Východiska: Kardiovaskulární onemocnění představují nejčastější neonkologickou příčinu úmrtí u pacientů po radioterapii (RT) v oblasti hrudníku. Onemocnění srdce indukované zářením (radiation-induced heart disease – RIHD) se může manifestovat mnoha heterogenními klinickými jednotkami. Vliv RT na převodní systém srdeční však začíná být více diskutován až v poslední době. Arytmogenní toxicita, tj. převodní poruchy a arytmie, tvoří významnou část spektra nežádoucích účinků na srdci. Převodní systém srdeční není jako rizikový (kritický) orgán (organ at risk – OaR) rutinně sledován. Jeho specifická histologická povaha a funkce naznačují jeho odlišnou citlivost a odpověď na záření. Srdce je vysoce heterogenní orgán a obvykle sledovaná dávka na celé srdce není tak výstižná v charakterizování rizika zvýšené arytmogenní toxicity RT. Srdeční substruktury (vč. převodního systému) se jeví jako další OaR, u kterých je nutné sledovat dávkovou distribuci. Materiál a metody: Pro systematický výběr studií jsme využili databázi PubMed s klíčovými slovy odvozenými z analýzy existující literatury. Vyhledávání bylo omezeno na publikace v anglickém jazyce. Kritéria výběru zahrnovala relevantnost k tématu a kvalitu metodologie. Cíl: V článku shrnujeme vliv RT na převodní systém srdeční. Závěr: Kardiotoxicita jako nežádoucí účinek RT významně ovlivňuje morbiditu a mortalitu. Srdce je heterogenní, co se týče radiosenzitivity. Určité srdeční subregiony v dávkové distribuci vykazují vyšší korelaci s horším celkovým přežitím než rutinně sledované dávky na srdce jako celek, a od nich odvozené parametry (objem ozářený dávkou 5, resp. 30 Gy – V5, V30). Jako nejradiosenzitivnější subregiony se jeví oblasti srdeční baze, tj. i oblast začátku převodního systému. Vyšší dávky na převodní systém, zejména sinoatriální (SA) uzel, jsou asociovány s vyšší incidencí širokého spektra arytmií a s horším celkovým přežitím. Dávkové limity (střední dávka Dmean a maximální dávka Dmax) na převodní systém nicméně nebyly doposud stanoveny. Existují dozimetrické studie stanovující hraniční dávky na SA uzel, při jejichž překročení signifikantně roste mortalita a výskyt arytmií.

Background: Cardiovascular diseases represent the most common non-oncologic cause of death in patients following radiotherapy (RT) in the thoracic region. Radiation-induced heart disease (RIHD) can manifest as various heterogeneous clinical entities. However, the influence of RT on the cardiac conduction system has only recently gained more attention. Arrhythmogenic toxicity, i.e., conduction disorders and arrhythmias, constitutes a significant part of these adverse effects. The cardiac conduction system is not routinely monitored as an organ at risk (OaR). Its specific histological nature and function suggest different sensitivity and response to radiation. The heart is a highly heterogeneous organ, and the routinely monitored dose to the whole heart may not adequately characterize the risk of increased arrhythmogenic toxicity from RT. Cardiac structures, including the conduction system, appear to be additional OaRs for which dose distribution should be monitored. Material and methods: For the systematic selection of studies, we utilized the PubMed database with keywords derived from the analysis of existing literature. The search was limited to English-language publications, and the selection criteria included relevance to the topic and the quality of methodology. Purpose: This article summarizes the impact of RT on the cardiac conduction system. Conclusion: Radiotherapy-induced cardiotoxicity significantly affects morbidity and mortality. The heart exhibits heterogeneity in terms of radiosensitivity. Certain cardiac subregions in the dose distribution show a higher correlation with poorer overall survival than routinely monitored doses to the whole heart and derived parameters (the volumes irradiated with the doses of 5 or 30 Gy – V5 or V30, respectively). The most radiosensitive subregions appear to be the base of the heart, including the beginning of the conduction system. Higher doses to the conduction system, especially the sinoatrial (SA) node, are associated with a higher incidence of a wide range of arrhythmias and poorer overall survival. However, dose limits (Dmean and Dmax) for the conduction system have not yet been established. Dosimetric studies have identified cutoff doses to the SA node, exceeding which there is a significant increase in mortality and the occurrence of arrhythmias.

