodobé terapii vysokými dávkami glukokortikoidů v rámci léčby covidu-19. Pacientka byla opakovaně vyšetřována pro nespecifické potíže zahrnující kolapsové stavy při hypotenzi a nechutenství s následným váhovým úbytkem. K odhalení správné diagnózy nakonec vedl opakovaný nález hyponatremie. Po zahájení terapie se stav pacientky výrazně zlepšil.
Hypocortical insufficiency (AI) is a condition in which the adrenal cortex does not produce sufficient amounts of hormones, especially cortisol. Gradually developing insufficiency can go unnoticed, especially in the elderly, due to its nonspecific symptoms that can easily be mistaken for other age-related health problems. This case report presents the case of a patient who developed functional hypocorticism after short-term therapy with high doses of glucocorticoids as part of the treatment of covid-19. The patient was repeatedly examined for nonspecific problems including collapse states with hypotension and anorexia with subsequent weight loss. The correct diagnosis was finally revealed by repeated findings of hyponatremia. After starting therapy, the patient‘s condition improved significantly.
Geriatrický pacient je téměř vždy charakterizován polymorbiditou, polypragmazií a z toho plynoucími interakcemi lék–lék, lék–nemoc, nemoc–nemoc apod. Nemoci často probíhají atypicky – s oligosymptomatologií, mikrosymptomatologií či nespecifickými symptomy. Choroby ve stáří jsou tedy typické právě svým atypickým průběhem. V rámci holistického přístupu k pacientovi, zejména geriatrickému, logicky nejprve pomýšlíme (a snažíme se je vyloučit či potvrdit) na onemocnění a příčiny, které se v populaci vyskytují častěji. Neměli bychom však opomíjet ani nemoci vzácnější, ale klinicky významné – mezi nimi i feochromocytom.
The geriatric patient is almost always characterized by polymorbidity, polypragmatism and the resulting drug-drug, drug-disease, disease-disease, etc. interactions; often with atypical disease courses: oligosymptomatology, microsymptomatology, non-specific symptoms; i.e. diseases in old age are typically atypical. Although in a holistic approach to the patient, especially a geriatric one, we logically think first (we want to exclude or confirm) diseases and causes that “occur frequently”, we should not neglect diseases that are less frequently occurring but clinically significant – especially pheochromocytoma.
Myokarditida je onemocnění charakterizované zánětlivým infiltrátem srdečního svalu s nekrózou nebo bez nekrózy. Má řadu infekčních i neinfekčních příčin. Nejčastější příčinou myokarditidy bývá virová infekce. Virová myokarditida je důležitou příčinou neischemické kardiomyopatie. I přes terapii, která je komplexní, je prognóza myokarditidy vážná. V kazuistice je prezentována 83letá křehká geriatrická pacientka s virovou myokarditidou, se středně těžkým průběhem.
Myocarditis is a disease characterized by inflammatory infiltrate of the heart muscle with or without necrosis. It has variety of infectious and non-infectious causes. The most common cause of myocarditis is a viral infection. Viral myocarditis is an important cause of a non-ischemic myopathy. Despite therapy, which is comprehensive, the prognosis of myocarditis is serious. The case presents a 83-year old geriatric frail patient with viral myocarditis with a moderate course.
