* Zobrazit nápovědu

Hyperglykemický hyperosmolární stav (HHS) je závažnou akutní komplikací dekompenzace diabetu, především diabetu 2. typu (DM2T) s velmi vážnou prognózou. Základní charakteristickou HHS je extrémní hyperglykemie, těžká dehydratace (s prerenální hyperazotemií), hyperosmolarita plazmy, časté jsou poruchy vědomí, ketoacidóza není přítomná nebo jen minimální (vyšší hodnoty zjišťujeme jen u kombinovaných forem). Diabetická ketoacidóza (DKA) i HHS mají společný patogenetický mechanizmus, avšak oba stavy jsou protilehlé extrémní výchylky a hranice mezi nimi není zcela jednoznačná. U HHS je v popředí výrazná hyperglykemie, u DKA dominuje ketoacidóza. U HHS jsou probrány různé etiopatogenetické mechanizmy vzniku a rozvoje, avšak jednoznačné vysvětlení absence ketoacidózy u HHS schází. Nejčastějšími příčinami vzniku HHS jsou závažná kardiovaskulární onemocnění, náhlé cévní mozkové příhody, infekce především urogenitální, respirační, stavy znemožňující nemocnému dostatečný příjem vody při osmotické diuréze, následky nevhodné medikamentózní terapie, sociální podmínky, a v neposlední řadě je to často první manifestace zvláště diabetu 2. typu. Klinický obraz ovlivňuje především dehydratace, oběhové změny mohou vést k srdečnímu nebo oběhovému selhání a renální insuficienci. HHS je příčinou častých poruch vědomí a v diferenciální diagnostice je nutno vždy pomýšlet na cerebrovaskulární příhodu. Vzhledem k závažnosti prognózy HHS má včasná komplexní, správně vedená terapie zásadní prognostický význam. Léčba HHS (rehydratace, inzulinová léčba, substituce iontů) se řídí sice obdobnými pravidly jako léčba diabetické ketoacidózy, ale v mnoha směrech se také liší. Zvláštní pozornost je nutno věnovat především korekci dehydratace. Nemocný pacient s HHS má být vždy hospitalizován na jednotce intenzivní péče. Mezi nejzávažnější komplikace patří kardiovaskulární komplikace, akutní selhání ledvin, trombotické příhody a infekční komplikace. Vzhledem ke stále vysoké úmrtnosti pacientů s HHS je výzkum zaměřen nejen na nejasnosti etiopatogeneze, ale především na stanovení bezpečné a účinné strategie léčby.

The hyperglycemic hyperosmolar state (HHS) is a serious acute complication of diabetes decompensation, especially in type 2 diabetes (T2DM), and with critical prognosis. Primary characteristics of HHS include extreme hyperglycemia, severe dehydration (with prerenal hyperazotaemia), plasma hyperosmolarity, frequent disorders of consciousness, absent or minimum ketoacidosis (with higher values, only found in combined forms). Both DKA and HHS have a common pathogenetic mechanism, but both states are opposite extreme deviations, and the boundaries between them are not entirely clear. Significant hyperglycemia is at the forefront of HHS, while ketoacidosis dominates in DKA. Various etiopathogenic mechanisms of the onset and development of HHS are discussed, but a clear explanation of the absence of ketoacidosis in HHS is lacking. The most frequent cause of HHS is serious cardiovascular disease, acute stroke, particularly genitourinary and/or respiratory infections, conditions preventing the patient from adequate water intake during osmotic diuresis, the consequences of inappropriate medication therapy, social conditions, and last but not least, it is often the first manifestation especially in type 2 diabetes. The clinical picture is influenced mainly by dehydration, while circulatory changes can lead to heart or circulatory failure and renal insufficiency. HHS is the cause of frequent disturbances of consciousness, and a cerebrovascular event should always be considered. Given the seriousness of HHS prognosis, timely comprehensive and properly guided therapy is of major prognostic significance. HHS treatment (rehydration, insulin therapy, ion substitution) is governed by similar rules as the treatment of diabetic ketoacidosis, but it also varies in many respects. Particular attention should be paid mainly to the control of dehydration. The patient with HHS should always be admitted to the intensive care unit. The most serious complications include cardiovascular complications, acute renal failure, thrombotic events and infectious complications. Given the still high mortality of patients with HHS the research focuses not only on the uncertainties concerning etiopathogenesis, but particularly on establishing safe and effective therapeutic strategies.

MeSH
dehydratace MeSH
diabetes mellitus 2. typu komplikace MeSH
diabetická ketoacidóza diagnóza etiologie MeSH
draslík aplikace a dávkování MeSH
hyperglykemie etiologie MeSH
hyperosmolární hyperglykemické kóma * diagnóza etiologie patofyziologie terapie MeSH
inzulin aplikace a dávkování MeSH
lidé MeSH
rehydratační roztoky aplikace a dávkování MeSH
tekutinová terapie metody MeSH
Check Tag
lidé MeSH
Publikační typ
přehledy MeSH

Článek

Dlouhodobě působící inzulinová analoga a riziko hypoglykemických příhod
[Long-term acting insulin analogues and the risks of hypoglycemic incidence]

Vnitřní lékařství. 2014 ; 60 (9) : 680-683.