Východiska: Incidence karcinomu pankreatu (pancreatic ductal adenocarcinoma – PDAC) má zejména v rozvinutých zemích zvyšující se tendenci. V roce 2021 bylo celosvětově diagnostikováno 496 000 nových případů PDAC. Incidence v ČR je jedna z nejvyšších na světě a za rok 2018 bylo zachyceno 2 332 nových pacientů. Vzhledem k absenci symptomů v časných stadiích je přibližně 50 % pacientů vstupně diagnostikováno se vzdálenými metastázemi. Mortalita je nepatrně nižší než incidence a navzdory výrazným pokrokům v onkologickém výzkumu zůstává PDAC stále fatální diagnózou. Zajímavým přístupem, a to nejen u PDAC, je studium mikrobiomu. Ten je definován jako soubor všech mikroorganizmů (mikrobiota, tedy bakterie, houby, viry archea a protozoa) a jejich genomu v určitém prostředí. Za fyziologických podmínek je střevní mikrobiom v symbióze s osídleným organizmem, a udržuje tak rovnováhu metabolizmu, slizniční imunomodulaci a reguluje proces trávení. Při dysregulaci počtu či funkce střevních mikroorganizmů nastává dysbióza. Ta pak vede ke vzniku metabolických a kardiovaskulárních chorob, k poruchám nervového systému, indukci zánětů střeva či kancerogenezi. Mikrobiota mohou indukovat kancerogenezi několika způsoby, a to zejména vyvoláním zánětlivé odpovědi, snížením schopnosti imunitního systému eliminovat poškozené buňky a v neposlední řadě mohou metabolity mikrobů vést k deregulaci genomu osídleného organizmu. Tato deregulace vede k aktivaci proapoptotických a proproliferativních proteinů. Dosavadní výzkum prokazuje, že na rozvoji PDAC se může podílet právě střevní či orální mikrobiom. Jednou z nejvíce studovaných bakterií je Porphyromonas gingivalis. I u dalších bakterií, jako jsou Fusobacteria, Enterobacter, Klebsiella, Prevotella či Rothia, byla prokázána role při vzniku PDAC. Cíl: Cílem tohoto přehledového článku je poukázat na jeden z možných mechanizmů vzniku PDAC. Ten by mohl být ovlivnitelný, což může znamenat snížení incidence a zlepšení prognózy tohoto agresivního onemocnění.

Background: The incidence of pancreatic cancer (pancreatic ductal adenocarcinoma – PDAC) is increasing, especially in developed countries. In 2021, 496,000 new PDAC cases were diagnosed worldwide. In the Czech Republic, the incidence is one of the highest in the world, with 2,332 new PDAC patients diagnosed in 2018. Due to the absence of symptoms in the early stages, approximately 50% of patients are initially diagnosed with distant metastases. Mortality is slightly lower than the incidence count and, despite significant advances in cancer research, PDAC remains a fatal diagnosis. However, microbiome seems to be an interesting approach, and not only in PDAC patients. Microbiome is defined as the set of all microorganisms (microbiota, i.e. bacteria, fungi, viruses, archaea, and protozoa) and their genome in a certain environment. In a physiological setting, the gut microbiome is in symbiosis with the host organism, maintaining the balance of metabolism, mucosal immunomodulation and regulating the digestion process. When dysregulation of the number or function of intestinal microorganisms occurs, dysbiosis is developed. It may lead to metabolic and cardiovascular diseases, nervous system disorders, induction of intestinal inflammation, or carcinogenesis. Microbiota can induce carcinogenesis in multiple ways, such as by activating an inflammatory response, reducing the immune system‘s ability to eliminate damaged cells, and deregulation of the host genome by microbial metabolites. This deregulation may lead to an activation of pro-apoptotic and pro-proliferative proteins. To date, research shows that the gut or oral microbiome may be involved in the development of PDAC. One of the most studied bacteria is Porphyromonas gingivalis. Other bacteria, such as Fusobacteria, Enterobacter, Klebsiella, Prevotella, and Rothia, have also been shown to play a role in PDAC. Purpose: The aim of this review article is to point out one of the possible mechanisms of cancerogenesis in PDAC patients and its therapeutic influence to reduce the incidence and improve the prognosis of this aggressive disease.

