Antigen expression
Dotaz
Zobrazit nápovědu
Rh systém je řazen mezi klinicky nejvýznamnější systémy antigenů lidských krevních skupin. Jehomolekulárním podkladem jsou dva vysoce homologní geny (RHD a RHCE), lokalizované v těsné blízkostia v opačné orientaci na prvním chromozomu (1p34-36). Produkty genů jsou dva proteiny, RhDa RhCcEe, které nesou Rh antigeny. RhD protein je nejimunogennějším antigenním komplexem membrányerytrocytu – stav RhD negativity je totiž charakterizován jeho úplnýmchyběním, proto imunitnísystém osob s tímto fenotypem velice silně reaguje na kontakt s RhD pozitivními erytrocyty (častátvorba protilátek při těhotenství nebo po transfuzi). Ostatní antigenní rozdíly (C+/-, c+/-, E+/-, e+/- aj.)představují na rozdíl od D+/- pouze rozdíl v jedné či několika málo aminokyselinách téhož proteinu,tudíž nemají tak velký imunogenní potenciál (1, 11). Detekce RhD antigenu je komplikována tím, že asi1–2 % RhD pozitivních osob má RhD protein s atypickou expresí. Mezi těmito rozeznáváme prosté,kvantitativní zeslabení exprese (menší počet kopií proteinu) a variantní, kvalitativně odlišné proteiny.Podkladem prvního typu jsou mutace RHD genu s následnými aminokyselinovými substitucemi, kteréneovlivňují extramembranózní část proteinu (1, 11). Mutace a přestavby RHD genu u druhého typu,RhD variant, mění v různém rozsahu extramembranózní tvar proteinu, který představuje (z „pohledumonoklonálních protilátek“) soubor několika desítek D epitopů. Chybění jednoho nebo více těchtoepitopů je jednak diagnostickým příznakem RhD variant a jednak má za následek, že osoby s RhDvariantním fenotypem se mohou imunizovat při kontaktu s „normálním“ RhD proteinem – vytvářejíprotilátky právě proti jim chybějícím epitopům. Podkladem RhD variant je tedy abnormální RHD gen,který se může sérologicky (= chyběním D epitopů) projevit jen pokud je na druhém z páru chromozomůalela pro RhD negativitu (1, 11).
Rh system belongs to the most important blood group systems. Its molecular basis are two highlyhomologous genes (RHD a RHCE) localized in closed proximity and in opposite orientation on the firstchromozome (1p34-36). Products of these genes are two proteins, RhD and RhCcEe, carrying the Rhantigens. RhD protein is the most immunogenic antigen complex of the red cell membrane – RhDnegative phenotype is characterized by its total absence – that iswhy the immune system of RhD- peopleis very sensitive to contact with RhDpositive erythrocytes (frequent antibody production in pregnancyor after transfusion of RhD+ red cells). Other antigenic differences (C+/-, c+/-, E+/-, e+/- aj.) on the otherhand are represented by only one or few aminoacid substitutions in one protein and therefore are muchless immunogenic. The detection of RhD in cca 1–2% RhD positive samples is complicated by theabnormal expression of the protein, which can be divided into quantitative weakening (less proteincopies on the membrane) and into qualitative variants. First type (weak D) is based on RHD(weak) genemutations which do not affect the extramembranousportion of the protein.The second type (D variants)is based on RHD(variant) gene with alteration(s) resulting in the loss of one or more D epitopes – thisfeature is used the serologic characterisation of variants and is the cause of their clinical importance(carriers of D-epitope deficient phenotype are able to form antibodies against „missing“ part of theprotein when contacted with „normal“ RhD positive red cells). This article is describing one uniqueRhD variant – RoHar, which dramatically differs from other types due to its molecular background(presence of only one hybrid RHCE-RHD(5)-RHCE gene) as well as serologic characteristics (unusualnegative reactions with most IgG anti-D in the antiglobulin test), causing frequent discrepancies anddiagnostic complications.