ISSN 0042-773X
Medvik
Zdroj

Doporučení pro léčbu diabetu 2. typu obsahují individualizaci léčebných cílů pro pacienty s komorbiditami, u nichž hypoglykemie zvyšují riziko komplikací. Postačuje cílová hodnota HbA1c do 60 mmol/mol dle doporučení České diabetologické společnosti. S délkou trvání diabetu a progresí onemocnění se pro řadu pacientů, a to i v pokročilém věku, stává inzulinová terapie nezbytnou. Diabetes and Aging Study sledovala pacienty ≥ 60 let věku s diabetem, hypoglykemie patřily k nejčastějším vedlejším účinkům léčby a výskyt se zvyšoval s věkem. Pro pacienty je třeba volit jednoduché inzulinové režimy, které odpovídají přidruženým chorobám i osobnosti. Terapie bazálními inzulinovými analogy je spojena s nízkým rizikem hypoglykemických příhod, umožňuje kombinaci s perorálními antidiabetiky i GLP1 receptorovými agonisty. Klíčová slova: bazální inzulinová analoga – diabetes mellitus 2. typu – hypoglykemie

As recommendation for treatment of type 2 diabetes mellitus, incorporating individualization of therapeutic targets for patients with co-morbidities, for whom hypoglycemia increases the risk of complications. The sufficient target value is 60 mmol/mol of HbA1c under the guidelines of Czech Diabetesl Society. Insulin therapy becomes essential for a whole line of patients, including those of advanced age, in relation to duration of diabetes and progression of the disease. The Diabetes and Aging Study observed patients of ≥ 60 years age with diabetes, in which hypoglycemia ranked among the most frequent side effects of therapy and where incidence increased with age. It is necessary to select simple insulin regimens which are in accordance with the associated diseases and the age of the person. A therapy of basal insulin analogues, linked to a low risk rate of hypoglycemic incidence, enables combination with oral antidiabetic drugs and GLP-1 receptor agonists. Key words: basal insulin analogues – hypoglycemia – type 2 diabetes mellitus

Klíčová slova
bazální inzulinová analoga, degludec, degludek, glargin,
MeSH
diabetes mellitus 2. typu * farmakoterapie krev MeSH
dlouhodobě působící inzulin * terapeutické užití MeSH
glykovaný hemoglobin MeSH
hmotnostní úbytek účinky léků MeSH
hypoglykemie * chemicky indukované prevence a kontrola MeSH
hypoglykemika škodlivé účinky terapeutické užití MeSH
kombinovaná farmakoterapie MeSH
krevní glukóza účinky léků MeSH
lidé MeSH
metformin terapeutické užití MeSH
progrese nemoci MeSH
Check Tag
lidé MeSH

Článek

Současné poznatky v terapii perorálními antidiabetiky
[Recent findings in therapy of oral antidiabetic drugs]

Interní medicína pro praxi. 2014 ; 16 (3) : 106-108.

Interní med. praxi (Print)
ISSN 1212-7299
Medvik
Zdroj

Léčba pacientů s diabetem 2. typu zahrnuje edukaci se zaměřením na změnu životního stylu, posouzení mikrovaskulárních a makrovaskulárních komplikací, normalizaci glykemie, minimalizaci kardiovaskulárních a dalších rizikových faktorů. Většina pacientů s diabetem vyžaduje kontinuální léčbu zvyšující inzulinovou sekreci i senzitivitu a snižující absorpci sacharidů. Iniciální monoterapie selhává u 5–10 % pacientů ročně. Podle analýzy UKPDS 50 % pacientů potřebuje druhé perorální antidiabetikum po třech letech léčby. Zcela nové terapeutické možnosti poskytují inkretiny – inhibitory DPP-4 a agonisté GLP-1 receptoru i glifloziny. Nové vlastnosti především v oblasti prevence nádorových onemocnění jsou přisuzovány terapii metforminem. Další možností léčby je kombinace perorálních antidiabetik i GLP-1 RA s bazálními inzuliny. Diabetes mellitus 2. typu je progredující onemocnění a 75 % pacientů potřebuje k dosažení požadovaných cílů kompenzace kombinovanou terapii.

The therapy of type 2 diabetic patients includes education directed at a change of life style, assessment of microvascular and macrovascular complications, normalization of glycaemia and minimization of cardiovascular and other risk factors. A majority of diabetic patients requires continual treatment increasing insulin secretion and sensitivity and reducing saccharide absorption. Initial monotherapy fails annually in 5–10 % patients. According to an analysis of UKPDS 50 % of patients require a second oral antidiabetic drug after three years of therapy. Entirely new therapeutic possibilities are provided by DPP-4 inhibitors and GLP-1 receptor agonists and also gliflozins. New properties, especially in the sphere of prevention of oncological disease, are ascribed to metformin therapy. A further possibility of therapy is the combination of oral antidiabetic drugs and also GLP-1 RA with basal insulin. Type 2 diabetes mellitus is a progressive disease and 75 % of patients need combined therapy to achieve the required aims of compensation.

Kolekce

Publikováno

Filtry

* Zobrazit nápovědu

* Zobrazit nápovědu

Upřesnit dle MeSH