Východiska: Mnohočetný myelom (MM) je heterogenní hematoonkologické onemocnění charakterizované klonální expanzí maligních plazmatických buněk v kostní dřeni. Onemocnění je doprovázeno různými klinickými projevy, jedná se o kostní léze, anemii, hyperkalcemii a renální insuficienci. Navzdory značnému pokroku v léčbě v posledních dvou dekádách však zůstává onemocněním těžko léčitelným a většina pacientů relabuje. Ačkoliv dosud nebyla objasněna jeho patogeneze, je zřejmé, že genomová nestabilita hraje klíčovou roli v jeho rozvoji či v rezistenci na léčbu. V některých případech je příčinou této nestability chromotripse, tedy druh komplexní genomové přestavby, která zahrnuje rozsáhlou fragmentaci a opětovné náhodné spojení chromozomů během jediné katastrofické události. Výsledné přestavby zahrnují různé strukturální změny vč. delecí, duplikací, inverzí a translokací, což vede k narušení genomu, konkrétně např. k alteraci nebo inaktivaci tumor supresorových genů (TP53 a CDKN2C), aktivaci onkogenů (MAF, FGFR3 a CCND1) nebo genů zapojených do klíčových buněčných procesů. Odhalení mechanizmů, které vedou k chromotripsi, nabízí možnosti identifikace kritických genů a drah, které se podílejí na patogenezi MM. Tyto poznatky mohou být podkladem pro zlepšení diagnostických přístupů. Cíl: Cílem přehledového článku je shrnout časté primární a sekundární chromozomové aberace u MM a kromě toho představit komplexní chromozomové aberace s důrazem na chromotripsi u MM.

Background: Multiple myeloma (MM) is a heterogeneous hematological malignancy characterized by clonal expansion of malignant plasma cells in the bone marrow. The disease is accompanied by various clinical manifestations, such as bone lesions, anemia, hypercalcemia, and renal insufficiency. However, despite significant advances in treatment over the last two decades, the disease remains challenging to treat, and most patients relapse. Although its pathogenesis has not yet been elucidated, it is clear that genomic instability plays a key role in its development or resistance to treatment. In some instances, the cause of this instability is chromothripsis, a form of complex genomic rearrangement that involves shattering and subsequent haphazard reassembly of chromosomes within a single catastrophic event. The resulting rearrangements involve a variety of structural changes, including deletions, duplications, inversions, and translocations, that lead to genome disruption. Specifically, these changes may result in alteration or inactivation of tumor suppressor genes (TP53 and CDKN2C), activation of oncogenes (MAF, FGFR3, and CCND1) or genes involved in key cellular processes. Unraveling the mechanisms that result in chromothripsis provides opportunities to identify critical genes and pathways involved in MM pathogenesis. These findings may serve as a basis for improved diagnostic approaches. Purpose: The goal of this review is to summarize the common primary and secondary chromosomal aberrations in MM with a particular focus on introducing complex chromosomal aberrations, especially chromothripsis in MM.