Analyzovali jsme frekvenci HLA alel ve třech skupinách autoimunitních endokrinopatií: A. skupina 30 pacientů s autoimunitní tyreoiditidou, B. skupina 20 pacientů s polyglandulární aktivací autoimunity, C. skupina 10 pacientů s autoimunitním polyglandulárním syndromem II. typu. Skupiny byly definovány na základě klinického obrazu a serologických parametrů. Jako kontrola sloužila americká databáze výskytu HLA u zdravých dárců krve kavkazské populace. Ve skupině A jsme nalezli statisticky významně vyšší výskyt HLA-A24 (21,7%) v porovnání se skupinou B (5,0%) a s kontrolami (8,5%) a HLA-B27 (15,0%) a HLA-DR11 (20%) v porovnání s kontrolami (4,2%, 8,5% ). Ve skupině B jsme nalezli statisticky významně vyšší výskyt HLA-A3 (25,0%) v porovnání se skupinou A (10%) a s kontrolami (11,8%) a HLA-B8 (22,5%) v porovnání se skupinou A (8,3%) a s kontrolami (8,6%). Ve skupině C jsme nalezli statisticky významně vyšší výskyt HLA-DR3 (30,0%) v porovnání se skupinou A (10,0%) a s kontrolami (9,8%) a HLA-B8 (30,0%) v porovnání se skupinou A (8,3%) a s kontrolami (8,6%). Genetické markery ukazují na podobnost skupin B a C. Může se jednat o vývojová stadia, ale přesto nás některé odlišnosti vedou k úvaze, zda odlišný epigenetický vliv nemůže prohloubit rozdíl mezi těmito skupinami v klinickém vývoji.
We analyzed the frequencies of HLA alleles in three groups of patients with autoimmune endocrinopathies: A. group of 30 patients with autoimmune thyroiditis, B. group of 20 patients with polyglandular activation of autoimmunity, C. group of 10 patients with autoimmune polyglandular syndrome type II. The groups were defined by clinical symptoms and by serological parameters. As controls served US database of the frequencies of HLA antigens in healthy blood donors of Caucasian population. We found statistically significantly higher occurrence of HLA-A24 in group A (21.7%) as compared with group B (5.0%), and with controls (8.5%), of HLA-A3 in group B (25.0%) as compared with group A (10%), and with controls (11.8%), of HLA-B8 in group B (22.5%) as compared with group A (8.3%), and with controls (8.6%), and in group C (30.0%) as compared with group A (8.3%) and with controls (8.6%), of HLA-B27 in group A (15.0%) as compared with controls (4.2%), of HLA-DR3 in group C (30.0%) as compared with group A (10.0%) and with controls (9.8%), of HLA-DR11 in group A (20%) as compared with controls (8.5%). Genetic markers show the similarity of the groups B and C. They can represent different stages of the same disease, but still some differences lead us to the idea, whether different epigenetic factors could not stress the difference between these groups in the clinical development.
Východisko: HIV infekce způsobuje chronickou aktivaci cytotoxických CD8+ T-lymfocytů, která je částečně zodpovědná za hlavní rys této choroby – progresivní pokles pomocných CD4+ T-lymfocytů. Cílem práce bylo posouzení vlivu HIV infekce a dlouhodobé antiretrovirové terapie (HAART) na expresi aktivačního znaku CD38 na CD8+ T-lymfocytech. Metody: V rámci studie jsme sledovali 12 měsíců skupinu 16 HlV-pozitivních pacientů léčených HAART. Dále jsme vyšetřili 10 nemocných s nově zachycenou HIV infekcí, kteří léčeni nebyli. Exprese molekul CD38 na CD8+ T-lymfocytech byla stanovena pomocí pětiparametrové cytometrické analýzy a monoklonálních protilátek s využitím jejich střední intenzity fluorescence (MFI). Výsledky: V průběhu sledovaného období došlo u HW-pozitivních osob léčených HAART k významnému poklesu procenta CD8VCD38+ T-lymfocytů z 46,1 ± 3,7 na 35,2 ± 3,8 (p = 0,01). Procento těchto buněk rovněž negativně korelovalo s počtem CD4+ T-lymfocytů na začátku i na konci studie (r = -0,679, p < 0.01; r = -0,51, p = 0,05). U osob s nově zachycenou HIV infekcí jsme obdobnou korelaci nezaznamenali, nicméně procento CD87CD38+ T-lymfocytů u těchto nemocných bylo vyšší ve srovnání s pacienty léčenými HAART (68,5 ± 5,3 vs. 35,2 ± 3,8, p < 0,01). Závěry: Naše nálezy potvrzují význam aktivovaných CD8+ T-lymfocytů jako biologického i klinického ukazatele HIV infekce a náznačují jeho použitelnost pro sledovaní účinnosti léčby s použitím HAART.