Východiska: Dlaždicobuněčný karcinom ústní dutiny (oral squamous cell carcinoma – OSCC) je jedným z nejběžnějších nádorů ze skupin dlaždicobuněčných karcinomů hlavy a krku. Zvyšující se výskyt karcinomů ústní dutiny a jejich zjištění v pokročilých stadiích je celosvětovým zdravotním problémem. Stále více údajů svědčí o tom, že při růstu a progresi zhoubných nádorů hrají důležitou roli microRNA (miRNAs), zatímco o významu miR-7113-3p and miR-6721-5p v OSCC nejsou k dispozici žádné informace. Tento článek pojednává o zkoumání exprese MAP2K1, miR-7113-3p a miR-6721-5p pro možné biologické funkce při rozvoji dlaždicobuněčného karcinomu ústní dutiny. Materiál a metody: Pomocí kvantitativní polymerázové řetězové reakce v reálném čase jsme stanovili expresi mRNA u MAP2K1, miR-7113-3p a miR-6721-5p v čerstvě zmražených tkáních OSCC a v čerstvě zmražených přilehlých normálních tkáních 30 pacientů a zkoumali jsme jejich vztah ke klinickým parametrům. Výsledky: Exprese MAP2K1 v nádorové tkáni byla oproti normálním tkáním významně vyšší, zatímco exprese miR-7113-3p a miR-6721-5p byla významně nižší. Také byla pozorována statistická korelace p = 0,04 mezi zvýšenou expresí MAP2K1 a perineurální invazí. Navíc jsme zaznamenali, že mezi down-regulací miR-7113-3p a zvýšenou expresí MAP2K1 je pozitivní korelace (p = 0,0218) a mezi down-regulací miR-6721-5p a zvýšenou expresí MAP2K1 je negativní korelace (p = 0,7771). Závěr: Z těchto nálezů vyplývá, že u pacientů s OSCC mohou miR-7113-3p a miR-6721-5p sloužit jako prospektivní biomarkery, které by v budoucnu mohly být využívány k detekci OSCC v časném stadiu. Zvýšená exprese MAP2K1 je spojena s rozvojem OSCC a perineurální invazí.

Background: Oral squamous cell carcinoma (OSCC) is one of the most common cancers in the head and neck squamous cell cancer group. The increasing frequency of oral carcinomas and their late-stage appearance is a major worldwide health concern. MicroRNAs (miRNAs) appear to play an important role in cancer growth and progression, according to growing data, whereas no information is available regarding miR-7113-3p and miR-6721-5p involvement in OSCC. In this article, the expression of MAP2K1, miR-7113-3p, and miR-6721-5p was examined for possible biological functions in the advancement of oral squamous cell carcinoma. Material and methods: We used quantitative real-time PCR (to examine the mRNA expression of MAP2K1, miR-7113-3p, and miR-6721-5p in fresh frozen OSCC tissues and adjacent normal fresh frozen tissues from 30 patients, and we investigated their relationship with clinical parameters. Results: MAP2K1 expression was found to be dramatically increased in tumor tissues than in normal tissues, whereas miR7113-3p and miR-6721-5p expression was significantly decreased. Furthermore, a statistical correlation of P = 0.04 was also observed between increased MAP2K1 expression and perineural invasion. Additionally, we noted that the downregulation of miR-7113-3p appears to correlate positively with overexpression of MAP2K1 (P = 0.0218), and a negative correlation was observed between downregulation of miR-6721-5p and overexpression of MAP2K1 (P = 0.7771). Conclusion: Based on these findings, miR-7113-3p and miR-6721-5p might be prospective biomarkers for OSCC patients, and could be utilized to detect OSCC at an early stage for future diagnosis. MAP2K1 overexpression has been linked to the development of OSCC and perineural invasion.

Východiska: Abychom stanovili, zda dynamika cirkulující nádorové DNA (circulating tumor DNA – ct-DNA) pro mutaci receptoru pro epidermální růstový faktor (epidermal growth factor receptor – EGFR) v plazmě může identifikovat podsoubor pacientů s EGFR-mutovaným (EGFR- m) nemalobuněčným karcinomem plic (non-small cell lung cancer – NSCLC) s horšími výsledky přežití, analyzovali a srovnali jsme přežití pacientů s časnou clearance ct-DNA EGFR v plazmě při baseline a přežití pacientů bez časné clearance ct-DNA. Materiál a metody: U 66 pacientů s nově diagnostikovaným EGFR- m NSCLC byly kvůli extrakci ct-DNA odebrány vzorky plazmy při baseline a v době prvního hodnocení odpovědi na léčbu za 12–24 týdnů. Stanovení ct-DNA (EGFR exony 18, 19, 20 a 21) bylo provedeno pomocí kapkové digitální polymerázové řetězové reakce na systému QX200 ddPCR (BioRad, USA). Pacienti s detekovatelnou EGFR ct-DNA při baseline (vzorek 1) a buď s nedetekovatelnou nebo stále detekovatelnou ct-DNA ve vzorku 2 byli klasifikováni jako „clearers“ nebo „non-clearers“. Výsledky: Padesát tři pacientů dostávalo EGFR inhibitory tyrozinkinázy (tyrosine kinase inhibitors – TKIs) první nebo druhé generace a 13 pacientů dostávalo buď TKI třetí generace (osimertinib) nebo chemoterapii plus gefitinib. Ve skupině s pozitivní ct-DNA při baseline bylo více pacientů s mimohrudním onemocněním (60,4 vs. 48,5 %). V celé kohortě nebyl rozdíl v mediánu přežití bez progrese (progression-free survival – PFS) mezi pacienty s negativní ct-DNA při baseline (13,57 měsíce) a pacienty s pozitivní ct-DNA (12,32 měsíce) (HR 0,74). V PFS bylo zaznamenáno výrazné zlepšení u pacientů s časnou clearance ct-DNA oproti pacientům bez této clearance (12,32 vs. 9,92 měsíce; HR 0,57). U pacientů léčených EGFR TKI první nebo druhé generace bylo zlepšení v mediánu PFS u pacientů s časnou clearance patrnější oproti pacientům bez této clearance (11,76 vs. 6,8 měsíce; HR 0,34). Závěr: Detekce přítomnosti ct-DNA pro mutaci EGFR v plazmě neměla z hlediska PFS po léčbě v první linii prediktivní význam, ale byla spojena s výskytem mimohrudního onemocnění. Pacienti s mutací EGFR a přetrvávající výskytem ct-DNA při prvním kontrolním vyšetření mají horší PFS a celkové přežití oproti pacientům, u kterých byla zaznamenána clearance ct-DNA z plazmy, což se týká zejména pacientů léčených EGFR TKI první nebo druhé generace.

Background: To determine if circulating tumor DNA (ct-DNA) dynamics of epidermal growth factor receptor (EGFR) mutation in plasma can identify a subset of patients with EGFR-mutant (EGFR- m) non-small cell lung cancer (NSCLC) with inferior survival outcomes, we analyzed and compared survival outcomes among patients with and without baseline presence and early clearance of EGFR ct-DNA in plasma. Material and methods: For 66 patients newly diagnosed with EGFR- m NSCLC, plasma samples were collected at baseline and 1st response assessment at 12–24 weeks for extraction of ct-DNA. Estimation of ct-DNA (EGFR exons 18, 19, 20 and 21) was done using droplet digital polymerase chain reaction (dd-PCR) on the QX200 ddPCR system (BioRad, USA). Patients with detectable EGFR ct-DNA at baseline (sample 1), with either undetectable or persistent detectable ct-DNA in sample 2 were classified as clearers and non-clearers, respectively. Results: Fifty-three patients received 1st/2nd generation EGFR tyrosine kinase inhibitors (TKIs) and 13 received either 3rd generation TKI (osimertinib) or chemotherapy plus gefitinib. The baseline ct-DNA-positive group had more patients with extra thoracic disease (60.4 vs. 48.5%). For the entire cohort, there was no difference in median progression-free survival (PFS) among baseline ct-DNA-negative (13.57 months) vs. ct-DNA-positive patients (12.32 months) (HR 0.74). There was a significant improvement of PFS among early ct-DNA clearers vs. non-clearers (12.32 vs. 9.92 months; HR 0.57). For those treated with 1st/2nd generation EGFR TKIs, this improvement in median PFS among early ct-DNA clearers vs. non-clearers was more apparent (11.76 vs. 6.8 months; HR 0.34). Conclusions: Baseline detection of the presence of ct-DNA of EGFR mutation in plasma was not predictive of first-line PFS, but is associated with extra thoracic disease. Patients with EGFR mutation and persistence of ct-DNA at first follow-up have worse PFS and overall survival (OS) in comparison to those clearing the same in plasma, especially among those treated with 1st/2nd generation EGFR TKIs.