Background: HIV infection causes chronic activation of cytotoxic CD8* T-lymphocytes, which is partly responsible for the hallmark of the disease - progressive loss of CD4* T-lymphocytes. The aim of this study was to evaluate an influence of HIV infection and longterm antiretroviral therapy (HAART) on expression of the activation molecules CD38 on CD8+ T-lymphocytes. Methods: A group of 16 HIV-positive patients treated with HAART was followed for 12 months. Also, we examined 10 persons with a newly diagnosed HW infection that were not treated with HAART. Expression of CD38 molecules on CD8* T-lymphocytes was determined with five-parameter cytometric analysis using monoclonal antibodies as well as their mean fluorescence intensity (MFI). Results: The percentage of CD8+/CD38+ T-lymphocytes in HIV-positive patients treated with HAART significantly decreased during the follow-up period from 46.1 ± 3.7 to 35.2 ± 3,8 (p = 0,01). Furthermore, the percentage of these cells correlated negatively with the number of CD4+T-lymphocytes at the beginning and the end of the study (r = -0,679, p < 0.01; r = -0,51, p = 0,05, respectively). There was no correlation between these parameters in persons with newly diagnosed HIV infection. However, the percentage of CD8+/CD38* T-lymphocytes in these patients was significantly higher than in persons treated with HAART (68.5 ± 5.3 vs. 35.2 ± 3.8, p < 0,01). Conclusions: Our findings support the importance of expression of CD38 antigen on CD8+ T-lymphocytes as a biological and clinical marker of HTV infection and indicate its usefulness for monitoring of the efficacy of HAART therapy.
- MeSH
- CD antigeny imunologie účinky léků MeSH
- CD8-pozitivní T-lymfocyty účinky léků MeSH
- dospělí MeSH
- finanční podpora výzkumu jako téma MeSH
- HIV infekce farmakoterapie imunologie MeSH
- lidé MeSH
- monoklonální protilátky diagnostické užití MeSH
- počet CD4 lymfocytů MeSH
- průtoková cytometrie metody MeSH
- vysoce aktivní antiretrovirová terapie MeSH
- Check Tag
- dospělí MeSH
- lidé MeSH
- mužské pohlaví MeSH
- ženské pohlaví MeSH
Východisko. V posledních letech je stále více využívána v léčbě pacientů s chronickými lymfoproliferacemi monoklonální protilátka rituximab, která navozuje rychlou eliminaci nádorové populace. Výsledky in vitro experimentů poukazují na korelaci mezi účinností rituximabu a denzitou antigenu CD20 na povrchu buněk. Z tohoto důvodu bylo cílem naší práce analyzovat a porovnat denzitu mezi vybranými lymfoproliferacemi. Metody a výsledky. Vzorky pacientů s nově diagnostikovanou B-chronickou lymfatickou leukémií, lymfomem z malých lymfocytů a lymfomem plášťové zóny byly analyzovány na flow cytometru. Kontrolní skupinou byly stanoveny vzorky dárců krve. Denzita antigenu CD20 byla hodnocena u pacientů na nádorové populaci a u dárců na B lymfocytech. Denzita je vyjádřena v jednotkách MESF. U pacientů s B-CLL a SCLL byla denzita velmi nízká (25 300 vs. 36 100 MESF) a signifikantně nižší než u dárců (172 800 MESF, p<0,001), přičemž rozdíl mezi skupinami B-CLL a SCLL nebyl statisticky významný. U pacientů s MCL byla denzita (196 300 MESF) srovnatelná s denzitou u dárců. Závěry. U pacientů s diagnózou SCLL nebyla zaznamenána statisticky odlišná denzita antigenu CD20 ve srovnání s pacienty s B-CLL. Vysoká denzita u pacientů s MCL může sloužit jako pomocný parametr při odlišení této diagnózy od B-CLL a SCLL.
Background. Rituximab is being used successfully in the treatment of patients with chronic B-cell lymphoproliferative diseases. The success of treatment by rituximab is influenced, among other factors, by the antigen density on tumor cells. Therefore, the authors analyzed and compared the densities of the CD20 antigen in patients with chronic lymphoproliferative diseases. Methods and Results. Previously untreated patients with B-chronic lymphocytic leukemia (B-CLL), mantle-cell lymphoma (MCL), and small-cell lymphocytic lymphoma (SCLL) were evaluated by flow cytometry. The control group consisted of blood donors. The CD20 density was measured on tumor cell populations in patients and on the B-lymphocytes of the control group. The density was expressed in MESF. In the patients with B-CLL and SCLL, the CD20 density was low (25 300 vs. 36 100 MESF) and it was significantly lower than in donors (172 800 MESF; p<0.001). The difference between B-CLL and SCLL patients was not statistically significant. The density in MCL patients (196 300 MESF) was comparable to that of donors. Conclusions. We did not prove statistical different density of CD20 antigen in patients with SCLL when compared with B-CLL patients. High density in MCL patients may be helpful in differential diagnosis against B-CLL and SCLL.