Východiska: Triple-negativní karcinomy prsu (TNBC) jsou heterogenní skupinou nádorů s převážně agresivním chováním a špatnou prognózou. V souvislosti s jejich agresivním chováním a chemorezistencí vůči léčbě se do popředí dostal koncept epitelo-mezenchymové tranzice (EMT). Proteiny CD9 a CD29 jsou spojeny s EMT a mohou hrát roli v progresi TNBC. Naším cílem bylo prozkoumat asociaci těchto markerů s metastázami do lymfatických uzlin, gradingem tumoru, proliferační aktivitou a přežitím pacientů. Pacienti a metody: Náš soubor tvořilo 66 pacientek s TNBC bez neoadjuvantní terapie ve věku 26–81 let. Patologické stadium nádoru se pohybovalo od pT1b do pT3 a histologický stupeň od II do III podle systému Bloom-Richardson. Imunohistochemické hodnocení exprese CD9, CD29, E-cadherinu, vimentinu, androgenového receptoru a Ki-67 bylo provedeno semikvantitativně pomocí H-skóre. Exprese proteinů byla statisticky hodnocena ve vztahu ke klinicko-patologickým parametrům a přežití pacientů. Výsledky: Pozorovali jsme nižší expresi CD9 v metastázách lymfatických uzlin ve srovnání s primárním nádorem (p = 0,021). Exprese CD29 v primárním nádoru byla signifikantně nižší u pacientů s metastázami v lymfatických uzlinách ve srovnání s pacienty bez diseminace (p = 0,03). Ani exprese CD9 ani CD29 proteinu nebyla spojena s přežitím specifickým pro karcinom prsu (BCSS). Nižší exprese E-cadherinu na periferii primárního tumoru byla spojena s horším BCSS (p = 0,038). Pro grading ani přítomnost metastáz v lymfatických uzlinách nebyl nalezen signifikantní vztah s BCSS. Nižší exprese E-cadherinu na periferii byla také spojena s vyšší hladinou Ki67 (Rs −0,26) a vimentinu (Rs −0,33). Závěr: Snížená exprese proteinů CD9 a CD29 byla spojena s růstem metastáz v lymfatických uzlinách, avšak jejich souvislost s přežitím nebyla prokázána. Nižší exprese E-cadherinu na periferii primárního nádoru byla spojena s vysokou proliferací a špatným nádorově specifickým přežitím.

Background: Triple-negative breast carcinomas (TNBC) are a heterogeneous group of tumors with mostly aggressive behaviour and poor prognosis. In association with their aggressive behavior and chemoresistance to treatment, the concept of epithelial-mesenchymal transition (EMT) has come to the fore. CD9 and CD29 proteins are associated with EMT and may play a role in TNBC progression. Our aim was to investigate association of these markers with the lymph node metastasis, tumor grade, proliferative activity, and patient survival. Patients and methods: Our cohort consisted of 66 TNBC patients without neoadjuvant therapy, aged 26–81 years. The pathological tumor stages ranged from pT1b to pT3 and histological grades ranged from II to III, according to the Bloom-Richardson system. Immunohistochemical evaluation of CD9, CD29, E-cadherin, vimentin, androgen receptor and Ki-67 expression was performed semiquantitatively using the H-score. Expression of the proteins was statistically evaluated in relation to the clinicopathological parameters and survival of the patients. Results: We observed lower expression of CD9 in lymph node metastases compared to the primary tumor (P = 0.021). The CD29 expression in primary tumor was significantly lower in patients with lymph node metastases compared to patients without cancer dissemination (P = 0.03). Neither CD9 nor CD29 protein expression was associated with breast cancer-specific survival (BCSS). Lower expression of E-cadherin at the periphery of the primary tumor was associated with worse BCSS (P = 0.038). Neither grade nor the presence of lymph node metastases reached significant association with the BCSS. Lower expression of E-cadherin at the periphery was also associated with higher Ki67 (Rs −0.26) and vimentin (Rs −0.33). Conclusion: Decreased protein expression of CD9 and CD29 were associated with lymph node metastasis growth, however, their association with survival was not proved. Lower expression of E-cadherin at the periphery of the primary tumor was associated with high proliferation and poor breast cancer-specific survival.

Východiska: Kabozantinib je inhibitor tyrozinkinázy (tyrosin kinase inhibitor – TKI) proti receptoru pro vaskulární růstový faktor (VEGFR), podobně i MET a AXL. V klinické studii METEOR prokázal u pacientů s metastatickým renálním karcinomem (mRCC) účinnost ve srovnání s everolimem po předchozí léčbě TKI. Cíl: Stanovení účinnosti a tolerance kabozantinibu ve druhé nebo vyšší linii léčby mRCC po předchozí léčbě inhibitory tyrozinkinázy. Pacienti a metody: Celkem bylo hodnoceno 45 pacientů s mRCC léčených ve dvou onkologických centrech (Krajská nemocnice Liberec, Fakultní nemocnice Motol) v klinické praxi. Stanovili jsme přežití bez známek progrese (progression-free survival – PFS) a celkové přežití (overall survival – OS) pomocí Kaplan-Meierovy analýzy a vliv faktorů na léčebné výsledky pomocí regresní analýzy. Statistické zhodnocení bylo provedeno na hladině významnosti α = 0,05. Výsledky: Medián sledování byl 24 měsíců. Medián PFS činil 8,7 měsíce (95% CI 6,7–19,5), medián OS činil 21,6 měsíce (95% CI 13,2–nedosaženo). Parciální remise byla pozorována u 42,5 %, stabilizace onemocnění u 37,8 % pacientů. Primární progrese byla zjištěna u 20 % nemocných. V regresní analýze jsme prokázali prognostický příznivý vliv na prodloužení PFS u pacientů ve vyšším věku a s delším trváním první linie terapie. Regresní analýza dále prokázala příznivý vliv na prodloužení OS u pacientů v lepším celkovém stavu, při delším trvání léčby první linie a u pacientů, u kterých byla po selhání kabozantinibu indikována imunoterapie. Toxicita stupně 3–4 byla pozorována u 37,8 % pacientů, dominoval průjem. Závěr: Naše společná analýza potvrdila účinnost a toleranci kabozantinibu v léčbě druhé a vyšší linie mRCC.

Background: Cabozantinib is a tyrosine kinase inhibitor (TKI) that targets vascular endothelial growth factor receptor (VEGFR) as well as MET and AXL. In METEOR study, cabozantinib demonstrated efficacy when compared with everolimus in pacients with metastatic renal cell cancer (mRCC) after previous TKI therapy. Purpose: The determination of efficacy and tolerance of cabozantinib in the second or higher lines of the therapy of mRCC after previous treatment with tyrosinkinase inhibitors. Patients and methods: A total of 45 patients with mRCC were treated in two oncology centers (Regional Hospital Liberec and University Hospital Motol, Prague) in clinical practice. We determined progression free survival (PFS) and overall survival (OS) according to Kaplan-Meier analysis. We performed a multivariate analysis of the risk factors for treatment outcomes (PFS, OS) by Cox regression analysis. All statistics were evaluated at the significance level of α = 0.05. Results: A median of follow-up was 24 months. Median PFS was 8.7 months (95% CI 6.7–19.5), median OS was 21.6 months (95% CI 13.2–not achieved). Parcial remission was described in 42.5% patients, stabilization in 37.8% patients. Progression as the best response was demonstrated in 20% of patients. Regression analysis demonstrated a statistically significant favorable prognostic effect on PFS in patients at older age and patients with longer first-line therapy. The regression analysis demonstrated a statistically significant favorable prognostic effect on OS in patients with Eastern Cooperative Oncology Group (ECOG) performance status 0, patients with longer-first line therapy and patients treated with immunotherapy in the next lines. Grade 3–4 toxicity was described in 37.8% patients. The most common type of toxicity was hypertension. Conclusion: Our analysis demonstrated the efficacy and good tolerance of cabozantinib in with mRCC treated by cabozantinib in second-line therapy.

Kouření je významným rizikovým faktorem rozvoje řady onkologických onemocnění. Kromě toho má ale také po stanovení onkologické diagnózy nepříznivý vliv na dobu přežití, průběh a účinnost onkologické léčby i kvalitu života a zvyšuje pravděpodobnost řady jiných komplikací. Léčba závislosti na tabáku snižuje riziko jejich výskytu nebo rozsah následků. Pracovní skupina autorů z odborných skupin (Sekce podpůrné léčby a péče a Sekce preventivní onkologie České onkologické společnosti při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP), Společnost pro léčbu závislosti na tabáku, Česká asociace sester a Pracovní skupina pro prevenci a léčbu závislosti na tabáku ČLS JEP) připravila jednoduché základní schéma intervence při kontaktu s kuřákem v běžné praxi na základě doporučení odborných společností, výstupů studií, odborné literatury a ověřené praxe. Nekuřácké prostředí, význam nulové expozice tabákovému kouři, doporučení přestat kouřit pro kuřáky, prevence relapsu u exkuřáků a nabídka léčby závislosti na tabáku by měly být samozřejmou součástí onkologické péče alespoň formou krátké intervence DIK (dotaz – intervence – kontakty). U všech pacientů je důležité evidovat kuřácký status vč. expozice pasivnímu kouření, u kuřáků (aktivních i pasivních) intervence empaticky opakovat, vč. prevence relapsu. Tento postup přispívá k abstinenci u onkologických pacientů, a tím k vyšší účinnosti onkologické léčby, delší době přežití a ke snížení dalších rizik.

Smoking is a significant risk factor for the development of many cancers. In addition, after a cancer diagnosis, it also has an adverse effect on survival, the course and effectiveness of cancer treatment and quality of life, and increases the likelihood of a number of other complications. Treating tobacco dependence reduces the risk of their occurrence or the extent of their consequences. A working group of authors from professional groups (the Section of Supportive Treatment and Care and the Section of Preventive Oncology of the Czech Society of Oncology of the Czech Medical Association of J. E. Purkyně, the Society for the Treatment of Tobacco Dependence, Czech Nurses Association, Working Group for the Prevention and Treatment of Tobacco Dependence of the Czech Medical Association J. E. P. and the Society for Treatment of Tobacco Dependence) prepared a simple basic scheme of intervention in contact with smokers in routine practice based on recommendations of professional societies, outcomes of studies, scientific literature and proven practice. A smoke-free environment, the importance of zero exposure to tobacco smoke, smoking cessation recommendations for smokers, relapse prevention for ex-smokers and the offer of tobacco dependence treatment should be a natural part of cancer care at least in the form of a brief DIK (abbreviation for “question – intervention – contact” in the Czech language) intervention. It is important to record smoking status, including exposure to second-hand smoke, in all patients, and to empathically repeat interventions in smokers (active and passive), including relapse prevention. This approach contributes to abstinence in cancer patients and thus to higher efficacy of cancer treatment, longer survival and reduction of other risks.